Sto šedesát osm hodin před svou smrtí se George Crosby protáhl sklepním okénkem do metodistického kostela v městečku West Cove a rozezněl zvon v předvečer svátku Všech svatých. Pak čekal ve sklepě, jestli mu otec přijde dát výprask. Jenže otec se smál, až se za břicho popadal, jelikož George si vycpal kalhoty starými čísly Saturday Evening Post. U večeře seděl tiše jako pěna a bál se podívat na matku, protože bylo už jedenáct hodin a otec ještě nebyl doma, a matka je přesto donutila sedět nad vystydlým jídlem. Pak se oženil. A pak se odstěhoval. Patřil k metodistům, kongregacionalistům a nakonec unitářům. Rýsoval stroje a učil technické kreslení, přežil několik infarktů, jezdil se spolužáky z průmyslovky po nové dálnici, ještě než ji otevřeli, učil matematiku, získal diplom na pedagogické fakultě, pracoval jako hospodář na střední škole, každé léto se vydával s kamarády z pokeru – doktory, policajty a učiteli hudby – na sever muškařit, koupil si v sousedském bazaru rozbité hodiny z osmnáctého století i s návodem k opravě, šel do důchodu, jezdil na skupinové turistické zájezdy do Asie, Evropy i Afriky, třicet let opravoval hodiny, rozmazloval vnoučata, dostal Parkinsona, cukrovku a rakovinu a nakonec skončil na nemocniční posteli uprostřed obývacího pokoje, přesně na místě, kde stával jídelní stůl nastavený dvěma náhradními deskami pro prázdninové hosty.
George si nikdy svého otce v duchu nepředstavoval. Občas, když opravoval hodiny a nové péro, které se snažil zamáčknout do pérovníku, se uvolnilo z hřídele a vylétlo ven a přitom mu pořezalo ruce a někdy poškodilo zbytek soukolí, tehdy se mu před očima zjevil obraz otce, jak leží na zemi, kope nohama do židlí a krčí koberec, ze stolů padají lampy a on buší hlavou do podlahy a zatíná zuby do kusu dřeva nebo Georgových prstů.

Matka pak žila v Georgově domácnosti až do své smrti. Čas od času, většinou u jídla, neboť tohle místo si přivlastnila, když ji bývalý manžel přechytračil a nechal jen tak sedět u stolu i s jejími plány, jak ho zavřít do ústavu, tak tehdy vzpomínala, jaký kdysi býval jeho otec větroplach. Nakládala si u snídaně do úst ovesnou kaši, a pokaždé když páčila lžíci ze sevření umělého chrupu, zuby jí hlasitě cvakly a ona mlaskla a řekla něco jako: Cha, prý básník! Byl to ťulpas, tlučhuba a potrhlík, s těmi svými záchvaty a tak.
George už své matce její tvrdé srdce dávno odpustil. Kdykoli si uvědomil, od čeho si svým hořekováním vlastně ulevuje, přemohly ho slzy a po chvíli vzhlédl od titulků ranních novin, naklonil se k ní a políbil ji na čelo vonící kafrem. Ona jeho gesto pravidelně odmítala: Jen se mě nepokoušej utěšit! Ten chlap mi jednou provždy zkazil život. Zatracenej blázen! I to však George jistým způsobem upokojovalo; její věčné litanie jí dělaly dobře a připomínaly jí, že tenhle život už je nenávratně pryč.
Na smrtelné posteli zatoužil George ještě jednou svého otce spatřit. Chtěl si ho aspoň představit. Jenže kdykoli se pokusil soustředit a vrátit zpátky, kdykoli se chtěl ponořit opravdu hluboko a co nejdál od přítomnosti, nějaká bolest nebo hluk, kdosi otáčející ho z boku na bok, aby mu mohl vyměnit povlečení, jedy z rakovinou prožraných ledvin, po nichž mu houstla a černala krev, ho znovu přitáhly zpátky do usouženého těla a zašmodrchané mysli.
