Snad to může působit banálně, pokud někdy říkáme, že literární věda by měla reflektovat proměny v oblasti lingvistiky a filosofie jazyka. Nakolik je předmětem této disciplíny jistá jazyková forma, zřejmě se nemůže vyhnout otázkám, jež se týkají řeči vůbec. Skutečně, lze se domnívat, že nereflektované předsudky či naivní soudy ohledně vztahu jazyka k označovaným předmětům a ke sféře těch, kdo jazykové výpovědi formulují a chápou, by se snadno mohly promítnout do myšlení o jazyce básnickém. Pokud bychom řeč vnímali například jako pouhý nástroj dorozumívání, příležitostně užívaný k tlumočení soukromých vjemů či představ, pak by se i poezie mohla jevit jako prostředek, který toliko působivě vynáší na světlo myšlenky, jimiž autor disponuje i bez veršů. Jak známo, proti takovému pojetí literatury se stavěli například představitelé literárněvědného strukturalismu – snad právě proto, že kromě specifik básnické řeči ostře vnímali, jaký obraz jazyka jim poskytla moderní lingvistika.

Úvahy, jimiž se budeme zabývat v předkládaném textu, budou do jisté míry také vedeny právě naznačeným prizmatem. Chtěli bychom se zaměřit na okolnost, že v průběhu 60. let minulého století došlo v oblasti obecné lingvistiky k proměnám, které neunikly pozornosti některých literárních vědců – lingvistika opět, jako v případě literárněvědného strukturalismu a strukturalismu jazykovědného, výrazně inspirovala myšlení o literatuře.

Ony proměny na straně lingvistiky budeme sledovat především v souvislosti s dílem francouzského jazykovědce Émila Benvenista. Jeho studie, shrnuté ve dvou svazcích Problémů obecné lingvistiky (Problèmes de linguistique générale, 1966 a 1974), dobře odrážejí jistý vývoj, nakolik se v nich rýsuje hned dvojí pohled na fenomén řeči či řečovosti: v určité fázi svého myšlení Benveniste explicitně ohlašuje přechod od strukturalistické lingvistiky, vycházející z rozlišení jazyk / mluva (langue / parole), k lingvistice vedené pouze hlediskem jednotlivých výpovědí. V rámci této perspektivy již nenáleží primát neosobnímu jazykovému systému, který by se jednoznačně realizoval v individuálních promluvách. Důraz je přenesen jednak na zvláštní událost výpovědi, v níž se ustavuje význam nemyslitelný z hlediska systému, jednak na subjektivitu mluvčího, který danou výpověď pronáší.

Onou poetikou, která tyto proměny v oblasti jazykovědy reflektuje a jejímž výkladem navážeme, pak máme na mysli především teoretické práce francouzského básníka a překladatele Henriho Meschonnika a koncepce dalších autorů, Benvenistem i Meschonnikem výrazně inspirovaných. Vedle Meschonnika se zaměříme především na jeho významného pokračovatele, lingvistu a teoretika umění Gérarda Dessonse. Jakkoli tito autoři sami sebe neprohlašují za příslušníky jisté školy či literárněvědného směru, hodláme jejich pojetí literatury pro zjednodušení zahrnout pod označení „nová poetika“.¹ Takové označení snad můžeme hájit vzhledem k tomu, jak razantně se vymezují vůči řadě svých současníků – kupříkladu vůči některým představitelům strukturalismu, dekonstrukce či fenomenologie –, avšak především proto, že do jisté míry proměňují některé důležité pojmy moderního myšlení o literatuře. Výraznou změnu snad můžeme spatřovat v okolnosti, že stranou je odsunuta řada klasických opozic: hodnotu ztrácí rozlišení básnického a každodenního jazyka či dvojice kód literatury a jeho realizace. Vyřazeny jsou tedy kategorie, které jsou typické nejen pro český i francouzský strukturalismus, ale také pro některé představitele „poststrukturalismu“. Pouze předběžně poznamenejme, že v návaznosti na benvenistovskou perspektivu jazyka, v níž přestává hrát roli instituce kódu, nová poetika již nehovoří o naplňování či deformaci norem básnické řeči. Básnické výpovědi nenarušují ani nerealizují pravidla básnění. Charakteristická je pro ně jednoduše specifičnost výpovědi a právě vazba na subjektivitu autora, který se v neopakovatelném okamžiku chápe slova.

