Název knihy Neexistující al-Andalus s podtitulem Jak intelektuálové znovu vymýšlejí islám, kterou napsala španělská profesorka filozofie Rosa María Rodríguez Magda a která ve Španělsku vyšla roku 2008 a česky 2010, je trochu zavádějící. Skládá se ze čtyř esejů, z nichž pouze první se týká specificky španělského potýkání s islámem. Ostatní tři se zabývají některými z nejvíce diskutovaných problémů, jež ve vztahu k islámu řeší celý současný Západ: otázkou všeobecných lidských práv a tím, jak je pojímá islám, zahalováním muslimských žen a islámským terorismem. Společným jmenovatelem všech textů je snaha zaujmout pevný a kritický postoj jak vůči ideologům islamismu, tak především vůči tolerantním a smířlivým zastáncům multikulturalismu. 

Svůj postoj Rodríguezová opírá o požadavek důsledného dodržování sekulárního pojetí lidských práv a povinností, jež mají platit pro všechny bez rozdílu, a to i v rámci komunit majících jinou kulturu, jiné zákony a vyznávajících jiné náboženství. Poukazuje přitom na odlišnosti, které existují mezi Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948 a některými arabskými nebo muslimskými lidskoprávními deklaracemi ohledně náboženských svobod, práv žen a povinnosti šířit islám. Zvlášť rozebírá problém ženského závoje na veřejnosti a jak se s ním vypořádávají některé evropské legislativy, a demaskuje islámské teroristy jako nikoli amorální šílence, nýbrž zcela racionálně jednající a zpravidla na Západě vyrostlé muslimy, kteří svůj čin chápou jako bohulibou oběť. Hlavní příčiny neschopnosti Západu adekvátně čelit těmto problémům a hrozbám vidí Rodríguezová v tom, že osvícenská modernita byla a je podrobována přílišné kritice, která z ní sama vzešla a která vede k sebeobviňování, defétismu a ztrátě vlastních tradičních hodnot (Václav Černý by řekl „sebeabdikaci Západu"). „Západ se bojí smrti, neví dost dobře, kým je, kvůli konzumu ztratil náboženský zápal, skoro si nevzpomíná na své bohy, cítí se odzbrojen, a co je horší, také vinen,“ píše sugestivně Rodríguezová.

Tato diagnóza krize Západu není nijak nová ani nyní ve vztahu k islámu, ani v dvousetletých dějinách západní modernity. Lék, jaký na ni Rodríguezová nabízí, je trvání na sekulárním státu a s ním spojených práv a povinností platících pro každého a vyžadování toho, aby se náboženská víra praktikovala mimo tyto struktury. Sociologicky bychom to vyjádřili jako trvání na diferenciaci a emancipaci sekulárních sfér od náboženských institucí či jednodušeji slovy Ježíšovými „dejte tedy císařovi, co je císařovo, a Bohu, co je Boží“. Její podle mého soudu správnou argumentaci však oslabuje to, že se Rodríguezová místy uchyluje k svalování veškeré viny na západní intelektuály a islamofobnímu vykreslování „nepřítele“. Jako příklad za všechny uveďme pasáž, v níž kritizuje západní intelektuály za „systematické podkopávání západního rozumu“: „Možná jsme si mysleli, že jde jen o kavárenské klábosení univerzitních kateder, salonní politiku s poznámkami pod čarou. Skoro jsme si však nevšimli, že naše sofistikované cvičení v obviňování lstivě sledovaly vousaté předmoderní obličeje, odštěpky fanatismu.“

