Medkův dobrodruh Franta Franta (jméno je částečně vtipem, částečně poctou přezdívkám členů galerky) se poprvé objevil ve dvou povídkách publikovaných v roce 2002 na stránkách časopisu Pevnost. Byl to tehdy pokus nabídnout čtenářům, zvyklým ve fantasy příbězích na tradiční a již spíše únavné schéma „meče a magie“, něco trochu jiného. Medek, který zasadil povídky do konce dlouhého devatenáctého století, s nadsázkou hovořil o „mašinkvéru a magii“. O dva roky později pak vyšel povídkový román Dobrodruh, který obsahoval i čtyři nové příběhy. Od té doby se Medek ke své oblíbené postavě pravidelně vrací a z jeho retro příběhů se v českém prostředí stala novodobá klasika fantasy.

Třetí Dobrodruh se odehrává nedlouho po ději románu Libyjská suita. Franta Franta si plánuje společně se svou milenkou Belle (první ženská postava, která má v jinak „chlapské“ sérii delší životnost) hezké chvíle v Paříži. Zde je však takřka okamžitě po svém příjezdu zatažen do případu brutální vraždy. Tu spáchal někdo s navlas stejným obličejem a jen náhoda a letmá známost s francouzskými vyšetřovateli (a naopak velice dobré kontakty v podsvětí) zachrání českému hrdinovi krk. Jenže Franta Franta se s pouhým přežíváním nikdy nespokojil – to by ostatně nebyl oním titulním dobrodruhem. Zjistí, že za vraždou stál ruský nekromant, a vyráží na cestu přes půl světa s jediným cílem: vysvětlit padouchovi, že touhle boudou udělal největší a poslední chybu svého života.

Kniha má opět strukturu volně propojených povídek, v nichž tentokrát zavítáme především do anglo-amerického prostředí. Cestujeme z Paříže do Anglie, na palubě zaoceánských parníků do New Yorku, posléze do San Franciska a nakonec do Jižní Ameriky, kde v prastarém indiánském chrámu dojde k finálnímu zúčtování. Stejně jako v předchozích svazcích série se jedná o přiznaný čistokrevný pulp. Ovšem pulp toho nejlepšího ražení, a navíc důsledně retro. Medek se přiznává, že prvotní inspirací pro něj byl Robert E. Howard a jeho Aššurbanipalův plamen (v českém prostředí neprávem opomíjená povídka), na kterýžto zdroj se postupně nabalily knihy Karla Maye, Edgara Wallace, ale i Otakara Batličky.

Pro českého čtenáře se tak na půdorysu oblíbených indianajonesovských eskapád (tedy honby za magickými artefakty, kde padouchy jsou lokální psychopatičtí čarodějové či globálně se roztahující nacisté) odhalil napůl zapomenutý svět klasických dobrodružných příběhů, oproštěných od formálních experimentů či propracované psychiky. A českému čtenáři v přístupnosti napomáhá i časový posun. Druhá světová válka, kdy se odehrávají příběhy Indiana Jonese, má pro české čtenáře stále spíše tragické konotace, naopak poslední dny starého mocnářství jsou stále zahaleny jakousi nostalgií, patosem hrdinství československých legií či písní o tom, jak začala válka na Itálii...

Sám Medek je navíc velkým znalcem doby i tehdejšího populárního krvavého čtení a nebojí se obojího využívat. A tak vůbec nevadí, že občas vybočí z hranic fantastického žánru (v aktuální knize to platí pro povídku Drancíři doků, v podstatě čistý akční příběh o střetu se skupinou přístavních dělníků, kteří si nechají platit od nepřátel britského impéria). Povídky jsou plné obskurních postaviček nejrůznějších národností (od šíleného maďarského vědce žijícího v New Yorku po fu-manchovské Číňany), okouzlují poetikou parních strojů (asi nejvíce ve scénách z jihoamerických železnic) i kouzlem prvního kontaktu s velkolepostí newyorských mrakodrapů. A samozřejmě i jazykovými hříčkami, které odkazují k Medkovým vzorům a jejich stylu psaní („američtina“ zněla takto živě naposled s náčelníkem Apačů… a možná v prózách Zdeňka Němečka). Opominout nelze ani skvělý ilustrační doprovod a obálku Jany Šouflové.

Dobrodruh boduje ryzím potěšením z řetězení akčních i magických atrakcí. Z každého nebezpečí se Franta Franta dostane jen proto, aby spadl do ještě většího. Nikdy nespoléhá na deus ex machina, ale na své pěsti, mašinkvér a rychlý rozum. Je sice světem ostřílený, ale žádný superman. A to máme v Čechách rádi. Půdorysu pulpového retro čtení odpovídá i psychologie postav – respektive její absence. Franta Franta je motivován toliko na principu akce-reakce. Padouch se do něj navezl, ergo mu to vrátí i s úroky. Jinak pochopitelně jde o moc, peníze a krásné ženy. Oslabená psychologie umožňuje hnát hrdinu do stále nových dobrodružství a neustále si pohrávat s klasickými zápletkami a žánry napínavého čtiva (s obojím si přitom Medek rozumí knihu od knihy lépe). U Franty Franty tak nedojde k vnitřnímu opotřebení a „únavě“ čtenáře z postavy: je to ten správný hrdina pro únik z každodenní všednosti, pro pocit, že každý z nás může být aspoň na chvíli dobrodruh a pohybovat se ve světě jednoduchých pravidel. A lákat nás budou tyto úniky tak dlouho, dokud bude autor schopen nabídnout atraktivní kulisy a dostatečně akční děj. Což vzhledem k tomu, že jsou stále ještě celé kontinenty, na které Franta Franta nezavítal, a časově jsme momentálně někde uprostřed Velké války, jen tak nehrozí.

Díky již zmíněné důsledné práci se vzory a historickými podklady nevede únik do světa Franty Franty nutně k provinilému pocitu, že čteme jen „brak“ – a i kdyby, je to nejpoetičtější brak široko daleko a nejlepší návrat atmosféry klasické dobrodružné četby od legendárních filmových parodií Limonádový Joe či Adéla ještě nevečeřela.