„Když nám Charles Darwin řekl, že jsme spřízněni s opicemi, všichni jsme se probudili do hrozné noční můry. Ony jsou my. A za těch sto let, jež uplynula od té doby, jsme vyhladili miliony šimpanzů ze vzteku zrozeného z protestu, arogance a sobectví“. Tyto řádky z knihy Nejbližší příbuzní : co jsem se od šimpanzů dozvěděl o nás svědčí nejen o silném rozhořčení jejího autora, Rogera Foutse, nad naším zacházením s šimpanzy, ale hlavně pravdivě pojmenovávají znepokojení a nejistotu, kterou v lidech existence tvorů velmi blízkých a příbuzných člověku vyvolává. Opravit bychom jej měli jen v tom, že k tomu nebylo potřeba Darwina. Negativní stereotypy o opicích obecně se tradují už od dob antiky.

Lidský mozek, ale bez jediné myšlenky
Vnímání opic a zvláště primátů se ovšem v minulosti značně lišilo v čase i prostoru. Do Evropy se první hodnověrnější a přesnější zprávy o lidoopech dostaly patrně až roku 1607, kdy o nich přivezl zprávy jistý anglický námořník zajatý Portugalci a držený v Angole. Roku 1699 pak provedl Edward Tyson (1650 – 1708), zakladatel moderní srovnávací anatomie, první pitvu šimpanze a zjistil, že jeho anatomie „připomíná člověka v mnoha svých částech více než kterýkoli jiný druh opic nebo kterékoli jiné zvíře na světě“, ba dokonce, že se jejich mozek více podobá mozku člověka než ostatních opic. Nicméně jako pravověrný kartezián podle Foutse razil pojetí, že šimpanz má sice skoro lidský mozek, ale bez jediné myšlenky v něm, má sice „lidský“ nervový systém, ale bez nejmenší stopy po emocích, má řečový aparát, kterým ale nemá co sdělit. Zato pro africké kmeny byli lidoopi součástí jejich každodenního života i jejich mytologie už odpradávna, stejně jako vědomí o blízké podobnosti či dokonce příbuznosti s lidmi. Kmen Abe z Pobřeží slonoviny například nazývá šimpanze „ošklivý člověk“. Podle tamější mytologie stvořil bůh lidi a potom jim nařídil pracovat. Avšak šimpanzi byli chytří a jeho rozkaz neuposlechli. Za to je Bůh potrestal ošklivostí a pak je vyhnal do džungle, kde žili, jak se dalo, ale práci se vesele vyhýbali dál. Až dodnes zakazují Abeové zabíjet šimpanze, protože je podle svého náboženství považují za nadřazené lidstvu. Mendové z pralesů Sierry Leone hovoří o šimpanzovi jako o „jiném člověku“ a věří, že lidé i šimpanzi pocházejí z jediné vrstvy obyvatel pralesa, jimž říkají „zvířata, která chodí po dvou“. Jedna skupina Gurů je přesvědčena, že pochází ze šimpanzů. Baulové vidí v šimpanzovi „milovaného bratra“ člověka. Bakvové nejenže považují šimpanze za blízké příbuzné, ale v minulosti je dokonce pochovávali stejně jako lidi. Četné africké kmeny žily bok po boku šimpanzovi celé věky a nikdy je nepovažovali za méněcenné tvory, kteří nedovedou myslet. Naopak, dávno vědí, že šimpanzi si zhotovují a používají kamenné nástroje, léčí se místními bylinkami, organizují si společnou činnost .

