Kniha Totem vlka čínského autora Ťiang Žunga (Jiang Ronga) se již v roce 2004, v roce svého prvního vydání, stala v Číně bestsellerem a také spouštěčem bouřlivých diskusí o povaze čínského národa (t. j. chanského etnika). Prodalo se jí obrovské množství výtisků, oficiálních i pirátských, byly o ní napsány celé vědecké studie.

Svou roli v úspěchu románu sehrál i poněkud tajemný původ autora, který vystupuje pod literárním pseudonymem Ťiang Žung. Po publikaci své prvotiny dlouhou dobu odmítal odhalit svou skutečnou identitu, údajně s ohledem na své postavení profesora politických a sociálních věd na univerzitě v Pekingu. Lu Ťia-min, jak zní jeho skutečné jméno, se narodil v roce 1946. V mládí strávil víc než deset let v oblasti Vnitřního Mongolska. Žil zde společně s mongolskými pastevci dobytku a již tehdy byl okouzlen jejich tradičními životními hodnotami a láskou ke svobodě. O této své zkušenosti se rozhodl napsat knihu, v jejímž středu by stál vlk – totemové zvíře Mongolů.

K českému čtenáři se teď dostává překlad sinoložky Zuzany Li, která překládala přímo z čínštiny, díky čemuž přivádí čtenáře blíž k původnímu textu. Její překlad se čte dobře, řeč je plynulá. Musím vyzvednout námahu, kterou si Zuzana Li dala s dohledáním mongolských jmen a názvů pro každodenní předměty. Mongolská slova se v češtině lépe čtou a navíc se – na rozdíl od přepisů z čínštiny – dají skloňovat, což je skvěle začleňuje do textu.

Jak název napovídá, Totem vlka je o vlcích. Hlavní hrdina student Čchen Čen pobývá za Kulturní revoluce v oblasti Vnitřního Mongolska, kam přijel podobně jako spousta jiných studentů na převýchovu. V jednoduchých podmínkách u pastevců ovcí, krav a koní se má naučit tvrdé práci a pokoře. Čchen Čen je kočovníky fascinován a snaží se čtenáři podrobně vykreslit jejich smýšlení, každodenní zvyky, víru i hodnotový žebříček. Jeho učitel děd Bilig mu postupně vysvětluje zákonitosti přežití ve stepi a také to, proč step potřebuje vlka a proč ho všichni praví Mongolové vždy považovali za svého učitele, ačkoliv to byl zároveň největší nepřítel lidí. Romantický patos umocňují často se opakující epiteta „starobylý“, „pradávný“, „odvěký“ nebo „posvátný“. Hlavního hrdinu vlčí totem natolik okouzlí, že se rozhodne vychovat vlče za účelem vědeckého prozkoumání jeho chování. Tento pokus mu přinese pár zajímavých zjištění, vlče je však pevně rozhodnuto raději zemřít než žít uvázané na řetězu. Tragédie krátkého vlčího života vhání čtenáři slzy do očí, zároveň předjímá i velkou tragédii zániku mongolské stepi. Vyprávění je zakončeno neblahou předtuchou písečné bouře, která postupuje k východnímu pobřeží a blíží se k Pekingu.

V Totemu vlka se setkáme s četnými hezkými, romantizujícími popisy stepní krajiny a kočovníků. V představách čtenáře vyvstává divoká, drsná, nelítostná a krásná step. Vykreslení labutího jezírka v posledním nedotčeném údolí je až dojemné. Líčení vlčích útoků a lovů na vlky jsou strhující, nejsou ovšem prosta jistého odosobnění. Jako kdyby byl autor vědcem, který pečlivě měří a zapisuje naměřené hodnoty: kolik jezdců a kolik psů se zúčastnilo tažení, v jaké formaci vlky obklíčili, jakými fintami vlci zkoušeli uniknout z obležení. Detailní popis masakru koní či návod, jak stáhnout vlka z kůže, se patrně nebude líbit čtenářům se slabším žaludkem a milovníkům zvířat. Když autor přejde k líčení tradičního života nomádů, rovněž vyvolá dojem, že čteme vědecký článek s antropologickým nebo ekologickým zaměřením. Tyto informace nejsou nezajímavé, postrádají však umělecké zpracování.

