Po dvousvazkových Denících (1992, 1993; 2001), Básních (s Mladou Frontou, 1993), Nápěvech (shrnujících ranější básnickou tvorbu, 2007) a před dlouho očekávaným rozšířeným vydáním Zábranových povídek přichází nakladatelství Torst se zajímavě orientovaným výborem ze Zábranovy poezie, totiž s její odnoží lyrickou a zpěvnou. Výbor Socha z hlasů vyšla k Zábranovým nedožitým osmdesátinám (nar. 4. června 1931).

Zábranu jako básníka znají náhodní čtenáři především jako kolářovského zaznamenávače všedních dramat, často s ironicko-sarkastickou notou postihujícího věčné pachtění se životem a/nebo jako autora v podstatě společensko-kritických básní. Převážně jako básníka drsně epického, vybaveného přiléhavě skřípavým veršem a smutně posměšným postojem jemného, citlivého člověka, který se do světa, v němž se ocitl, příliš nehodí (Utkvělé černé ikony, 1965; Stránky z deníku, 1968, 2001; Lynč, 1968; výbor Jistota nejhoršího, 1991; Zeď vzpomínek, 1992). Při četbě Sedmi povídek se čtenář ujistí, že Zábrana je prozaik světového formátu a že v české povídkové tvorbě nemá tento stručný soubor silných krátkých textů obdoby. Ani v nich ovšem není mnoho místa pro zjemnělou malebnost, ráz zobrazování je v těchto textech jiný, výrazně narativní, zkratkovitý a dialogický, žene se rychle kupředu.

Rané i pozdnější lyrické básně Jana Zábrany jsou vlastně skoro neznámé, pomineme-li některé výbory a zmíněné Nápěvy – už jejich titul naznačuje, o jaký básnický druh se v tomto souboru jedná. A to přesto, že zejména z četby deníků by se mohlo zdát, že řekněme zpěvavý, lyricky zasněný životní pocit byl Zábranovi, plnému stesku a  beznaděje („jednoznačné, tvrdé, reálné“, Deníky I, s. 495) i černého hněvu a pochybností, vzdálený. V Soše z hlasů jde – nahlédnuto chronologicky – nejprve o poezii teskně milostnou, věnovanou citu, který snad není ovlivnitelný dobovými zvraty, a pokud, pak účinkuje spíše jako lék ve „chvílích černých“, kdy „nelze ani pohnout slovem“. V případném porovnání formálních dovedností neztrácí mladičký Zábrana básní z počátku 50. let, doby „černých mší pokroku“ a „zatýkání všech“, na zkušeného překladatele a autora poezie dalších desetiletí téměř nic: navíc je obdařen naivní něhou i odbojností. Schopností vytvářet invenční rýmy, souzvuky, ba celé onomatopoické útvary byl Jan Zábrana vybaven už v době, kdy se staral o školní cyklostylovaný časopis s dobově kolorovaným titulem Výkvět. Všechny tyto dovednosti potřeboval Zábrana také během svých prvních překladatelských pokusů. Kde raná báseň ve snaze vtěsnat do veršů složitější děj škobrtne, je to spíše milé, někdy, snad nechtěně, téměř esteticky působivé („Potom, když půlnoc mi klepala na dno vztahů, / viděl jsem, že bych tě zahnal zas do ztracena“; b. Pátá).

Ovšem už v básních o několik málo let mladších se ozývá známější ironická, shazovačná zábranovská nota, třeba jako v Sentimentální písni, jež je zcela nesentimentální - v níž zvrací u vrat děvka, což je ale lepší, než když básník čeká na dívku hned v následující básni mrtvou, dívku, z níž v průjezdu „s pachem předkožek“ zbude jen stydká kost. „Nežná bazilika ňader tvých“ z první vybrané básně (bez titulu) je tatam, místa něžných oblin obsazují slova kostěnější a šlachovitá, tuhá. Zvukomalba měkkého masa, „tvůj útvar nádherný“ i slova jako „hoře“ a „hleď“ jsou pryč: tady spolu ladí vrata-kurva-zvratky nebo škrkavka a škvarky. Infinitivy na -ti nahradila obecná čeština a hovorový ráz básnického sdělování. Láska je bolestnější a špinavější, zrazuje, s nožem vpadává „do slepých, nekrytých zad“, láska je čarodějnice, kterou upalují. Krajina domova, melancholie vlakových odjezdů a návratů, prázdných nástupišť a stanic, kde nikdo nepřistoupí, poetika cest („a na všech jsem tak sám“) se paralelně proměňuje v šedé město refýží, prostoupené mříží či sítí deště. Už v kupé těchto Večerních vlaků sedí Zábrana takový, jakého známe ze sbírek 60. let: přesný, nápaditý, zoufalý; z těchto vagonů už totiž také „někde na trati“ vypadla „hlávka zelí“, mládí. Nic ale není jednoznačné, ani odplynutí dětství. V citátu z Dylana Thomase (b. Třicet) se ona hlávka zelí proměňuje jen málo: v „míč dětství“, který „dosud nedopadl k zemi“. Je možné, že při všem žalmu 50. let „ptáče / jim z jejich léčky uniká“ (b. Žalm).