Jak naznačeno, jinak tomu ovšem bylo v Evropě. Staří Řekové sice opice znali, nikoli však lidoopy. Otcové západní filozofie, nemající o šimpanzech či gorilách potuchy, se podle Foutse nikdy nemuseli zabývat tvory, kteří by podobně jako člověk zhotovovali a používali nástroje. A tak Platon a Aristoteles mohli směle vést výraznou hranici mezi rozumem nadanými lidmi a ostatními živočichy. Opice sice byly v Egyptě či Indii uctívané, ale v Řecku byly pokládány za cosi špatného a hnusného. Přehnaně byla zdůrazňována opičí schopnost „opočit se“. Vyprávělo se množství příběhů o strašlivých tragédiích, způsobených jejich sklonem slepě imitovat či kopírovat člověka. Podle anekdoty zaznamenané Claudiem Aelianem (ca. 175–ca. 235) kupříkladu opice viděla chůvu koupat novorozeně a pak se ji snažila napodobit, dítě ovšem ponořila do vroucí vody – podle knihy Ramony a Desmonda Morrisových Lidé a opice byl tento příběh pokládán za typické vyjádření jejich zlé povahy . V některých příbězích se záliba opic v imitaci měnila ve vlastnost, která škodila nejen lidem, ale i opicím samotným: podle jiného drastického vyprávění opičí samec pozoroval tesaře, který se pomocí klínů snažil rozštípnou velký kmen. Když na chvíli odešel, nechávaje práce nedokončenou, zvíře si na kmen obkročmo sedlo a klíny odstranilo, čímž ovšem dosáhlo toho, že mu kmen přiskřípl varlata a navíc bylo zbito od rozzlobeného tesaře. Podobných praktik se v příbězích používalo i k lovení opic: podle jedné verze například lovec, pokud věděl, že je opicí pozorován, předváděl pohyby navlékání bot, které pak zanechal na místě. Učenlivá opice si je pak skutečně obula, ale protože boty byly zachyceny smyčkou a měly olověnou podrážku, nemohla v nich utéct a stala se lovcovou snadnou kořistí .

Perzonifikace chtíče
I když už během starověku měly opice špatnou reputaci, s příchodem křesťanství jejich pověst klesla ještě níže. Starší příběhy byly přejímány a reinterpretovány v náboženském duchu: lovec byl alegorií ďábla, usilujícího o lidskou duši, a opice alegorií hříšníka, neschopného odolat světskému pokušení. Další lovecké ďáblovy praktiky spočívaly v to, že si před opičím úkrytem namaže oči lepidlem a část ho nechá u vstupu do doupěte. Opice pak vše opakuje a když je oslepena, lovec jí hodí na krk smyčku (rozuměj: ďábel na svět přináší lepidlo hříchu, vyhledá člověka náchylného k podlehnutí, nešťastník pak použije lepidla hříchu a oslepený na těle i na duši se chytí do ďáblovy smyčky). Velmi oblíbené bylo zobrazení opice se zrcadlem, které se také opírá o vyprávění Aelianovo, podle něhož se v Indii opice loví tak, že se v blízkosti zrcadla nastraží smyčka, do níž opice, jež se s oblibou vzhlíží v zrcadle, chytne . Podle kunsthistorika Jamese Halla „v období gotickém značí opice s jablkem v tlamě prvotní hřích a objevuje se ve znázorněních Panny Marie. Toto vyobrazení bylo v renesanci užíváno v jiném smyslu jako atribut chuti. V opici člověk poznával znetvořenou, hanebnější podobu sebe sama. Začala být všeobecně spojována s neřestí a byla užívána k personifikaci Chtíče…“ Opice před zrcadlem představovala Marnivost a Pošetilost. Opice byla také atributem ďábla obecně, protože Lucifer podle Izajáše (14,14) chtěl být podoben Bohu, a byl proto představován jako simia Dei – opice, zvráceně napodobující Boha , proto třeba Martin Luther slova „ďábel“ a „opice“ libovolně zaměňoval jako synonyma .

