Ivan Štoll (1935) je povoláním fyzik a popularizátor vědy, který se podle katalogu Národní knihovny podílel na vzniku padesáti knih. Všechny se týkají fyziky, až na tu poslední, která vyšla v loňském roce a nese název Radil jsem se s vlky : setkání s kanadskými a americkými indiány. Podle nakladatelské anotace je publikace výsledkem čtyřicetiletého soustavného zájmu jejího autora o svět severoamerických indiánů. Dostal se k němu shodou okolností během své odborné stáže na kanadské univerzitě v Saskatoonu (1968–1970), kdy se ocitl přímo ve středu dění „nové vlny emancipačního úsilí indiánů kmene Krí a pokusil se proniknout do jejich myšlení, emocí i duše“.

Autor esejistickou formou shrnuje historii indiánů (zmiňuje teorii, podle níž mohli indiáni vzniknout přímo v Americe) i jejich setkávání s Evropany, nevynechává literární či filmové reprezentace těchto dějů (s odkazem na slavnou Cooperovu knihu připomíná, že dnešní Mohykáni jsou rozmrzelí z toho, že je svět považuje za vymřelé) i místo indiánů v současném americkém systému různých subkultur a životních stylů (chtějí-li dnes indiáni nosit svůj normální oděv, vystavují se prý nebezpečí, že budou považováni za hippies), snaží se o postižení duchovního světa indiánů, jejich současného právního a ekonomického postavení ve Spojených státech i v Kanadě a možných vyhlídek do budoucnosti.

V některých pasážích autor indiány hodnotí kriticky, třeba když referuje o hnutí Rudá moc, které se staví proti smíšeným, bělošsko-indiánským manželstvím a prosazuje to, aby běloši opustili Ameriku; „rasismus naruby a fanatický separatismus“ se podle Štolla objevuje i mezi indiány. Většinou se ale spíše staví na stranu indiánů, o nichž píše s velkými sympatiemi a jejichž způsob pohledu nezřídka přejímá. A se sympatiemi také líčí příběhy těch bělochů, kteří se zříkali civilizace a odcházeli žít k indiánům – takových případů prý zná historie tisíce, zatímco „indiáni vždy houževnatě odmítali vzdát se svého způsobu života a stát se součástí bělošské společnosti“, což podle mne není příliš věrohodné tvrzení.

Vzhledem k tomu, že autor se dost věnuje podvodům a masakrům, kterých se na indiánech dopouštěli běloši, převažuje v knize vážný až elegický tón, i když najdeme i vtipné stránky o tom, jak se tlaku bělochů indiáni snaží čelit také prostřednictvím humoru, kupříkladu v jednom kresleném vtipu z indiánských novin v Americe přistává létající talíř s mimozemšťany, což indiáni komentují slovy: „Proboha už ne, už jsme byli jednou objeveni!“. A co se týká antropologů, kteří indiány jezdí zkoumat, k těm jsou prý „dobrosrdeční a sledují tyto bytosti s pobavením“. O antropolozích se autor sám vyjadřuje nepříliš lichotivě, což mu ale podle mě nemělo bránit v tom, aby zmínil i české vědce zkoumající v nedávné době indiány (plodem takového výzkumu je třeba kniha Současní Irokézové : severoameričtí indiáni a utváření jejich identit od Lívie Šavelkové z roku 2010).

Celkově autor tvrdí, že indiánská moudrost je „naše zasuté svědomí, připomíná nám to, co jsme dlužni přírodě, světu, dalším pokolením, i sami sobě“, pročež by právě indiáni „mohli osvítit“ naši západní duši; indiáni dle Štolla představují „dětství lidstva, s jeho poezií, půvabem a bezelstným pohledem na život a svět, i když ani toto dětství lidstva si nemůžeme idealizovat“ – což ale myslím autor navzdory této proklamaci trochu činí. A snad bych této jinak užitečné knize vytkl i to, že v poněkud „sebestředné“ fotografické příloze se možná až příliš objevuje sám autor či třeba jeho „členský průkaz indiánsko-mestického střediska přátelství“. Informačně mnohem zajímavější jsou v tomto ohledu třeba dvě nedávné knihy Totemy a indiáni severozápadního pobřeží Pacifiku od Ivana Makáska nebo zmínění Současní Irokézové, obě bohatě vybavené barevnými fotografiemi; ani jednu z knih kupodivu Štoll nezmiňuje, i když by si to zasloužily.

Když jsem začal u fyziky, rád bych ještě na závěr dodal, že ani v této knize (astro)fyzika nezůstává zcela stranou: autor mimo jiné připomíná, že roku 2002 se jeden americký indián dostal na jedenáct dní do kosmu, a to i s vlajkou a symboly svého kmene. A celá publikace končí citátem z Richarda Feynmana, že „fyzika není to nejdůležitější, to nejdůležitější ze všeho je láska!“. V tom se neodvažuji s autorem knihy polemizovat, ale soudím, že končit právě takto knihu o indiánech – snad na důkaz toho, že jsou na rozdíl od „nás“ celí produchovnělí a jde jim ne o majetek, ale o vztahy – je zvláštní.