Téma nelidskosti je samo o sobě velmi pochmurné. Způsob, jakým ho ve své knize na příkladech od antických autorů přes Shakespearovy postavy či francouzskou revoluci po masakry 20. století analyzoval francouzský filozof Nicolas Grimaldi (1933), z něj – předesílám – ovšem činí skutečnost ještě pochmurnější.

V úvodu knihy autor rozebírá paradoxní úvahy o tom, že nelidskost je „jistá kategorie lidskosti“, a pak už přechází ke své ústřední tezi, již pak rozvíjí a snaží se dokládat v celém zbytku svého textu, totiž že v základu všech lidských vztahů existuje hanebná bazální vlastnost: „... většina lidí považuje téměř všechny ostatní za tak bezvýznamné nebo tak opovrženíhodné nebo tak nehodné žití, že si nedokáží představit, že by se jim mohli podobat.“ Svět koncentračních táborů tak podle něj nebyl ničím zvláštním, pouze odhaloval něco, co nás život v civilizovaném světě nutí skrývat. Totiž že se „nikdo nepovažuje za bližního téměř nikoho jiného“. Moc nacistů tak jen otevřeně dala najevo, co by mnozí dělali, kdyby mohli. Cílem „ukrutnosti zla“ přitom podle něj často není nechat nepřátele pykat za zlo, které způsobili, protože „jakmile nenacházíme dost nepřátel, na kterých se vyřádit, stejně banálně se vztahuje i na naše přátele nebo spojence“.

V návaznosti na knihu Eichmann v Jeruzalémě od H. Arendtové nebo publikaci Obyčejní muži. 101. záložní policejní prapor a „konečné řešení“ od Christophera Browninga autor opakuje, že „nejnebezpečnější jsou obyčejní lidé“. Připomíná, že řadoví vojáci popsaní americkým historikem vraždili proto, že by v případě odmítnutí za ně onu „špinavou práci“ museli vykonávat jejich soudruzi a oni by se vyloučili ze své referenční skupiny. A nemít místo mezi ostatními kamarády nechtěli, stali by se v tom případě (ze svého tehdejšího hlediska) „nelidskými“, a proto nelidsky zabíjeli... Celkový autorův pohled na situaci člověka je pesimistický: každý je „uzavřen do svého světa a má pocit, že naplňuje to, co od něj očekává jeho lidství. Mimo těch, kdo jsou mu v tom podobní, nevidí žádné bližní. Proto vylučuje ze svého světa všechny, kdo mu připadají nepřizpůsobitelní, jako by se tím ocitli mimo lidský rod. Oni nemají rádi to, co my, nepohne s nimi to, čemu my tleskáme, ani nestojí o to, pro co my bychom udělali cokoli... A většinou stačí takovou odlišnost zjistit, a už ji nedokážeme snést.“ V tom, že lidé mají přirozenou potřebu dělit se do klanů či jiných skupin a navzájem se třeba i uměle odlišovat, má autor jistě pravdu. I v tom, že často není naší první reakcí v někom neznámém vidět člověka, který má stejně bohatý vnitřní život a pociťuje stejnou bolest či radost jako já sám... Ovšem na základě toho dochází autor k trochu přepjatým závěrům. Například když si při vstupu do přeplněného metra člověk pomyslí, že by to chtělo počet cestujících silně zredukovat (a snad ho letmo napadne i myšlenka o nějaké palné zbrani), přece z toho alespoň většinou neplyne, že má v tu chvíli skutečný záměr to udělat. Nebo že se dokonce k uskutečnění něčeho podobného nakonec odhodlá. To, že lidé mají odlišná náboženská vyznání, světové názory, vkus či životní styly, ještě nutně neznamená, že si zvolili určitý „typ lidství“, který je „zcela neslučitelný“ s těmi ostatními, jak má autor sklon tvrdit. Grimaldi například interpretuje dřívější spory jednotlivých křesťanských skupin, jež končily vyvražďováním skupiny protivné, tím, že základem byla odlišná představa, kterou si účastníci sporu udělali o lidstvu, takže jim „nepřipadalo, že oba tábory patří k témuž lidstvu“. To je ovšem podle mne zjednodušení: středověcí kacíři zpravidla nebyli upalováni kvůli tomu, že by v nich zástupci církve neviděli lidské bytosti; zabíjeni byli paradoxně právě proto, že to mělo zachránit jejich nesmrtelnou duši, která byla ovšem výsostným znakem člověka (i když z hlediska jejich kruté smrti to ovšem vyšlo nastejno). A pokud vykládá sociální svět v Proustově Hledání ztraceného času tak, že i „naše“ společnost se skládá „z exotických populací a ve styku s mlékařkou nebo modistkou člověk objeví lidství téměř stejně odlišné jako při potulkách Habeší“, pak přechází jednu důležitou skutečnost. To, co vnímáme jako exotické, může být pociťováno jako něco ohrožujícího a nepřátelského, ale i jako cosi tajemně přitažlivého a svůdného, což je myslím pro daný citát vhodnější interpretace.

Existují ovšem bohužel situace, za kterých je skoro každý člověk schopný chovat se k druhému jako k podřadné bytosti či přímo ne-člověku, a dokonce se dají v podstatě kdykoli a až překvapivě snadno navodit, jak názorně ukázaly experimenty Stanleyho Milgrama a Philipa Zimbarda (dodejme, dnes už by se experimentátor v mnoha zemích dostal za stejné jednání za hranici zákona). Na oba dva se mimochodem ve zmiňované knize odvolává Christopher Browning, bohužel – a pro mne prostě nepochopitelně – na rozdíl od filozofa Grimaldiho, jehož výklad se i kvůli tomu pohybuje v oblasti příliš absolutistických a kategorických tvrzení, bez přihlédnutí ke konkrétnímu sociálnímu a psychologickému kontextu, v němž se daní pachatelé nelidskostí nacházeli. A kromě opomenutí práce sociálních psychologů je také velká škoda, že je autor povznesen i nad poznatky z etologie: jinak by nemohl napsat, že jedině lidé jsou schopni sebezapření a šlechetnosti, v protikladu ke „zvířecímu sobectví“. K tématu by se spíše hodilo uvést, že šimpanzi na jedné straně vedou plánované a promyšlené vyhlazovací války proti sousedním tlupám, ale na straně druhé vykazují četné projevy altruismu (ovšem v rámci vlastní tlupy) a jsou popsány případy, kdy třeba pes vědomě a dobrovolně nasadil či obětoval život pro svého pána. V tomto smyslu je tedy Grimaldiho kniha trochu neúplná a příliš zaměřená na jednu dopředu vytčenou tezi.

S autorovým závěrečným apelem chápat lidstvo v celé jeho pestrosti jako konkretizaci „nesčetných podoby naší svobody“ se ovšem nedá než souhlasit. Stejně jako s výzvou vnímat druhého člověka jako ukázku toho, „co bychom mohli být, kdyby naše instituce, naše příhody, naše setkání byly jiné“. Jednu z cest k tomuto vnímámí přitom autor nachází ve fantazijním světě umění a zvláště literatury, kde čtenář může nacházet „jistou varianty sebe sama“: člověk píšící nebo čtoucí Bídníky může milovat Fantinu a Valjeana, a přece nějak chápat Javerta...