Výstižně tyto názory na opice shrnul Stanislav Komárek: „V evropských kontextech byly opice od antiky až po raný novověk chápány jako lidská karikatura, jako zvíře přes svou vysokou manipulativní inteligenci odpudivé a zavrženíhodné, pravý výsměch lidství. V opicích byl tradičně spatřován animální aspekt dřímající i v člověku – chlípnost a smyslnost, lstivost, krutost a zlovůle, pud k ničení, žravost a mlsnost, chtivost nejrůznějších předmětů, pochoutek a cetek, myšlení jen na přítomnou chvíli, bez dlouhé perspektivy, pošetilost, pitvornost a bláznovství“ Snad jen k tomuto úryvku, co do časových souřadnic naprosto protikladnému výše citovanému tvrzení Rogera Fouse, dodejme, že toto stereotypní vnímání opic rozhodně nekončí v raném novověku, ale přetrvávalo ještě další stovky let – zřejmě dodnes. Ve slavné Poeově detektivní povídce Vraždy v ulici Morgue jsou skřeky pachatele tajemné dvojnásobné vraždy různými svědky interpretovány jako hlas cizince („Francouz jej pokládá za hlas Španěla a prý by i některá slova rozeznal, kdyby se vyznal ve španělštině. Holanďan tvrdí, že to byl podle všeho Francouz, Angličan se domnívá, že to byl hlas Němce“) . Jako skutečný vrah se nakonec ukáže orangutan, který předtím utekl svému pánovi-námořníkovi. Když se k ránu osudného dne vrátil onen muž z jakési námořnické pitky, přistihl zvíře ve svém pokoji. „Vniklo tam z vedlejší komory, kde mělo být bezpečně zavřeno. Břitvu v ruce, s namydlenou tváří sedělo před zrcadlem a chystalo se holit – zřejmě tento úkon pozorovalo předtím u svého pána klíčovou dírkou ve dveřích komory“ . Po vyrušení pak zvíře i s břitvou uprchlo, vylezlo na okno jednoho z domů, zde vyděsilo dvě ženy, které začaly nepříčetně křičet o pomoc, orangutana to ještě více rozzuřilo, vzteky podřízl břitvou starší dámu a druhou uškrtil.

Takovéto líčení opic, asi nechtěně podpořené Darwinovými výroky o tom, že „naším praotcem je ďábel v podobě paviána“, se hojně vyskytovaly i v dalších příbězích o zločinu: jedinci opouštějící úroveň lidství a proměňující se v bestiální zvířata byli pravidelně přirovnáváni k opicím či se jimi přímo stávali, jako Hyde v Stevensonově Podivném případu dr. Jekylla a pana Hyda nebo profesor Presbury v Doylově Šplhajícím muži. Dr. Jekyll přitom svoje proměny v Hyda s hrůzou pozoruje právě v zrcadle, Hyde se vyznačuje nejen opičí postavou a pohyby, ale i „opičí zlomyslností“ . Doylův Presbury se snaží kvůli milostnému vzplanutí omladit pomocí výtažků z opic, a trestem zato je, že přestává být člověkem a mění se v opici: „Kdo se pokouší povznést nad řád daný Přírodou, klesne často pod svou úroveň. Z nejušlechtilejšího člověka se může stát zvíře, sejde-li z předurčené cesty“ .

Tarzan, King Kong & Comp.
