Autobiografický román Nebe nemá dno je rozdělen do pěti částí, z nichž dvě se odehrávají v Praze a tři ostatní postupně v peruánském pralese, v americké poušti a na Blízkém východě. Vypravěčkou románu a zároveň alter egem autorky je svérázná Ama, intuitivní, senzitivní „bioholka a alternativec“, jak sama sebe nazývá. Velkou část románu tvoří Aminy vnitřní monology a deníkové záznamy, které jsou prokládány její e-mailovou korespondencí s přáteli a především nejrůznějšími sny, halucinacemi a vizemi, jež hrdinku provázejí.

Děj románu je prostoupen smrtí. Smrt tvoří bránu do Amina příběhu a je i průvodcem po něm. Poprvé se Ama střetává se smrtí ve chvíli, kdy jí umírá otec. Umírání a smrt otce, téma, které se v poslední době v rámci české literární scény už poněkud obehrálo, je však pouhým prologem knihy. Vlastní příběh začíná v momentě, kdy se samotná Ama dostává do blízkosti smrti – je jí diagnostikována rakovina. Ama zahajuje boj s nemocí, nikoliv však na nemocniční posteli, nýbrž s batohem na zádech. Cestování v prostoru je podnětem k duchovní cestě, jejímž cílem má být nalezení a poznání sebe sama.

Román však nezaujme ani tak tématem jako svým osobitým jazykem, do něhož se téma smrti a postupného vyrovnávání se s ní vpíjí. Tento jazyk je plný živočišných metafor („obloha poštípaná hvězdami“), skřípavých aliterací („tma spadne ve dvou kapkách, všechno řve a řeže, řeka vaří do noci“) a disharmonie („po dešti se všechno roztiká, rozpumpuje. s čerstvými zvuky zase přišlo to zvíře, ovládlo ji, osedlalo, vyráží z hrdla, sténá v kostech. chce ven, ten řev, ten ryk, cloumá džunglí, je toho zvířete, které se utrhlo ze řetězu“). Autorka využívá svůj smysl pro hudebnost jazyka a pomocí řetězů často až surrealistických asociací, které prokládá krátkými, holými větami, komponuje drásavé symfonie, z jejichž plastičnosti běhá mráz po zádech („ležím v zemi, saju sílu provoněnou červy, v hlíně mýho masa se množí, živí, uklízejí. temnota bez hranic, její dech je můj, půda mi prorůstá kořeny, hnětu si z ní nové tělo, na stovkách rukou skály a útesy, tahám je z jezer a moří, v útrobách poušť“).

Jazyk se však v průběhu románu mění, stejně jako hrdinka a její vyprávění. V peruánské džungli slova nejvíce klopýtají a zadrhávají, jsou zauzlená jako liány spletené v neprostupnou stěnu. Čtenář je tímto jazykem zpočátku zaskočen. Slova a věty jej tlačí ke zdi a dusí – ale posléze jej začínají fascinovat a on se ochotně nechá strhnout jejich vírem. Fascinaci však po jisté době střídá únava a nuda. Úderné formulace ztrácejí opakováním sílu, text je spletitý a zhuštěný tak, že není možné udržet pozornost a zaujetí. Jaká úleva, když Ama opustí osadu v peruánské džungli a vydá se na sever do amerických prérií. Zde se vyprávění poněkud zklidní, pozorování je méně živočišné a více hloubavé, citlivější. Z domorodé ženy a bojovnice, která se snaží proniknout k podstatě džungle a splynout s ní, se stává cestovatelka, jejíž pohled ale často ulpívá na povrchu věcí a nechává se dojmout kýčem. Některé scény z pobytu v nevadské poušti mezi místními indiány připomínají reklamu na americké cigarety („krajina dostává ostřejší kontury, v tlumeném světle je lepší viditelnost. sedíme v tichu, stíny se protahují, gil kouří, přimhouřenýma očima se dívá do míst, kde v prachu zmizel kovboj s jeho koněm.“). Jiné pasáže až překvapují (srovnáme-li je s mučivým líčením džungle) svou romantičností ( „po obřadu se nevěsta točí dokola a děkuje všem světovým stranám, oddávajícímu a pak všem zúčastněným. doufám, že si z této svatby všichni odnesete hojivé doteky naší lásky. hlas jí kolísá, oči se lesknou slzami, dál neslyšně pohybuje rty, jako by se modlila. a mike vypadá jako nejšťastnější muž na světě“). Čtvrtá, nejzdařilejší část je naproti tomu drsná a syrová. Vypravěčka otevřeně a bez příkras líčí průběh chemoterapie, kterou nakonec podstoupila, a nešetří při tom ironií i poněkud krutou sebeironií („den začínám procházkou, tedy hned jak se po chemošce postavím na nohy, v prvních dnech se šourám jak po obrně. pomáhá mi, když si k tomu zpívám už měkoně vyvádějí, to je naše lidová o takovém českém mustangovi. nedávno se za mnou ohlíželi dva výrostci, že málem ujeli na sněhu. viděls to? ty jo, takhle sjetá už v půl devátý, tomu říkám ranní ptáče.“) Tento zmar však prosvětlují zmínky o Amině matce, která svítí vypravěčce jako maják i v těch nejtemnějších částech příběhu, a také tóny vyrovnanosti a klidu, jež postupně nabývají na hlasitosti a předznamenávají závěr románu.

Jestliže byla úvodní část románu zasvěcena smrti a disharmonii, v posledním oddílu dochází ke smíření a harmonizaci. Ama odjíždí do Izraele a stává se nositelkou jednoho z možných příběhů, které putují světem (debaty Amy a jejího kamaráda Jeffa o kvantové fyzice a paralelních světech dávají vzpomenout na román Temná energie současné německé autorky Juli Zeh. Zatímco v Temné energii jsou paralelní světy zdrojem záhuby hlavního hrdiny, pro Amu znamenají nekonečno možností, jak znovu žít). Smrtí prosycený román tak končí šibalským pomrkáváním a radostí z nepřeberných možností života.