Tato tu a tam příliš vznícená a zaujatá dikce se naplno a celkem pochopitelně rozvíjí v kapitole první, Ideologické využívání mýtu al-Andalusu, neboť Rodríguezová ji věnuje tématu, jež se jí bezprostředně dotýká: dnešnímu islámu ve Španělsku. Španělská zkušenost s islámem je totiž oproti ostatní Evropě, nepočítáme-li možná balkánské země, z historického hlediska velmi specifická. Letos 28. dubna tomu bude přesně tisíc tři sta let, co se muslim Tárik s asi deseti tisíci Berbery vylodil na místě, které bylo později po něm pojmenováno Tárikova skála, Džabal al Tárik, dnešní Gibraltar, a započal tak téměř osmisetletou éru, kdy na Pyrenejském poloostrově byla více či méně přítomna muslimská civilizace. Tuto nesmírně složitou dějinnou periodu charakterizovalo stýkání a potýkání muslimského a křesťanského živlu a nacházela se v ní jak období nesmírného civilizačního rozkvětu a náboženské tolerance jako v 10. století, tak i úpadku a náboženské nesnášenlivosti ve stoletích následujících. Španělská historiografie 19. století v duchu národní čistoty a pravověrného katolictví tuto dobu opomíjela a své dějiny ztotožňovala s Kastilií, Cidem a Katolickými králi. Pokud se přece jen o ní zmiňovala, pak pouze ve vztahu ke křesťanům žijícím na muslimském území, tzv. mozarabům. Revize takto chápaných dějin proběhla až během 20. století a vyvrcholila ve slavné polemice mezi Amérikem Castrem, který zastával koncept trojího, křesťansko-židovsko-muslimského Španělska, a Claudiem Sánchezem Albornozem, který hájil tradiční stanovisko. Tato polemika – obdobná té, která u nás proběhla jako spor o smysl českých dějin – nebyla čistě historická, nýbrž i politická, protože zároveň definovala moderní identitu Španělska ve 20., pro ně tak zjitřeném století.

Právě politického aspektu této debaty se na počátku 20. století chopili zastánci nezávislé a reislamizované Andalusie, z nichž nejvýznamnější byl politik a učenec Blas Infante (1885–1936). Jejich snahy byly za Frankova režimu umlčené, avšak nyní za situace, kdy ve světě je na vzestupu islámský radikalismus a do Španělska masivně přicházejí migranti z Maroka a jiných islámských zemí, znovu a v nebývalé síle ožívají.

Pravě proti nim a jejich ideologii al-Andalusu jako domnělého ideálu idylického soužití kultur a náboženství brojí ve svém eseji Rodríguezová. Jenže místo aby poukázala na to, že legitimizovat politické cíle na počátku 21. století odkazem na středověk je samo o sobě nesmysl, pouští se s jejich zastánci do vášnivé polemiky, argumentujíc tím, že nelze přepisovat dějiny, nahrazovat historickou skutečnost laskavou a nekonfliktní fabulací, zastávat „pejorativní pojetí minulosti Španělska“ a zanedbávat „historická fakta“. Rodríguezová tak nastiňuje španělský středověk, v němž klade důraz na konfliktní soužití mezi muslimy a křesťany, na podřízené a diskriminující postavení mozarabů, na kulturní dluh muslimů vůči křesťanům atd., a tento obraz má za „historickou pravdu“, zatímco názory svých protivníků považuje za nehoráznosti, lži a demagogii. Všechny západní historiky včetně Fernanda Braudela, kteří jen trochu zpochybňují historický obraz Španělska, tak jak ho vykreslilo 19. století, pokládá Rodríguezová za nepřijatelné revizionisty a v závěru eseje dokonce těm, kteří by v takovémto trendu chtěli pokračovat, nepřímo vzkazuje toto: „Musíme být tudíž obezřetní, uvážliví a objektivní a neposkytovat alibi kulturně nebezpečným, či dokonce násilným postojům. Idealizovaná ideologizace se tak stává dveřmi otevřenými nebezpečnému spolupachatelství.“

Tato poněkud hysterická filipika se nám Čechům může jevit příliš vzdálená, avšak jakmile si připomeneme, jak na nedávnou snahu české muslimské menšiny, jež představuje jedno promile české populace, postavit si v Brně větší mešitu bouřlivě reagovali politici KDU-ČSL, hned nám může být srozumitelnější. A jak poukazuje Rosa María Rodríguezová Magda v epilogu, pokud se nějak výrazně nezmění porodnost „Staroevropanů“, pak se s tímto problémem budeme muset zabývat čím dál více. Její eseje tak přes všechny výše zmíněné nedostatky mohou být podnětným příspěvkem k jeho promýšlení.