V King Kongovi byla zvířeckost opice v protikladu k člověku ještě zveličena a zdůrazněna její monstrózní velikostí, i když se obrovský gorilí samec vyznačoval i jistou starostlivou něžností a snahou ochraňovat ukořistěnou ženou, což je však spojeno se silným sklonem k fetišismu („Postupně z ní strhal skoro všechno, co měla na sobě, a u každého kousku se zastavil, aby promnul jemnou látku mezi prsty a přičichl k ní, jako by se pořád snažil najít nějakou souvislost mezi hebkým prádlem a něžnou krásou na jeho dlani“) . V sérii o Tarzanovi od Edgara Rice Burroughse (1875-1950) je oproti tomu jasná hranice člověk - zvíře relativizována. Hrdina vyrůstá s opicemi fiktivního druhu Mangani komunikujícího poměrně rozvinutým jazykem a vysokého stupně sociální organizace. Tarzan od nich přejímá i jejich ideál krásy, a tak když se poprvé skloní nad vodní hladinu a spatří sám sebe, zděsí se: „Spatřili své obličeje jako v zrcadle – divoké a drsné rysy opice vedle ušlechtilých rysů aristokratického potomka starého anglického rodu. Tarzan se lekl. Bylo dost zlé, že neměl srst, avšak co teprve jeho tvář? Divil se ostatním opům, že se na něho vůbec mohli dívat! Co ten malý otvor v obličeji místo úst a drobné bílé zuby? Jak směšně vypadaly proti mohutným pyskům jeho šťastnějších bratří! A jeho uskřípnutý nos? Byl tak tenký, že vypadal, jakoby zpola umrzl! Musel se rdít, když jej porovnával s nádherně širokými nozdrami svého druha. Jaký ten měl majestátní nos! Vždyť zakrýval téměř polovinu celého obličeje! Musí to být příjemné být tak krásný, pomyslel si nešťastný Tarzan. Když spatřil své oči, byla to pro něho další rána. Hnědá skvrna obemknutá šedým kruhem, a cosi úplně bílého… Bylo to hrozné! Ani hadi nemají tak ošklivé oči jako on!“ Za svoji odlišnost pociťuje stud: jeho „dosněda opálené a nahé tělo počalo v něm náhle vzbuzovat pocit jakéhosi studu, neboť nemělo žádnou srst, podobně jako had či jiný plaz. Pokusil se zakrýt svou nahotu tím, že se od hlavy až k patě obalil hlínou, avšak ta brzy seschla. Navíc se v jejím krunýři necítil dobře, a tak se rozhodl snášet raději hanbu než nepohodlí“. Naopak Tarzanův sok v lásce, Taug, který srovnává sebe sama s Tarzanem, sebeuspokojivě konstatuje: „Ne, Tarzan se mu nemůže rovnat! Jak by se hladká bílá kůže mohla měřit s jeho nádherným huňatým kožichem? Čím byl Tarzanův malý nos proti jeho mohutnému chřípí? A Tarzanovy oči! Taug byl přesvědčen, že jeho krví podlitá očka jsou krásná. Vždyť se již mnohokrát díval na svůj obraz v zrcadle vodní hladiny!“ Tarzan pociťuje nad svým obličejem zhnusení, které není o nic slabší než to, které popisuje J.P. Satre v románu Nevolnost. Připomeňme, že v mládí byl Sartrův hrdina varován, že bude-li se moc dlouho dívat do zrcadla, uvidí opici. Ovšem to, co skutečně vidí, je „hluboko pod opicí, na pomezí rostlinného svět, na úrovni polypů“. Tarzan by naopak rád viděl opici, ale z hladiny hledí člověk. Nicméně právě to, že je člověk, jej vzápětí zachraňuje: Tarzan byl tak zaujat vlastní podobou, že ani neslyšel, jak se za ním zvolna rozestupuje vysoká tráva a džunglí se přikrádá obrovská lvice. Kdyby byl Tarzan skutečně opičák, roztřásl by se hrůzou, čehož byl dravec využil a ulovil ho (a s trochou nadsázky dodejme, že by to s ním dopadlo jako s Dionýsem, který se dle legendy jako nemluvně zadíval do zrcadla, Titáni využili této nepozornosti a roztrhali ho na kousky). Jak ale zdůrazňuje Burroughs, „jinak tomu bylo s Tarzanem – dítětem člověka. Jeho inteligence mu umožňovala uvažovat rychleji, než jak toho byly schopny opice. Řev lvice probudil jeho mozek i svaly k okamžitému činu“ a Tarzan se zachrání útěkem do vody. Burroughs tedy ukazuje kvalitativní rozdíl mezi Tarzanem a opicemi, se kterými žije, sám přitom nezastírá, že z jeho hlediska už samotné Tarzanovo „osmahlé tělo vynikalo pružností a ladností mezi nemotornými, nevzhlednými a zarostlými těly jeho soukmenovců“ . Tarzan se od ostatních opičích samců liší i v tom, že nepropadá náhlým „záchvatům zuřivého vzteku, jaký čas od času přepadá divoká zvířata v džungli“, ovšem ke své opičí matce, jež je podle autora jen „divoká, ošklivá opice“, choval „stejnou vážnost, úctu a oddanost, kterou by jako anglický chlapec cítil vůči své matce“. Nakonec dává Tarzan před životem v civilizaci přednost právě životu s opicemi – nicméně jeho postava se u příslušníků civilizace, již zavrhl, stala natolik populární, že třeba roku 1963 bylo v Kansas City hospitalizováno jen v jednom dni patnáct dětí, které spadly ze stromu, když se snažily svého hrdinu – Tarzana - napodobit . Tradiční vzorec – opice neuměle napodobující člověka – se tak alespoň na chvíli jakoby obrátil.

