V první ze série knih o nepolepšitelných dětech ze sídla Ashton s podtitulem Tajemné vytí od americké autorky Maryrose Woodové nastupuje mladá vychovatelka Penelopa do svého prvního zaměstnání. Z jejích svěřenců se vyklubou tři polodivoké děti, jež lord Ashton našel při honu v lese a které podle všeho vychovali vlci. Hnací silou knihy je nepoměr mezi krátkou dobou, během níž má Penelopa napnout své pedagogické schopnosti a připravit děti na vánoční ples, a přehnanými očekáváními lorda a lady Ashtonových.

Tajemné vytí je nejvhodnější pro zhruba devíti- až dvanáctileté dívky, které se rády učí. S postavou Penelopy se mohou snadno identifikovat: je jí pouhých patnáct a má být zběhlá v dějepise, francouzštině, latině i krásné literatuře. Nejraději čte ovšem knihy ze série o poníku Deštíkovi a před příjezdem na sídlo Ashton tajně doufá, že tam budou chovat poníky. Náznaky čehokoli romantického v souvislosti s opačným pohlavím jsou jí cizí. Na druhou stranu se jí velmi úspěšně daří „domestikovat“ Alexandra, Beowulfa a Kasiopeu, jak děti z lesa pojmenoval lord Ashton. Dokáže také jasně rozeznat záporné vlastnosti svých zaměstnavatelů, a pokud to jen trochu jde, jedná podle vlastního rozumu. Woodová v její postavě zkrátka propojuje dětskost, jež Penelopu přibližuje čtenářkám, a rozhodnost a nezávislost, které jim mohou sloužit za vzor.

Jako vychovatelka se nechová jen hlavní postava knihy, ale svým způsobem i vypravěč. Hojně poučuje a odbočuje, často formou dlouhých do závorek vložených odstavců. Pokud se v příběhu vyskytne nějaký termín, který by děti nemusely znát nebo by je mohl zaujmout, vypravěč ho dovysvětlí: „Slovem amok se původně popisovalo chování slonů, kteří se oddělili od svého stáda. Pak se potloukali po okolních vesnicích, ničili, demolovali a různě dováděli, jak by řekla Kasiopea.“ Vypravěč-vychovatelka se také nezřídka spiklenecky obrací přímo na čtenáře: „,Tohle klusání – uf – bude moje smrt!ʽ sípala [hospodyně ze sídla Ashton], i když vám je asi jasné, že by ji pravidelné cvičení nezahubilo, spíše naopak.“

K čemu Woodová vychovává? Jako největší hodnotu zdůrazňuje vzdělání, které v knize figuruje jako bohatství, bez něhož by byla Penelopa jen ubohý sirotek, a také krásná věc s potenciálem zaujmout kohokoli. Vlčí děti ze sídla Ashton například zbožňují, když jim Penelopa předčítá poezii, a učebnice latiny je kupodivu vůbec neodpuzuje. Zároveň je třeba dodat, že střety Alexandra, Beowulfa a Kasiopey s učivem vedou k rozličným humorným situacím, a přispívají tak k dobromyslnému zlehčení Penelopina snažení: „Ve francouzštině ani v dějepise zatím nepokročila, protože pořád probíhal program snížení citlivosti na veverky. Pak si (…) vzpomněla, jak děti v týdnu čile aportovaly glóbus.“

Tajemné vytí se odehrává v Anglii v polovině devatenáctého století, což lze poznat pouze z poznámky o tom, že zrovna vyšla nějaká tlustá kniha o velrybě. Woodová dětského čtenáře nijak nezatěžuje historickými reáliemi – spíše kusé aspekty života v devatenáctém století (vychovatelsky) porovnává se současností: „Penelopa si všimla také udírny na slaninu, šunku a klobásy a všechny další dobroty z masa. Dnes je pochopitelně dostanete i v supermarketu, ale bohužel zabalené v nevábných plastových obalech.“

Román Maryrose Woodové je chytlavá dětská variace na dvě archetypální témata: na příběh o Popelce a příběh o divochovi v kontaktu s civilizací. Postrádat lze v knize originálnější autorskou poetiku, která by se snažila jít nad rámec poučnosti a zábavnosti. Vyprávění tak příliš neladí s ilustracemi Jona Klassena. Z jeho strohých siluet, šedočerných odstínů ilustrací a tlumených tónů obálky by čtenář mohl nabýt dojmu, že půjde o vyprávění klidnější a zároveň tajuplnější. Pak už lze knize vytknout jen ne zrovna uspokojivý konec. Autorka si čtenost dalších dílů své řady dopředu pojišťuje tím, že neprozradí skoro nic o dvou hlavních neznámých – o původu dětí a podivném chování pána domu.