Leena Landerová (nar. 1955) je velmi populární a hojně překládaná finská spisovatelka, autorka zatím 12 románů. K nejvýznačnějším patří volná trilogie Tummien perhosten koti (Domov šedých motýlů, 1991), Tulkoon myrsky (Nechť nastane bouře, 1994) a Iloisen kotiinpaluun asuinsijat (Obydlí šťastného návratu, 1997), v níž zpracovává drsný svět dětských domovů a zároveň tak reflektuje své nelehké dětství. Román Rozkaz (Käsky, 2008) je první kniha Leeny Landerové, jež vychází v českém překladu. S autorčinou tvorbou se však české publikum mohlo seznámit již prostřednictvím filmových zpracování Domova šedých motýlů (2008, režie Dome Karukoski) a Rozkazu (2008, režie Aku Louhimies), uváděných na různých festivalech a přehlídkách. Leena Landerová byla třikrát nominována na literární Cenu Finlandia a obdržela Cenu Kaleviho Jänttiho pro mladé autory. V roce 2000 obdržela státní vyznamenání Pro Finlandia za přínos finské kultuře. Román Rozkaz je situován do období občanské války ve Finsku, která probíhala od ledna do května 1918 a patří k nejkontroverznějším momentům a zároveň největším traumatům finské historie. Možná proto se k ní finští umělci, především ti literární a filmoví, dodnes neustále vracejí. Finský národ a celá společnost nebyly nikdy tak rozštěpené jako právě za občanské války, v níž proti sobě stáli podobně jako v tehdejším Rusku bílí a rudí a jedni na druhých se dopouštěli úděsných zvěrstev. Tato válka, jež byla tvrdou zkouškou mladé republiky bezprostředně po historicky prvním opravdovém nabytí svobody, představuje neomezenou studnici příběhů, inspirací a kulis i pro současné autory.

Jedním z impulsů pro napsání Rozkazu byl pro Leenu Landerovou autentický dopis jistého polního soudce. Přepis dopisu objevila ve studii o občanské válce a inspirovaná tímto textem se pustila do splétání strhujícího fiktivního příběhu, v němž hlavní roli hrají lidská morálka, osobní hodnoty a těžce zkoušená psychika v mezní situaci.

Románový příběh je zdánlivě prostý. Rudá zajatkyně Miina Mallinová má být z rozkazu důstojníka zastřelena, ale mladý voják Aaro Harjula ji chce odvést k řádnému polnímu soudu. Když se převrátí člun, na kterém Aaro Miinu k soudu veze, ocitají se oba na několik dní sami na opuštěném ostrově. Po více než týdnu trosečnického života jsou konečně objeveni a dostávají se do svého původního cíle, kde se setkávají s vzdělaným soudcem a humanistou Emilem Hallenbergem. Tím ale psychologické drama plné neúspěšných výslechů, touhy odhalit nedávnou minulost a překvapivých milostných vzplanutí teprve začíná.

Jednotlivé dílky příběhu do sebe zapadají jen pomalu. Časové linie se proplétají, tříští, vypravěč je opouští a zase se k nim vrací. Velkým pozitivem knihy je práce s náznakem a nedořečeností, kterými se román výrazně odlišuje od mainstreamové literatury, do níž bývá tvorba Leeny Landerové některými domácími kritiky občas řazena. Ne všechno je třeba prozradit, mnohé může zůstat skryto, jak postavám, tak i čtenáři.

Jakkoli byla finská společnost v době občanské války poměrně jasně polarizována, postavy Leeny Landerové v Rozkazu rozhodně černobílé (respektive rudobílé) nejsou. Voják Aaro Harjula je sice navzdory svým zkušenostem ze zahraničí možná až trochu komicky naivní mladíček, zato vězeňkyně Miina Mallinová (jíž mimochodem český překladatel Vladimír Piskoř chytře zdvojil po dohodě s autorkou „l“ v příjmení, aby zabránil po přechýlení nechtěně úsměvnému charakteru jména) a soudce Emil Hallenberg představují charaktery řádně plastické, se spletitou minulostí, jež determinuje jejich současné uvažování a jednání. Hlavní trojici postav doplňuje svérázná figurka Hallenbergova sluhy Konsty a mladá znuděná soudcova žena Beata. Konsta, někdejší chovanec ústavu pro psychicky choré, je asi nejtragikomičtější a zároveň nejtajemnější postavou celé knihy. Ve čtenáři vzbuzuje jeho počínání soucit, ale i zvědavost. Jeho chronická záliba ve fotografování jej staví do role ustavičného pozorovatele a je velmi poutavé sledovat události právě jeho očima.

Kromě propracovaných charakterů zaujme v knize i neotřelé prostředí. Ať už je to bývalá psychiatrická léčebna, která přeměněná na polní soud vytváří vhodné kulisy pro úplně jiná dramata, nebo opuštěný ostrůvek kdesi u finského pobřeží, na němž se Aaro a Miina dílem osudu octnou na více než týden úplně sami. Ostrov má silný symbolický význam. Zatímco pro mladého vojáka a jeho vězeňkyni představuje past a zároveň prostor, kde se nutně musí odehrát zkouška jejich vztahu, pro soudce Hallenberga, který se neúnavně snaží zjistit, co se mezi Aarem a Miinou na ostrově doopravdy přihodilo, ztělesňuje neodhalitelné tajemství.

Trochu prvoplánově v knize působí vlčí metafora táhnoucí se napříč celým románem. Jednotlivé kapitoly jsou uváděny citáty ze staré zoologické a lovecké příručky a lidská jednání i osudy jsou stavěny do někdy příliš polopatického srovnání s vlčími (ekokriticky zaměřený literární vědec by navíc vůbec nebyl nadšený záměrným vykreslením vlků pouze v negativním světle). Po vlčí citaci na každé dvacáté stránce už je ale trochu „převlkováno“ a čtenáře napadne, jestli by kniha nemohla stejně dobře – nebo dokonce lépe – fungovat i bez této roviny.

O poznání zajímavější je úvodní citát uznávaného finského klasika Ilmariho Kianta z novinového článku z dubna 1918, který vlčí téma nastoluje, ale především dokazuje, jak se finská inteligence vložila do služeb propagandy a k jakým myšlenkám se dokázala snížit: „Ve finské občanské válce se prokázalo, že členové rudých gard jsou bestie a mnohé z jejich žen vlčí čubky, ba dokonce tygřice. Copak to není nerozum, abychom nestříleli bestie, které nás souží?“ Román Leeny Landerové se připojuje k demytizaci bílých válečných hrdinů jako osvoboditelů Finska a autorka v něm znovu připomíná věčnou pravdu, že vlkem bývá především člověk člověku, bez ohledu na to, na které straně barikády stojí.

Román Rozkaz dokládá, že finská občanská válka je téma stále živé, a jeho český překlad je chvályhodný počin. Čeští čtenáři se díky němu mohou nejen konečně seznámit s dílem Leeny Landerové, ale zároveň se i prostřednictvím poutavého příběhu přenést do jednoho z nejdramatičtějších období finských dějin. Je tedy jen dobře, že zásluhou překladatele Vladimíra Piskoře vyplulo nakladatelství Argo jednou ze svých vlajkových beletristických edic Současná světová próza znovu do finských literárních vod.