Co se stalo v zoo aneb O uvězněné ošetřovatelce a jedné náruživé návštěvnici
Není třeba zdůrazňovat, že „ve skutečnosti“ opičí samci lidské samičky neunášejí, i když jsou popsány případy, kdy se šimpanzí samice vzrušuje nad mužskými akty z časopisů jako Playgirl . D. Morrris referuje o dospělé gorile ze švýcarské ZOO, která ve své kleci uvěznila mladou ošetřovatelku, jež tak nedobrovolně strávila celou noc v mocném gorilím objetí a nepodařilo se jí celou dobu se vyprostit. Ráno byla ovšem nalezena zcela nezraněna, a chování gorily tak bylo vysvětleno ne jako sexuální útok, ale spíš jako pokus o překonání samoty . Podle zoologa z pražské zoo Františka Šusty je naopak známo dost případů, kdy se „návštěvník pokouší zvířeti pomoci překonat samotu, což ale ona zvířata pěkně štve a dotyčnému návštěvníkovi se to pak vymstí. Jsou to tak dva roky, co se jistá návštěvnice kdesi v USA chodila stále koukat přes vodní příkop na gorilího samce, až jednoho dne onen samec nepřeskočitelný příkop přeskočil a kousnul ji do zadku“. V tomto případě je ovšem otázka, kdo koho vlastně obtěžoval a kdo byl větším agresorem. – Stejně tak je zřejmé, že lidské mládě vychované zvířaty není schopné plnohodnotného života v lidské společnosti (mnohé skutečné případy takových dětí se navíc později ukázaly jako podvody), Burroughs se například snaží krkolomně a naprosto nepravděpodobně až fantasticky vylíčit, jak se Tarzan naučil díky knize sám lidské řeči. Každopádně známé a hodnověrně popsané jsou opačné případy: lidoopů vychovaných lidmi. Podle Foutse takoví šimpanzi sami sebe považovali za lidi, svět si rozdělili úhledně na „my“ (LIDÉ) a „oni“ (PSI, KOČKY, ČERNÍ BROUCI). To, že se vzhledem od své člověčí rodiny tak lišili, jim na rozdíl od Tarzana nevadilo: „když se dívali do zrcadla, viděli člověka“. Jeden ze šimpanzů „hrozně rád třídil věci“, a když rozděloval fotografie na dvě hromádky, na jednu dával lidi, na druhou zvířata. Svoji vlastní fotografii při tom přirozeně položil na stejnou hromádku jako podobiznu D. Eisenhowera a E. Rooseveltovou . Fouts ale popisuje i příběh šimpanze Allyho, kterého naučili komunikovat znakovou řečí a který znal šimpanzy jen ze ZOO, kam se na ně chodil dívat jako kterýkoli jiný (lidský) návštěvník. Když se ale poprvé setkal s šimpanzi, vybavenými toutéž dovedností znakové komunikace jako on, Ally ztuhl jako socha a zíral na druhého mluvícího šimpanze, „asi jako by zíral člověk, kdyby spatřil mluvícího psa. Byla to dlouhá, hrozná chvíle. Mohu se jenom dohadovat, že v Ally najednou zhaslo nějaké světlo a konečně si dal dvě a dvě dohromady: Já jsem jeden z nich. Prodělával chvilkovou krizi identity. Vyrazil příšerné zavřeštění a vzápětí dostal hrozný záchvat paniky a záhy pak přestal jíst, přestal posuňkovat, propadl hluboké depresi, která trvala dva měsíce. Jiní šimpanzi vychovaní mezi lidmi, které náhle vzali od náhradních matek, dokonce propadají šílenství .

