Třetí Valpuržina noc a Zánik světa vinou černé magie jsou rozsáhlé, typicky krausovsky plynoucí a ostře kritické kulturní analýzy. Recenzovaná publikace nakladatelství Barrister & Principal stojí za pozornost náročných čtenářů hned v několika ohledech. Skrývá v sobě dva významné satirické texty Karla Krause, které zůstávaly pro českého čtenáře doposud nedostupné.

Mezi dobou jejich napsání a prvním českým vydáním uběhlo už více než 70 let. Střední Evropou mezitím prošla válka, zmizela odsud celá židovská německojazyčná kultura, komunistická ideologie zde zažila konjunkturu a vše nakonec opět sjednotila EU, ale i plíživá globalizace poháněná masovými médii – černou magií Karla Krause. Ta dlouhá doba, která nás dělí od autora, má pro čtenáře jak výrazné výhody, tak nevýhody, s nimiž se musí potýkat.

Existují v podstatě dva základní způsoby čtení těchto textů, a z nich vycházejí i dva druhy rozkoší, které při četbě recipient zažívá. Buď můžeme Krausovy satirické spisy číst jako skvělé, nestárnoucí analýzy fungování médií a společnosti, anebo se zaměříme na samotného autora – jednu z nejvlivnějších kulturních osobností tehdejší „Mitteleuropa“ – a texty pak čteme jako historický pramen. V prvním případě působí mírné obtíže fakt, že Kraus komentuje především noviny – hlavní médium své doby. Dnes jsou jím už televize a internet. Přesto je zarážející, kolik jeho postřehů platí i dnes. V druhém případě skýtá čtenáři velké potěšení jeho časový odstup, se kterým může přehlédnout celé dvacáté století; ví, co Krause čeká a jak se jeho postřehy naplní (ten častější případ) či nenaplní. První způsob čtení se snad více hodí k Zániku světa vinou černé magie, druhý k Třetí Valpuržině noci. Nemusí to však platit absolutně. V knize je jako první zařazena Třetí Valpuržina noc (přestože je chronologicky mladší – korektury byly provedeny v roce 1933) a druhý Zánik světa vinou černé magie (1922). Zdá se mi ale logičtější opačné řazení.

Zánik světa vinou černé magie je klasickou sžíravou kritikou médií a jejich jazyka. Karl Kraus stojí na začátku dlouhé řady, která končí Jürgenem Habermasem či Rolandem Barthesem. Kraus stejně jako oni (avšak mnohem dříve) neúprosně tepe „zvrácenost osvícenské doby“. Média v jeho očích ztrácejí svoji nevinnost – „průhlednost“ –, stejně jako se to děje ve stejné době se samotným jazykem (Saussure). Tisk podle Krause už dávno neinformuje, ale „básní nálady“. Za běžnými zprávami se nenápadně skrývá bulvární slídilství a „bažina frází“. Nejhorší ze všeho je ale průmyslové „zglajchšaltování“ veřejného mínění, které (jak to nevěděl v roce 1922, ale už moc dobře věděl v roce 1933) vede přímo k nacionálnímu socialismu.

V době, kdy Kraus pedantsky útočí na každý poklesek v oblasti kultury, vzrůstá v Německu vliv Adolfa Hitlera. Kraus na veřejnosti o tématu nacismu mlčí. Je dokonce nařčen, že k Hitlerovi chová sympatie. Co mělo znamenat u tohoto tak výřečného kritika ono ticho? Třetí Valpuržina noc je jedním z nejstrašlivějších dokumentů situace evropských intelektuálů tváří v tvář zvěrstvu nacismu. To ona měla být dlouho očekávanou odpovědí na výzvy, aby konečně k Hitlerovi zaujal stanovisko. Karl Kraus ji napsal v roce 1933, avšak pravděpodobně z obavy o svůj život ji nezveřejnil. Jeden exemplář se naštěstí podařilo dostat přes Švýcarsko do USA a ten se stal předlohou i pro český překlad Hanuše Karlacha. Třetí Valpuržina noc je dramatem boje člověka o slovo. Nevyslovitelná hrůza je ostrou satirou Karla Krause těžce přiváděna k výrazu. Jeho analýza je silná tam, kde jde o okrajové drobnosti, čím více se blíží k samotnému původu nacistické bestiality, jeho řeč vysychá a ztrácí se. „Stran Hitlera mě nic nenapadá“ (strana 9). Přesto se dozvídáme mnohé o kulturní politice NSDAP, o situaci v Dollfussově Rakousku, o koncentračních táborech…

Karl Kraus by chtěl volat na poplach, avšak hlas mu selhává při vědomí své slabosti. Tento dokument je mrazivým svědectvím intelektuála v předvečer Třetí Valpuržiny noci. V tomto pořadí čtené texty působí jako zdvižený prst, který nás varuje před stádovostí moderní společnosti. Zdá se, že dějiny dvacátého století daly Krausovi za pravdu.