Kreslíř a animátor Guy Delisle strávil tři měsíce v čínském Šen-čenu, kde kontroloval místní animátorské studio, v němž si nechávají západní filmové společnosti levně připravovat své televizní seriály. Čína nastavující svou tvář Západu se ukazuje jako potěmkinovská vesnice, o čemž jsme se mohli sami přesvědčit i při zahájení olympijských her v Pekingu – krásná holčička otevírající pusu do zpěvu holčičky „ošklivější“ nebo předtočený a počítačově upravený ohňostroj.

Když se Delisle například pokouší zapnout klimatizaci, zjišťuje, že termoregulátor je jen krabička s přišroubovaným kolečkem. Na záchodě zase narazí na mušli, k níž není přidělaná odtoková trubka, místo praček perou v hotelu ukryté pradleny v umyvadlech. Když projíždí po místní dálnici, pozoruje vznik obřích budov stavěných uprostřed ničeho. Na ulici míjí nezaměstnané vystavující vysokoškolské diplomy pro případné zájemce o jejich služby. Na rozdíl od jiného komiksového reportéra Joe Sacca, který se snaží nahlédnout hlouběji do problémů navštívených oblastí, se Delisle zaměřuje na vlastní zážitky. Nehledá příběhy, které by ilustrovaly problémy jednotlivých oblastí, ale je spíše pokusným králíkem vždy načas zavřeným v místech, kam se běžný cestovatel dostane jen stěží.

Delisle má jako animátor skvělý pozorovací talent, navíc je dobrým vypravěčem a má i dostatek smyslu pro humor. A také se nesnaží sám sebe příliš idealizovat – málokdo by asi přiznal, že si vyrazil do restaurace na psí maso a pak ho ještě s klidem přirovnal ke skopovému. Několikrát se v knize také svěří s tím, že se vlastně téměř celou dobu potýkal s nudou, a opakovaně přemýšlí, zda bude mít vůbec dostatek materiálu pro komiksovou knihu. Málokdo umí anglicky nebo francouzsky a Delisle toho zase neumí příliš čínsky. A tak tráví většinu času na pokoji, u televize, čtením nebo zkoumáním vypínačů několika světel osvětlujících standardizované hotelové pokoje. Když už ale někam vyrazí, stojí to za to: třeba k místnímu zubaři, kde zjistí, že zuby, které ho bolí, vlastně vůbec nemá. Delisle částečně proniká i do místních společenských vztahů. Většina jeho čínských spolupracovníků tráví večery v křesle u televize, což je patrně nejběžnější bytové vybavení. Jindy se ho jedna z jeho podřízených pokouší uplatit hamburgerem, a když to nevyjde, nenápadně mu položí na stůl album vlastních fotografií: „byly tam i svůdné fotky…bohužel všechny velmi ‚soft‘“, komentuje bez skrupulí autor.

Ve srovnání s komiksovým cestopisem Pchjongjang, který u nás vyšel na počátku roku 2009, je autor méně zvědavý. Nikam se příliš necpe, a když tak spíše proto, aby unikl pryč jako například do Hongkongu, kde se rád setkává se Západu bližší kulturou. Čínský režim je přeci jen otevřenější, a proto i méně zajímavý než ten severokorejský. Život na čínské vesnici je ale oproti životu ve městě velmi rozdílný, jak autor ukazuje v jednom nákresu, kde srovnává Čínu s Dantovým peklem. Rájem jsou v něm pro Číňany Spojené státy, očistcem Hongkong následovaný Šen-čenem a velkoměsty, přičemž peklem je právě venkov. Ekonomicky vyspělý Šen-čen je prý dokonce obehnán jakýmsi plotem, aby sem plebs z vesnic nepronikl. Dostat se do Hongkongu je pro běžného Číňana zřejmě nemožné.

Pro kresbu využívá Delisle, stejně jako u Pchjongjangu, obyčejnou tužku (autor kreslí sám sebe jako ostře řezaného a ostatní postavy jsou zakulacené) a stínuje tuhou. Šedé tónování tu dokonale dotváří dojem zašedlé Číny i všudypřítomné nudy. Jeho obrázky jsou přitom přehledné, a tak je radost knihou i jen listovat.

Škoda jen, že se překladatelka až příliš podbízí českému čtenáři. Přirovnávat cokoliv k Limonádovému Joemu v komiksu, kde je hlavní postavou reálný Kanaďan, je zbytečně polopatické a nepůsobí to přirozeně. Dojem z téhle guliverovsky absurdní exkurze do Číny to ale zkazit nemůže.