Od lišky přes šimpanze k člověku
Jinou konfrontaci se zrcadlem, spojenou s přechodem ze zvířecího do lidského stavu, popsal roku 1961 francouzský autor Jean Bruller (1902-1991), píšící pod pseudonymem Vercors. Tím, kdo prochází touto metamorfózou, je Sylva ze stejnojmenné povídky, jejíž původní mentální úroveň odpovídá lišce. Když je Sylva poprvé skoro násilím postavena tváří v tvář vlastnímu obrazu, osobu, kterou v zrcadle shlédla, šla „hned hledat dozadu za zrcadlo; vrátila se s nepořízenou, zase spatřila obraz, přistoupila blíž a dlouze ho očichala; a když necítila žádný pach, nadobro se o něj přestala zajímat“. Po několika měsících vyspívá natolik, že před zrcadlem napodobuje ostatní lidi (chovatelku Nanny) a kartáčuje si vlasy. Jak ale vypravěč zklamaně konstatuje, „naneštěstí to byla jenom iluze. Pouhý požitek z toho, že se po někom opičí, jako u kterékoli opičí samičky. Ale neviděla se: Nanny se nenápadně přiblížila a položila jí na vlasy růži, Sylva po ní hmátla, ale uhodila se do prstů, jak ji chtěla chytit ne na své hlavě, ale tam, kde ona ji viděla, v zrcadle. Od té doby se zrcadlům vyhýbá ještě trucovitěji než dřív“. Lékař, se kterým hrdina psychický vývoj dívky konzultuje, to ovšem komentuje jako úspěch: „Teď už se vaše liška nechová jako malý divoký savec, ale jako vysoce vyvinutý primát: to znamená, že má za sebou hezký úsek vývoje!“ Když se po dalších měsících Sylva v zrcadle skutečně pozná, je to pro ni takový šok, že rozbije všechna zrcadla v domě a schová se do postele mezi polštáře „jako vyděšené dítě, které se chce vrátit do nočního klidu a chlácholivého tepla mateřského lůna, do toho zapomnění před početím všech věcí“. Vypravěč se přitom pokouší odhadnout, „co to pro ni musí znamenat, zrovna tak jako kdysi pro neandrtálce, pochopit, poprvé a s hrůzou, definitivně a neodvolatelně, že ta, která se tu choulí na břiše, je něco odděleného od všech ostatních věcí, věc sama pro sebe a oddělená a existující, která nezabrání tomu, aby existovala, i když rozbije všechna zrcadla“ .