Problémem je i formální rozbitost díla. Chtělo by být zároveň románem, reportáží, naučením příštím generacím i úvahou o smyslu dějin. Autorova zamyšlení o tom, jak to s těmi osudy Mongolů, Číňanů a západních národů vlastně bylo, působí poměrně rušivě, a to zejména proto, že se jedna a tatáž myšlenka opakuje na každé třetí stránce. Čtenář postupně nabývá dojmu, že jej autor nepovažuje za dostatečně chytrého, když má potřebu mu neustále připomínat několik svých zjištění: vyspělé, hrdé a nezávislé národy jsou ty, které měly v minulosti zkušenost s vlky a mají jejich odvahu, bojovnost, lstivost a touhu po svobodě; Číňané jsou jako ovce, jež se vlků bojí, a proto si s nimi každý může dělat, co se mu zlíbí; Čína se potřebuje neprodleně naučit bojovat za svou existenci tak, jak to umí vlci. Není divu, že Totem vlka vyvolal jak v Číně, tak v zahraničí bouřlivou diskusi o čínském nacionalismu. Už jen nápad „křížit“ pracovité Číňany a odvážné Mongoly zavání v lepším případě eugenikou.

Dílu moc nepřidává ani poměrně jednoduché dělení na hodné a moudré Mongoly a lstivé a bezohledné Číňany. Čchen Čen neupírá Číňanům pracovitost a schopnost přežít v jakýchkoli podmínkách, hned za tím ovšem dodává, že tak činí bez ohledu na zítřejší den, i za cenu zničení životního prostředí sobě i svým dětem. Prvoplánová mravoličnost po čase obtěžuje a románu schází hlubší vhled do psychologie postav; jednotliví hrdinové, a to jak lidé, tak i vlci, zůstávají celých téměř 600 stran dvourozměrnými figurkami.

Překladatelka, podobně jako překladatel anglického vydání, vynechala závěrečné historicko-filozofické úvahy z posledních kapitol, za což jsem jí vděčná. V textu samotném, zejména v jeho první polovině, je stejně na každé druhé stránce vložen odstavec, který jako by odhaluje smysl dějin. Neustálé lamentace nad zbabělým čínským národem a opakující se výzvy Číňanům, aby si vzali příklad z mongolských vlků, výrazně brzdí jinak plynulé vyprávění.

Jednu věc je však na Totemu vlka třeba ocenit, a to jeho ekologický rozměr, který je zde mnohem silnější než třeba v Popravišti Čingize Ajtmatova, jež rovněž vypráví o vlcích a o ničení stepi rolnickým národem. Coby městské dítko nerozumím ani pastevectví, ani rolnictví, tudíž jsem si již na začátku kladla otázku, do jaké míry se autorovi podaří přiblížit mi tradiční kočovnický život. V tomto ohledu se knížka ukázala být skutečně poučnou. V každé kapitole je zdůrazňováno, že člověk má právo vzít si z prostředí jen tolik, kolik mu sám dává; pokud vezme víc, vezme to svým dětem a vnukům a zničí navždy. Jakkoliv jsou vlčí kožešiny cenné a samotní vlci nebezpeční, nesmíme je vystřílet všechny, protože pak se přemnoží hlodavci, kteří step brzy zničí. Lidský život je pouhý „malý život“, který je plně závislý na „velkém životě“ prostředí, jež člověka živí. Jedině pokud budeme pečovat o „velký život“ a chránit jej, budou naše „malé životy“ zachovány. Ekologické téma není v čínské literatuře běžné. Vítám tudíž Totem vlka coby ekologickou příručku pro začátečníky a doufám, že si z ní poučení vezme jak čínský, tak i český čtenář.