Slovinská básnířka a esejistka Meta Kušar (nar. 1952) není u nás úplně neznámým jménem, přestože nemá v češtině dosud vydanou žádnou knihu. Je to trochu důsledkem poměrů v české slovenistice v době „po Benhartovi“, kdy toho ze slovinské poezie vyšlo jen hodně málo, z překladů sbírek vlastně jen Andělé Brane Mozetiče a Rouška Veroničina Josipa Ostiho. Zato máme několik ukázek z jejích básní v časopisech – Tvar, Na východ či Pobocza.

Doma ve Slovinsku je Meta Kušar známá jako básnířka a výborná esejistka, ale také jako moderátorka různých kulturních událostí, zejména jejích tzv. Metavečerů. Právě rozhovory se známými osobnostmi slovinského veřejného života daly vznik knize Rozhovor (Intervju, 2009). V esejích i rozhovorech prokazuje velký přehled nejen v kultuře, ale i sociologii či filozofii, ale také vzácnou empatii k tématu i partnerovi v rozhovoru a cit pro pronikavost otázek.

Její básnická tvorba byla doposud shrnuta do čtyř sbírek – Madeira, Hedvábí a len, Lublaň a Jaspis. Významnějšího ohlasu došla zejména sbírka Lublaň (Ljubljana, 2004), která byla přeložena mj. do angličtiny, slovenštiny a srbštiny. Z této sbírky jsou také zde přeložené básně.

Pro její poezii není typická velkolepost gest či pocitů ani uzavírání se do labyrintů efektních metafor či opájení se vlastní bolestí. Lyrický subjekt však představuje promyšlenou osobnost, která v sobě propojuje vzpomínky na minulé, z nichž roste potřeba odpovědnosti a řádu, i utkvění v přítomném okamžiku, v němž klíčí radost i melancholie. Krajinou jejích básnických textů je lublaňská čtvrť Trnovo, kde Meta Kušar žije. Zahrada, květiny a stromy, ale i nynější čas slovinský i evropský (Bojím se o tebe, unesená Evropo). Politiky nazve „bezdomovci“, neboť cítí, že nejsou zakotveni v domácím prostoru (polemika s multikulturalismem, který byl ve Slovinsku kdysi programově tolik opěvován) ani čase (s veškerou neúctou k vlastní minulosti, která je těm našim a těm jejich až bolestně společná), necítí vůči němu ani nejmenší odpovědnost a jejich filozofií je profit za každou cenu. Nemá však nikde sklony k tzv. angažované poezii či nějaké formě mentorování. Je to spíš poetická rovina vnímání světa, která umožňuje hledání toho, co marné není. A to, co přesahuje to zoufalé prázdno, je čistá krása, k jejímuž prožitku je poezie jednou z cest.