Stojí za zmínku, že ačkoli psal Vercors svůj román desítky let po Burroughsovi, v popisu situace, kdy se opice spatří v zrcadle (což je, jak už víme, prastarý ikonografický motiv), daly výzkumy psychologa Gordona Gallupa z roku 1970, jež prokázaly, že dospělí šimpanzi sami sebe v zrcadle poznají, za pravdu Burroughsovi. K Vercorsově obraně naopak můžeme uvést, že jeho próza Nepřirozená zvířata, v níž je během soudního sporu velmi vyspělému druhu opic přiznán statut lidí, jelikož „rituálním zvykem zbožňování ohně projevily známky náboženského ducha“ . Později byly skutečně popsány tzv. dešťové tance. Termín prosazený slavnou primatoložkou Jane Goodallovou popisuje chování, jímž šimpanzí samci ukazují svoji dominanci: buší do stromů a vydávají zvláštní zvuky nejčastěji před příchodem bouře a za bouřky. Nedávno se pak objevila zpráva o analogických pozorováních, kdy dominantní samec prováděl stejnou činnost, ale „adresoval“ ji ohni, proto byla nazvána „ohnivým tancem“. Mnohými jsou tyto tance považovány za svého druhu oslavu přírodních živlů a zárodek náboženství, přesně v duchu Vercorsovy scifi knihy .

Co pes nedokáže
Dnes tedy už víme, že šimpanzi se dokáží rozpoznat v zrcadle, komunikovat znakovou řečí a zvládnout přitom několik set znaků (když je to naučíme), projevují i chování nápadně připomínající náboženský kult. Někteří vědci dnes také provokativně člověka nazývají „nahou opicí“ či „třetím šimpanzem“ . Nicméně navzdory tomu je slovo „opice“ stále spojováno či ztotožňováno především – s opilostí. Už od renesance se kvůli stereotypům o jejich nemotorném pohybu a agresivní povaze vžilo přesvědčení, že opilý člověk se chová stejným nerozumným způsobem, jako se opice chovají neustále, i ve stavu střízlivosti. Odsud pochází celoevropsky rozšířené výrazy „mít opici“ či „opičku“ s obecně známým významem. A pokud se dnes na hřištích během zápasů někdy ozývá bučení, pískot či „opičí“ skřeky určené hráčům tmavé pleti, a jsou jim házeny slupky od banánů či burských oříšků (což má naznačit, že jsou ve skutečnosti opicemi) , jen to potvrzuje platnost toho, co napsal Jonathan Marks v knize Jsme téměř 100% šimpanzi?: „Šimpanz hraje v dramatu lidské nenávisti tragickou roli, neboť ačkoli je nám podobný, je to přece jen živočich. Zvíře, i když chytré. K šimpanzům byli tu a tam přirovnáváni Afričani nebo Irové, čímž se vlastně popřelo jejich lidství“ . Zatímco experimenty s opicemi před zrcadlem se dělají poměrně krátkou dobu, opice lidem nastavují metaforické zrcadlo už od pradávna - naši dávní předci měli asi ještě větší potřebu vymezovat se vůči opicím, protože jim byli, alespoň způsobem života, ještě podobnější. Ovšem i dnešního člověka zachvátí trapný pocit, když vidí šimpanze štourajícího se v nose či jiných částech těla, jak jsem zažil v ZOO v Hodoníně – třeba se psem si jsme dostatečně podobní na to, abychom se do něj dokázali vcítit a ve velké míře i on do nás, není nám ale podobný natolik, že by se šťoural v nose. Podle výroku E. Hemingwaye, že „zrcadlo nemůže odrážet bohy, když se do něho dívají opice“, však záleží na každém člověku zvlášť, co při setkání se svým „opičím zrcadlem“ uvidí.

Edgar Rice Burroughs: Tarzan z rodu Opů. Paseka, Praha, 1994
Edgar Rice Burroughs: Tarzanovy povídky z džungle. Paseka, Praha, 1993
Jared Mason Diamond: Třetí šimpanz. Vzestup a pád lidského rodu. Paseka, Praha ;Litomyšl, 2004
Desmond Morris, Ramona Morris: Men and apes. Hutchinson, London, 1966
Marianna Torgovnick: Gone primitive. Savage Intellects, Modern Lives. Chicago University Press, Chicago, 1990
Edgar Wallace, Merian Cooper, Delos W. Lovelace: King Kong. klasický příběh znovu ožívá. XYZ, Praha, 2005