Vybrané básně mají kromě hudebního jádra společnou ještě jednu nit, a tou je – bez nadsázky – hledání skutečného života. V každé druhé básni čteme otázku podobnou třeba tomuto verši: „Život je z dálky, dál jej vezou“ (b. Noční). Slovo život mělo pro Zábranu zvláštní význam, opatřil je speciálním důrazem. Je to život, který někde čeká (b. Svítáníčko), ale dočkat se nemůže, a tak se rychle mění v obrazy odjíždějících vlaků, „viklavých násadek a vyschlých kalamářů“ – smrti, mrtvol, nebo ještě hůře obrazy umírání, přežívání, nenaplněnosti, portréty mrtvolných živých, sdružených pod „praporem, na který jsem jim nepřísahal“ (obrazů, které u Zábrany nemizí ani nevznikají se zralým věkem).

I do tohoto výboru vložili jeho pořadatelé Jan Šulc a Marie Zábranová báseň-představitelku Zábranova nepublikovaného a nedokončeného celoživotního díla, poémy Havran, složené z infinitivních veršů (b. Žárlení začíná takto: „Vědět, že dál hází dopisy/ do směšně křiklavé schránky“). Valný střed Sochy z hlasů, výběru pojmenovaného podle závěrečných veršů básně Na Poříčí č. 42, stejně jako právě citovaná báseň, tvoří sonety, králové evropské lyrické poezie, v jejich anglické i italské podobě, či útvary jim podobné (s převažujícím veršovým schématem abab – cdcd v kvartetech a variujícími schématy v tercetech). Opakovaně se součástí básní stávají také citáty z vlastních překladů oblíbených autorů: Pasternaka, Johna Donnea, Mandelštama, Dylana Thomase…, začleněné do jiných, autorských kontextů.

Socha z hlasů zdůrazňuje tedy méně exponovanou Zábranovu tvář. Tu, kterou bychom málem hledali u Ortena, Seiferta nebo Hrubína. Kdyby ovšem tyto noty nenesly zábranovsky těžkou, melancholickou náplň. Tato mélická tvář se, jak je z výboru patrné, nevztahuje pouze na rané Zábranovy básnické pokusy. Socha z hlasů, náznakovitě ilustrovaná Pavlem Sukdolákem, Zábranovým o 9 let starším přítelem a sousedem z dob gymnaziálních, humpoleckých (jenž ovšem neilustroval ani jedinou ze Zábranových sbírek vydaných za autorova života), naopak obsahuje jen několik básní z raných Nápěvů, které se uzavírají rokem 1954, kdy se z manuálně pracujícího Zábrany stal překladatel. Převážně totiž těží z průřezu následujících 30 let (výbor uzavírá rok 1982), jež básnicky „pokrývají“ Stránky z deníku, sbírka, která v úhrnu nepůsobí dojmem melodického, na tónech zbudovaného verše. Překladatel Jesenina, ale nakonec i Ginsberga nebo Corsa nicméně těžko mohl postrádat „hudební“ vlohy.

Editoři vybírali z této Zábranovy lyrické tvorby uvážlivě – básní je tu jen 35, záměrem byl tedy patrně celek kompaktní a výmluvný. Nově vytvořený výsek z jeho básnické tvorby dotváří představu o Zábranovi jakožto autorovi různosměrné poezie, básníkovi různých poloh, a také jako člověku různých mentálních prostor - nikoli jen prudce vyštíplých a přesně pojmenovaných výseků nedůtklivé reality. Ukazuje jej jako muže rozličných zákrut osobnostního ustrojení, autorského stylu i uvažování, nahlédnuto očima holubovskýma (viz např. www.janzabrana.cz), a nenápadně poukazuje na jeho básnický vývoj v průřezu tří desetiletí.