Jednoho odpoledne na jaře před svou smrtí se nemocný George cítil natolik dobře, že se rozhodl nadiktovat svoje vzpomínky a různé životní zážitky do magnetofonu. Jeho žena se vypravila na nákup, a tak si odnesl magnetofon dolů do dílny na pracovní stůl. V dílně měl kamínka na dřevo, mezi stojanovou vrtačkou a soustruhem na kov. Zmačkal hrst starých novin a nacpal je do kamen spolu s třemi polínky z hranice, kterou měl srovnanou v koutě u dveří do přístěnku. Rozdělal oheň a přivřel komínovou klapku v naději, že se mu podaří vyhřát sklepní betonový chlad. Pak se vrátil k pracovnímu stolu. Laciný mikrofon připojený k magnetofonu odmítal držet v objímce rovně. Objímka byla volná a kabel k magnetofonu zkroucený, takže mikrofon neustále padal. George se pokusil kabel narovnat, ale mikrofon ani pak nechtěl držet, a tak ho prostě položil nahoru na magnetofon. Tlačítka šla dost ztuha a musela se pořádně zmáčknout. Byla označena nesrozumitelnými zkratkami a Georgovi chvíli trvalo, než přišel na to, jak se zapíná nahrávání. Na kazetě, kterou do magnetofonu vložil, byla vybledlá růžová nálepka nadepsaná na stroji Počátky blues – výběr, copyright Hal Broughton, Jaw Creek, Pennsylvania. George si vzpomněl, že si kazetu kdysi se ženou koupili na jednom z letních kursů Elderhostel college, jehož se před lety zúčastnili. Když poprvé zmáčkl tlačítko PLAY, začal tenký a vzdálený mužský hlas skuhrat cosi o pekelném psu, který je mu v patách. Než aby kazetu převíjel, usoudil, že takový nářek může docela dobře posloužit jako vhodný úvod jeho vzpomínání, a tak rovnou začal nahrávat. S rukama překříženýma na prsou a lokty opřenými o kraj stolu se naklonil k mikrofonu, jako by odpovídal na otázky u soudu. Začal oficiálně: Jmenuji se George Washington Crosby. Narodil jsem se roku 1936 ve West Cove ve státě Maine. A tak dál. Po výčtu statistických údajů zjistil, že si vzpomíná jen na samé popletené a mírně neslušné historky, které se většinou točí kolem bláznivých příhod na rybách, když vypili příliš mnoho whisky, a v nichž jde zpravidla o to, jak někdo s plným košem pstruhů a bez rybářského lístku vběhl přímo do náruče porybnému, nebo jak se tenkrát v lese objevil doktor s pistolí. Jestli má ta bouchačka devět milimetrů, tak namouduši na fleku sežeru vlastní boty. A taky slova k písničce, která se jmenovala Otoč se, stará, a nedělej, že spíš. A tak dál. Nakonec se po několika podobných příhodách přece jen rozpovídal o svém otci a matce, o bratru Joeovi a svých sestrách, o tom, jak chodil do večerní školy a jak se sám stal otcem. Mluvil o modrém sněhu a sudech s jablky a jak štípal zmrzlé dříví, které bylo tak křehké, že pod sekyrou zvonilo. Mluvil o tom, jaké to je být poprvé dědečkem a myslet na to, co za sebou nechá, až umře. A když pak po hodině a půl kazeta došla (poté co ji jednou otočil, aniž si toho byl vědom) a tlačítko RECORD s klapnutím vyskočilo, upřímně plakal a naříkal nad ztraceným životem plným světla a naděje. Hluboce dojat vyndal kazetu z přístroje a pak ji přetočil na začátek, hladce ji zasunul zpátky do jejího hnízdečka s vodicími kolíky a přítlačnou kladkou, zmáčkl PLAY a v domnění, že se mu podaří setrvat v téhle náladě ryzího, čirého smutku, si chtěl své vyprávění poslechnout znovu. Představoval si, že jeho vzpomínky teď budou znít jako memoáry nějakého úžasného cizince, člověka, kterého nezná, ale kterého okamžitě pozná a upřímně si ho zamiluje. Jenže místo toho uslyšel tenký, nosový a jinak zvlášť kultivovaný hlas nějakého nekňuby, kterého snad dokonce zlomyslně vyzvali, aby hovořil o posvátných věcech, jako by nikoli samotné svědectví, ale jeho huhňavý přednes byl důvodem, proč teď stojí před strašlivým nebeským tribunálem. Poslouchal asi šest vteřin, pak kazetu vyškubl z přístroje a hodil ji do kamen.