Tento celkový pohled je však třeba doplnit stručnou poznámkou. Vzhledem k povaze nové poetiky náš výklad přece jen nemůže dokonale kopírovat výše naznačené prizma, tedy prizma jakési jednosměrné reflexe jazykovědných poznatků v oblasti myšlení o literatuře. Z hlediska tohoto prizmatu totiž nezřídka platí, že otázka básnického jazyka je spjata s otázkou jazyka obecně, nakolik básnický jazyk představuje jednu formu či funkci v rámci komplexnějšího univerza možných jazykových projevů. Jako reprezentanta takového přístupu bychom mohli zmínit Romana Jakobsona, který zcela v souladu se svým pohledem na řeč například poznamenává, že „než přikročíme k básnické funkci, musíme určit její místo mezi ostatními funkcemi jazyka.“² Zkoumání poetické funkce tedy vstupuje do obecné koncepce jazyka jakožto funkční entity a zaujímá zde příslušnou pozici ve vztahu k jiným funkcím. Jakkoli je pak Jakobsonova úvaha vedena předpokladem, že veškeré funkce – a tedy i funkce poetická – jsou při díle v každém aktu výpovědi, stále platí, že tato funkce je vždy právě jen jednou z mnoha a ve skutečnosti jí nenáleží žádná zvláštní privilegia.

Pokud bude náš výklad postupovat poněkud odlišným směrem, než jak bylo právě naznačeno, pak především proto, že ani Meschonnikovo ani Dessonsovo myšlení o literatuře nemá projasňovat úzce vymezené pole v rámci širší sféry řečových fenoménů, výraz poezie u nich zjevně neoznačuje pouze zvláštní funkci jazyka. Zde bychom snad mohli předložit jednoznačné tvrzení: Podle všeho nová poetika kontinuálně navazuje na benvenistovskou lingvistiku v tom, že jejím předmětem je stejně jako v Benvenistových studiích jazyk vůbec. Z hlediska nové poetiky platí, že právě ty jazykové projevy, kterým připisujeme titul poezie, jen výrazněji ozřejmují to, co je podstatné pro fenomén jazyka vcelku, a tedy každá výpověď, jakožto výpověď v jazyce, je v jistém smyslu básnická. Takto popsaný předmět poetiky však implikuje jistý obrat v logice, která charakterizovala výše předestřený vztah lingvistiky a literární vědy. Pokud poetika musela reflektovat jazykovědné výzkumy v širším slova smyslu, aby se například vyhnula některým mylným závěrům, zdá se nyní, že také lingvistika by mohla věnovat pozornost poznatkům plynoucím ze zkoumání básně – báseň, v příslušné perspektivě, představuje jakýsi koncentrát řečovosti. Následující výklad právě proto povedeme hned dvěma směry: jednak budeme sledovat, jak jisté objevy na poli lingvistiky byly přejímány v poetice, jednak se budeme zabývat tím, jak byly tyto objevy zpětně projasňovány na základě zkušenosti, kterou poskytuje básnický jazyk.

Ještě než přejdeme k samotnému výkladu, alespoň stručně představme témata, jimiž se v předkládané studii hodláme zabývat: V případě Benvenistovy lingvistiky se zaměříme na to, jakým způsobem se přenesení důrazu ze systému jazyka na jedinečnou událost promluvy odráží v jeho pojetí vztahu mezi řečí, skutečností a subjektivitou. Jak uvidíme, tento přesun důrazu je pozvolný, děje se na způsob univerzalizace původně dílčích postřehů, týkajících se jen vybraných řečových fenoménů. Jazyk jako struktura nezávislá jak na povaze označovaných předmětů, tak subjektu mluvčího se Benvenistovi čím dál více jeví jako struktura svázaná s místem promluvy a s tím, kdo hovoří. V souvislosti s poetikou Henriho Meschonnika se budeme zabývat tím, jak je na základě reflexe básnické řeči promýšleno téma subjektu, zdůrazňované již v benvenistovské lingvistice. Jistou roli zde bude hrát svérázná interpretace starořeckého pojmu rytmu (rhythmos) jakožto zvláštní konfigurace prvků, a transpozice Saussurova pojmu systému z roviny langue na rovinu výpovědi. Oba koncepty mají vysvětlit, jakým způsobem každá výpověď představuje specifické významové uspořádání, odkazující na subjektivní pohled toho, kdo „zde a nyní“ promlouvá. Vposledku se zaměříme na Dessonsovu obhajobu jazyka tváří v tvář fenoménům, které jsou v rámci jisté perspektivy pokládány za fenomény nevyslovitelné či za fenomény vymykající se řeči. Dessons v této souvislosti analyzuje některá jazykovědná předpojetí a – v návaznosti na benvenistovskou lingvistiku a Meschonnikovy reflexe poezie – vykládá zmíněné fenomény poněkud překvapivě, jako zvláštní příležitost k mluvení či k formulaci specifických výpovědí.
 

1. Výraz „nová poetika“, jako označení pro skupinu těchto autorů, přejímáme od Ondřeje Sládka. ^zpět
2. R. Jakobson: „Lingvistika a poetika“, in: týž, Poetická funkce, přel. kol autorů, Jinočany: H&H, 1995, s. 79. ^zpět