Titulek jsem si vypůjčil z překladu knihy slovinského básníka Andraže Poliče (nar. 1972), která vyšla koncem minulého roku v překladu Petra Mainuše. Překladatel je Poličův vrstevník. Má zatím na svém kontě už téměř desítku přeložených knih. Patří k prvním absolventům slovenistiky, která byla založena na brněnské filozofické fakultě (obdobně také na Karlově univerzitě v Praze) v první polovině devadesátých let minulého století. Z absolventů se postupně zformovala početnější pražská a méně početná brněnská skupina překladatelů ze slovinské literatury. Někteří z nich se orientují na překlady prózy, jiní (je jich méně) na poezii i prózu a další na prózu i drama.

Poličova sbírka se skládá ze dvou částí: Poušť a Voda. Podle autorových slov verše vznikly v roce 2004 „v oáze Siwa na okraji libyjské pouště“. Autor koncipoval sbírku formálně tak, jak on a jeho milá sedm dní a sedm nocí „naslouchali pouštním dnům a nocím“. V Poličových verších se odrážejí čiré vody Mediteránu, v němž se mísí, prolínají a kříží filozofické systémy, mýty, legendy i všechna tři velká monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství, islám.

Knižně vydaný překlad Poličových, Stojićićových a Ignjatovićových básní i časopisecky uveřejněných veršů některých dalších slovinských, bulharských a charvátských autorů mě nutí k tomu, abych učinil několik obecnějších poznámek, abych upozornil překladatele poezie (ať už ze slovinštiny, srbštiny, charvátštiny, makedonštiny či bulharštiny) na některé „dětské nemoci“, které ostatně prodělává každý překladatel. Především je nezbytné se vymanit ze zajetí originálu. Originál totiž skrývá četné zrádnosti, pasti, do nichž se snadno může překladatel chytit. Z mnoha uvedu jednu. Týká se jak antických, tak současných vlastních jmen a zeměpisných názvů. Překladatel je přebírá z originálu v domnění, že jsou takto napsaná správně: Euridika, správně Eurydika, Sapho, správně Sapfó, Osiris, spr. Osíris, Sisifos, Sysifos, spr. Sísyfos, Nikita Stanesku, spr. Nichita Stanescu, Mirča Dinesku, spr. Mircea Dinescu, Trakie, spr. Thrákie, ve Skopje, spr. ve Skopji aj.

Zejména začínající překladatelé často podléhají interpunkci originálu a přebírají ji do českého překladu. Počínají si přitom často dosti svévolně – v téže básni, která je v originálu bez interpunkce, někde ji dávají, jinde nikoli. Tím ovšem posouvají umělecký záměr přeloženého díla. Velmi důležitý je výběr slov, znalost reálií, znalost domácí (naší) básnické tvorby a evropské literatury a kultury. To vše by nesporně napomohlo k tomu, aby také překlady ze slovinštiny a z dalších jihoslovanských národních literatur měly výraznější dopad, případně aby ovlivnily český literární proces a české sociokulturní prostředí a staly se trvalou součástí českého překladového fondu.