Je to trochu obehrané schéma, které navíc v tomto případě příliš nezafungovalo. Některá komiksová díla, považovaná za svého druhu klasiku, se k nám dostávají až v okamžiku, kdy někdo připraví jejich filmovou adaptaci. Stalo se to i se slavným francouzským komiksem, jehož první příběhy vyšly v roce 1976, ale český nakladatel se jej odvážil vydat až poté, co Luc Besson natočil film, který v českých kinech běžel od loňského září pod názvem Tajemství mumie. Dodejme, že se nepromítal příliš dlouho, mnoho diváků na něj nepřišlo a soudě podle ohlasů (neviděl jsem ho, takže nemohu přímo posuzovat) diváky spíše zklamal. Paradoxně jej ocenili vesměs ti, kteří se před jeho zhlédnutím dostali ke komiksové předloze.

To je samozřejmě ta správná cesta a jinak to asi ani fungovat nemůže, protože Besson film natočil v zemi, kde je postmoderně parodická série retrothrillerů všeobecně známá a uctívaná. A čeští čtenáři mohou být vděčni, že (možná špatná) marketingová úvaha vedla k tomu, že se s ní mohou seznámit také. Nakladatelství Plus vydalo v jednom svazku hned tři příběhy o ženě, která se s nikým moc nemazlí, zvláště když se jí do cesty pletou šílení vynálezci, vražedné sekty, zkorumpovaní policisté a všemožná další veteš krváků z počátku minulého století.

Scenárista a kreslíř Tardi s úctou i ironií využívá rekvizit napínavého čtiva z doby Belle Époque (to je také doba děje všech Adéliných příběhů) a rozehrává bláznivá dobrodružství plná intrik a zrad, (zdánlivě) nadpřirozených oblud, tajných vchodů, převleků, sekt a starobylých artefaktů. Tři příběhy českého vydání jsou sice uzavřené, Tardi si však v samém závěru každého z nich nechává prostor k tomu, aby s hlavními hrdiny i padouchy rozvinul pokračování. Krkolomná napínavá dobrodružství jsou chápavou parodií (našinci nejvíc připomenou film Adéla ještě nevečeřela), která ale není za každou cenu vtipná a její humor je spíše náznakový. Období před první světovou válkou Tardi přizpůsobil i kresbu (upomíná na secesi) a mezi tajuplnými vraždami a velkolepými spiknutími se míhá mnoho šprýmů a citací. Kouzlo funguje stále a v mnohém k němu přispívá i postava hlavní hrdinky, o jejíž minulosti, zaměstnání, rodinném a finančním zázemí a vůbec důvodu, proč se pouští do luštění prapodivných záhad, se toho čtenáři mnoho nedozvědí. V tom divokém tempu honiček a šokujících překvapení a zrad na to nějak není čas. Adéla je spíše ustavičně zachmuřená než konvenčně krásná a ani nedisponuje nějakými zvláštními dovednostmi; přesto však z léček vždy vyvázne a padouchy dopadne (než jí na poslední stránce zase utečou).

Podobně ani komis Jacquesa Tardiho není konvenční, i když tak na první pohled může působit. Je to dílo pro poučené čtenáře, pro takové, kteří vnímají druhý plán. Dnes už bývají podobné parodie přímočařejší, odvozené z takových dobových děl, která se do kolektivního podvědomí zapsala výrazněji než sešity bezejmenných pisálků: za všechny zmiňme Ligu výjimečných Alana Moorea, který si vypůjčuje z Vernea, Wellse či Stokera. Ale i tak si jemná Tardiho ironie jistě najde své čtenáře i v Česku; byť jich asi nebude mnoho.