Fenomén „ukrývaných dětí“ představuje ve francouzských dějinách druhé světové války temnou, ale zároveň optimistickou kapitolu. Po pogromu na pařížské židovské obyvatelstvo v létě roku 1942 došlo ke spontánní vlně občanské solidarity, díky níž bylo zachráněno přes deset tisíc osob, zejména dětí. Pro tyto děti odtržené od vlastních rodičů pak síť odbojářů nalezla nový domov na venkově, kam byly pod pofrancouzštěnými jmény umisťovány do rodin, jež z bezpečnostních důvodů mnohdy ani neznaly pravou totožnost svých svěřenců. Jenom některým se po válce poštěstilo setkat se s rodiči. Období separace od rodiny a strachu z prozrazení pak většina z nich vytěsnila ze vzpomínek a k jejich mlčení přispíval i pocit, že osud „ukrývaného dítěte“ byl bezvýznamný ve srovnání s utrpením těch, kteří prošli koncentračními tábory. Jedno z prvních autentických svědectví o dětství prožitém za války v náhradní rodině zveřejnila až roku 1989 Régine Soszewicz-Lilensten v románu pro děti Les étoiles cachées (Skrývané hvězdy), který se dočkal již dvou reedic. Její skutečný životní osud židovského děvčátka polského původu v mnoha ohledech připomíná Dauvillierův komiksový příběh o židovské dívce Duně Kohenové.

Duňa si neuvědomuje válečnou realitu. Její dětství je naplněno běžnými činnostmi – hrami s kamarády a školními povinnostmi. Rodiče se ji snaží co nejvíce ochránit před vnějším zlem, zachvacujícím společnost. Když začne ve Francii sílit protižidovský tlak, vysvětluje Dunin otec nutnost nosit žlutou hvězdu báchorkou o šerifech. Postupně se Dunin svět zužuje. Rodiče ji raději z obav před ponižováním a šikanováním přestávají posílat do školy. Nejtěžší období však na dívku teprve čeká. Po jednom z policejních zátahů jsou v noci odvedeni dívčini rodiče a Duňa přežívá jedině díky odvaze a solidaritě statečných lidí, jimž není její osud lhostejný. Musí se vyrovnat nejenom se strachem a steskem po rodičích, ale rovněž se změnou identity. Teprve po válce, kdy se Duňa shledává s přeživší maminkou, odhaluje hrůzy deportací a koncentračních táborů.

Dunin příběh je zprostředkován přímou vypravěčkou, ovšem ze značného časoprostorového odstupu. Vyprávění je totiž motivováno jako zpověď babičky malé vnučce. V důvěrné noční chvilce, kdy starou ženu tíží bolestné vzpomínky natolik, že nemůže spát, a vnučka vycítí její smutek, se historie babiččina dětství odvíjí s puncem naléhavé autenticity i se smířeným nadhledem. Dětská fiktivní adresátka, která tok vyprávění občas přeruší, do něj vnáší jistou bezstarostnost pohledu dítěte vyrůstajícího v bezpečí.

Na emotivnosti příběhu se podílejí rovněž zvolené výtvarné kódy. Často variovaný motiv žluté hvězdy, jež je cejchem odsuzujícím k smrti i grafickým znakem pro projevy spjaté s násilím, nahrazuje v posledních výjevech zářivý žlutý míček, s nímž si hraje Dunina vnučka. Původní trojici rodičů a malé Duni, zachycenou na pečlivě schraňované fotografii, připomíná v závěrečném obraze objímající se trojice staré Duni, jejího dospělého syna a malé vnučky. Generační rozestupy spojují minulost s přítomností a budoucností a Dunin syn oceňuje matku za odvahu prolomit dlouholetou bariéru mlčení a svěřit se s tíživým příběhem svého dětství.

Dítě s hvězdičkou je působivě vytvořené dílo, jehož aktuálnost není zapotřebí obhajovat. Komiksové zpracování, v němž zůstává prostor i pro občasný humorný záblesk, dokáže jeho poselství přetlumočit dětským čtenářům citlivě, a přitom bez patosu.