Květen 1871
Jmenuji se José, je mi třicet jedna, pracuji v Lisabonu jako knihkupec. Mám nemocné plíce a chci změnit svět.

Dlouho jsem si myslel, že jsem ten svatý, který je znázorněn v oltářním výklenku v kostele Spasitele, ve městě, které mě vidělo přicházet na svět. Uháněl jsem na svém bílém koni a bodal jsem draka do chřtánu kopím. Vedle hlavního oltáře byly rozevřené čelisti a patřily ještěrovi s hřebínkem, který při nedělních kázáních zpodobňoval zlo. Víra představovala dobro, ještěr zlo. A já byl svatý Jiří na bílém koni. Teď ale chci vyprávět ten sen.
Moje knihkupectví je nejstarší ve městě, «od roku 1727 ve službách kultury». Během dne obsluhuji zákazníky, sedím u psacího stolu nebo jedu do skladu v ulici Rua da Figueira. Večer je určen politice.
Do knihkupectví chodí často Eça de Queiroz, soudruh Eça. Stali se z nás kamarádi, vždy čtu jeho folhetos, pamflety. Když vyjde La Gazeta, běžím ji koupit a vystřihnu si jeho článek. Právě mám tady na psacím stole jeden jeho citát, který se mi líbí: «Každá noha by chtěla být křídlem.»
Ze svého pracoviště pozoruji kolemjdoucí v ulici Rua do Chiado, každý je ponořený do svého ticha. Některé odpoledne, když mlčí i flašinet slepce sedávajícího na rohu a knihkupectví je prázdné, přemýšlím: Svět je melancholie. Noha by chtěla být křídlem, ale nemůže. Zůstává na zemi, zatímco se popel usazuje na věcech. Hlavně na podzim, na jaře, v těch časech přechodu. Měsíc květen, kdy květy jsou iluze, které potom odnese říjen pryč.

Proč jsem se rozhodl začít psát deník, sepisovat svůj příběh? Nevím, ptám se sám sebe. Možná proto, že se v mých plicích rozlévá vlhká skvrna, která mi mění i mysl. Nemoc s sebou přináší otázky a vzpomínky. Líbilo by se mi něčemu z mého života porozumět. Například, co mě přimělo k tomu, že jsem se otevřel ostatním. Nemluvím o knihách, ale o dělnících a o ženách ve fabrikách. Knihy nám dělají společnost, lidé zraňují. Ale co má větší hodnotu než člověk?

Cítím se uražen, to mi pomohlo se rozhodnout. Uražen zlem na zemi. Kdokoli projde po ulici, odráží se v mém tajném zrcadle. Nemůžu předstírat, že se nic neděje. Já jsem jako on, já jsem on.
Psaním se chci pokusit zpomalit čas, jehož běh se pro mě zrychlil. Psát. Možná chci konkurovat všem spisovatelům, kteří mě pozorují z polic… Nové světlo mi zpětně rozšiřuje život, prodlužuje moje dny směrem nazpátek. A věci v městečku, ve kterém jsme se narodili, ve vzpomínce září, jako ostří kosy v rukách sedláka.

Zeptal jsem se Eça, jestli může člověka zlepšit četba, a ten mi odpověděl úsměvem. Je potřeba udělat revoluci, aby se člověk zlepšil. Noha se musí stát křídlem: možná příští týden… Protože v Lisabonu zafouká nový vítr, budou konference v budově Kasina.

Včera večer, první konference: causas da decadência dos povos peninsulares nos últimos três súculos (příčiny úpadku, který způsobil v posledních třech stoletích zchudnutí Iberského poloostrova).
Antero de Quental připomínal svatého Františka, všechny měšťáky ohromil svojí otevřeností.
Byli tam ti, kdo obvykle přichází do knihkupectví, politici, novináři. Ale byl tam také Miguel, knihař, který se mezi samými elegány ustrašeně rozhlížel. Byl tam také Nobre França, pro mě něco jako bratr. Byl tam typograf, s nímž jsme si společně špinili ruce, než jsem sem přišel obchodovat s knihami. Někteří dělníci z našeho oddělení postávali vzadu, na konci místnosti, a prohlíželi si ozdobný strop. Cítili se jako psi v kostele. Ale my je změníme.

Co řekl Antero? Jednoduše: lidé z Iberského poloostrova začali strádat pod náboženskou tyranií organizovanou Tridentským koncilem. Velká slova. A zatímco kritizoval jezuity, kteří by chtěli němý, poslušný a hloupý lid, zatímco obviňoval i conquistadory, kteří nám přinesli zlato, koření a palisandr, ale zničili dvě říše a deset milionů lidí, v místnosti byl slyšet rozezlený hlas. Někdo se rozčiloval, jako by ho postihl tanec svatého Víta.

Dnes v noci jsem přemýšlel: hluboko v nás je stín, který zabraňuje radosti růst. Květina se neotevře. Někdy vidím ten stín i v Anterových očích, přestože je tak bojovný. Ale během včerejší přednášky mu plály zraky a bouřily se vlasy. Když mluvil o náboženství, oči mu žhnuly. «Křesťanství bylo revolucí starověku a revoluce je křesťanstvím moderního světa,» řekl. Zvedl jsem se, abych zatleskal. Ti čtyři dělníci na konci místnosti zatím stáli s vytřeštěnýma očima. «Tady jsou, čtvrtý stav,» pomyslel jsem si, «budeme s nimi bojovat proti zpátečnictví.»

Téma a variace. Lidé z poloostrova jsou přirozeně věřící, milují průvody, svaté, kadidlo a náboženské písně, ale ignorují teologii. «Křesťanství je cit, zatímco katolictví je instituce.» Všechno se s dogmaty změnilo: Jak můžeme věřit, že Ježíš je opravdu přítomen v chlebu od pekaře a ve víně od vinaře? A jak to, že duše nemůže komunikovat přímo s bohem, ale musí se zpovídat u vetřelce, který si říká duchovní průvodce?

Řekl to přesně takhle: vetřelec. Místností se rozlehl šepot.
Konference v Kasinu vyvolala rozruch. Reagovali na to zástupci Naçao. Ti pitomci, co chtějí zachránit svět! Mudrlanti! Pokrytci! Říkají o Anterovi, že vláčí plášť po zemi «jako ubohý žid, dědic Ježíšových vrahů».
Když prší, sedím u psacího stolu. Když zdvihnu oči, vidím hřbety knih, které mě pozorují, varují mě, mrkají na mě. Don Quijote mě se svojí herkou vede směrem k větrným mlýnům. Dívám se do výkladních skříní a připadá mi, že kapky deště stékají po zrcadle, které je ve mně. Já jsem kapka, i my plyneme jako voda. Dešťová voda, která umývá silnice. Řeka Tejo. Vidím ji třpytit se z okna v ulici Rua do Monte Olivete. Kapky vody, které rozšiřují skvrnu na mých plicích.