Na hřbetech prašných cest rostla do výšky tráva a polní kvítí a otírala se zespodu o Howardův vůz. Z houští podél vyježděných úvozů si trhali ovoce medvědi. Howardova skříň se zbožím byla z borovice, opásaná koženkovými řemeny a napatinovaná tak, aby vypadala jako ořechové dřevo. Uvnitř ležely na nepravém sametu laciné pozlacené náušnice a přívěsky s polodrahokamy. Tuhle skříň otevíral zrakům udřených venkovských žen, když jejich manželé v lese káceli stromy nebo sklízeli úrodu na vzdálených polích. Těchhle pár stejných kousků jim ukazoval každý rok při poslední návštěvě a vždycky si pro sebe říkal: Tak máme zase konec sezóny – ovoce a zelenina jsou zavařené, dříví vyrovnané do vysokých hranic, začíná foukat studený severní vítr a každý večer se stmívá o něco dřív, od severu se blíží tma a chlad a padá na syrové klády srubů, na hrubě otesané trámy, které se prohýbají a někdy povolí pod tíhou tmy a chladu a pohřbí pod sebou celé spící rodiny, pod tíhou tmy a chladu a taky rudých červánků prosvítajících skrze stromy: krvácející srdce mrazivého slunce. A v duchu si pomyslel: Kup si přívěsek, nech ho vyklouznout ze záhybu šatů do dlaně a nastav ho jazykům skomírajících plamenů, když pozdě večer čekáš, jestli se propadne krov nebo ti prasknou nervy, když je led příliš tlustý a ty ho nedokážeš prosekat a jen stojíš o půlnoci v manželových holínkách na zamrzlém jezeře, ostří sekery suše křísne o led pod kroužícími chladnými hvězdami, pod zvukotěsnou poklicí nebes, a tvůj muž spící ve srubu na druhém břehu se neprobudí, nic neuslyší a nepřiběhne tě napůl zmrzlý jen v podvlékačkách zachránit, než vysekáš díru v ledu a vklouzneš do ní, jako by to byla modrá žíla vedoucí až do černého bahna na dně jezera, kde už neuvidíš nic, snad jen ucítíš zavrtění ryby dřímající v kalné temnotě, jak ji šplouchnutí tvého těla ve vlněných šatech a holínkách vyrušilo z malátného zimního snění o prastarých mořích. A možná neucítíš ani to, až se budeš svíjet v šatech, které tě budou svírat jako chladnoucí dehet, a až se zpomalíš a zklidníš a dokonce otevřeš oči a zahlédneš stříbrný záchvěv pravidelně uspořádaných šupin a pak oči znovu zavřeš a uvědomíš si, jak se jejich víčka proměňují v kluzkou rybí kůži a krev za nimi náhle chladne, pak zjistíš, že je ti to jedno, protože si konečně chceš odpočinout, nechceš už vůbec nic než to nečekané, nové, jednotvárné hučení ve spáncích. Led je moc tlustý a nejde prosekat. Marně se snažíš. Nikdy to nedokážeš. A tak si kup zlatý přívěsek, zahřej ho na své kůži, polož si ho do klína, když jen tak sedíš u krbu a jediné, na co se můžeš dívat, je tvůj usmolený manžel žvýkající tabák nebo síť popraskaných žilek na hřbetě tvých rukou. Žádná si nikdy šperk nekoupila. Občas některá vzala přívěsek z krabičky a promnula ho v prstech. A když řekl: Tohle je moc pěkný kousek, viďte, přisvědčila: To tedy je. Někdy postřehl, jak ženská tvář na nepatrný zlomek vteřiny ztuhla, když šperk přivolal nějakou napůl utajenou touhu, nějaký sen ze vzdáleného vrcholu manželství. Někdy se zajíkla, jako kdyby něco kdysi dávno pověšeného na hřebík nebo zaháknutého na řetěz náhle upadlo, ale jen na vteřinu. A pak mu nabízenou tretku vrátila. Ne, ne, Howarde, radši ne. Krabička vklouzla zpátky do zásuvky a on se na dvorku otočil s vozem a zamířil ven z lesů, které už zima začínala i s venkovany neprodyšně uzavírat.