Oleksandr Žovna, prozaik generace 90. let, nabízí literárnímu publiku výběr ze své tvorby. Kniha zahrnující 27 próz bohužel postrádá ediční poznámku či jakýkoli jiný údaj o stáří povídek a jejich předchozí publikaci. Nelze vyloučit, že jde o autorův záměr.

Žovna bývá označován za „spisovatele záhrobí“ („potojbiččja“) a sám se této charakteristice nebrání. V jednom rozhovoru vysvětluje: „Vždycky mě zajímal paralelní svět. (…) Existují … paralelní světy lidí s netradiční psychikou, intelektem, tělesným rozvojem atd. To všechno je neuvěřitelně zajímavé.“ Tento výrok by mohl ve čtenáři vyvolat představu, že se Žovnovy povídky hemží blázny a psychopaty. Náš výbor tuto domněnku nepotvrzuje, byť i v něm jsou povídky s psychopatologickými motivy zastoupeny (Vdovuška, Provincijna istorija, Majorša, S. H. Second Hand).

Záhrobí, onen svět, se však do Žovnových povídek prolamuje skrze postavy, které se ocitají v blízkosti smrti a do onoho světa mají již nakročeno. Jsou to nejčastěji staří či nevyléčitelně nemocní lidé. Staří lidé v Žovnových povídkách jsou úctyhodní ve své prostotě; v konfrontaci s mládím sice nevyhnutelně prohrávají, Žovnův vypravěč však stojí na jejich straně s láskyplným soucitem (Nataločka, Čoho-to Saško neprychodyť, U staromu domi). Téma životního bilancování, pocit míjení a hořkosti z promarněných příležitostí spojuje Oleksandra Žovnu s A. P. Čechovem, autorovou literární láskou. Otevřeně se Žovna k Čechovovi hlásí ve vynikající novele Partytura na mohyľnomu kameni, která kombinuje prvky hned dvou Čechovových próz (Černý mnich a Pavilon č. 6). Partyturu považuji za nejzdařilejší ze všech delších próz zařazených do výboru. Autor v ní mistrně balancuje na hraně mezi „realismem“ a tzv. „chymernou“ prózou, na Ukrajině velmi populární. I v jiných jeho textech najdeme motivy, jež lze interpretovat v rovině pozemské i jako zásah nadpřirozených sil (Strekoza, Maleňke žytťa, Kuľhava rusalka, Rizdvjanoji noči). Naopak zejména kratší povídky z první poloviny souboru se blíží „sociálnímu realismu“. Jde o krátké obrázky ze současného života v jeho nejvšednější podobě, úsporným stylem a tragikomickou groteskností opět připomínající A. P. Čechova (Istorija odnoho pochoronu, Pomynky, Pislja bohoslužinňa a další). Tyto povídky považuji za velmi zdařilé; naopak některým delším prózám zařazeným na konec knihy chybí spád a lze u nich pozorovat sklon k sentimentálnímu patosu – jde zejména o Dorohu a titulní Jiji tilo pachlo zimovymy jablukami, v níž autor oživil prastarý žánr epistolární prózy. Protagonisté obou zmíněných próz umírají na nevyléčitelnou chorobu, což zde působí velmi předvídatelně, téměř jako projev autorovy bezradnosti.

K těm Žovnovým textům, které se již dočkaly filmové podoby, patří S. H. Second Hand, zařazený na závěr knihy. Jde o dlouhou novelu s překvapivou pointou; domnívám se však, že zajímavý nápad se „staříky-loupežníky“, kteří se dopouštějí krutých zločinů prostřednictvím nic netušících lidí, jež učiní svou prodlouženou rukou, by si zasloužil zdrženlivější zpracování. Takto se ztrácí v dryáčnickém a vykonstruovaném ději, jenž na sebe strhává čtenářovu pozornost a šokujícímu závěru bere náležité vyznění.

Tematicky i náladou se od zbytku knihy výrazně odlišuje satirická novela Kooperatyv Zelenyj papuha, podle autorových slov obsahující autobiografické prvky. V souboru představuje osvěžující zpestření a dokládá šíři Žovnova vypravěčského umění.

Žovnova povídka Kulhavá rusalka vyšla česky v antologii Expres Ukrajina, Kniha Zlín 2008.