V průběhu staletí historického vývoje byly k různým cílům „stvořeny“ četné osobnosti a zařazeny do historických souvislostí, v nichž mnohdy sehrály významnou úlohu, ačkoli ony samy fakticky nikdy neexistovaly. Zcela jistě do této kategorie ovšem nepatří Karel Veliký a jeho vasalové a spojenci i jeho přímí potomci, ani Tasilo III., Widukind, Hárun al Rášíd, stejně jako pětadvacet byzantských císařů a více než padesát papežů, které Herbert Illig před lety označil za výsledek falzátorské činnosti vrcholného středověku a dále tuto „teorii“ rozvíjela jeho velmi plodná „škola“. Následující příspěvek představí některé postavy českého středověku, které za svou existenci vděčí většinou vypravěčům a autorům (historické) literatury, případně přímým falzátorům, s tím, že hranice mezi oběma kategoriemi může být velmi vágní. Tyto postavy nebyly obvykle stvořeny pro rozptýlení intelektuálně založených diváků a posluchačů, i když ani tuto variantu nelze vyloučit. Zpravidla jejich vznik sledoval praktičtější, často však i „vyšší“ cíle. V úvodu nutno také konstatovat, že následující příspěvek nemůže podat vyčerpávající přehled tématu, ale je pouze sondou, založenou na několika – snad – reprezentativních příkladech.

První fiktivní postavy českých dějin se objevují hned na počátku českého historického písemnictví. Když se středověcí intelektuálové snažili najít původ svého národa a státu a, podobně jako o několik století dříve jejich kolegové v západní a jižní Evropě, vytvářeli legendy o zrodu svých národů, hledali především jejich prapředky, postupně i další osoby, jimiž by zaplnili nejstarší období svých dějin. Při hledání původu národa vycházeli zpravidla z původu jeho pojmenování, origo, z – většinou domnělé – etymologie slova, tak jak ji vytvořili antičtí autoři a systematicky ji v první třetině 7. století pro středověk interpretoval nejvýznamnější raně středověký encyklopedista, sevillský biskup Isidor (ca. 560-636), ve svém základním díle Etymologiarum sive originum libri XX, v němž důsledně vysvětloval původ všech věcí a pojmů. Tímto dílem a zmíněnou „metodou“ ovlivnil většinu středověkých spisovatelů. Autoři nejstarších historií vycházeli z pojmenování národa, v němž buď nalezli věcný význam, jako třeba označení Langobardů, které Pavel Warnefried († ca 799) spojil s dlouhými vousy, nebo Sasů, které Widukind z Corveje († 973) zase odvozoval od nožů („sahs“). Pokud pojmenování národa tuto možnost neposkytovalo, vytvořili z něho „hrdinu, jenž dal národu jméno“. Notoricky známý herós eponymos je bájný Romulus jako zakladatel Říma. Méně známý je Egyptos, po němž prý byl pojmenován Egypt. Blíže neznámý autor 7. století, nazývaný od prvního vydání své kroniky v roce 1613 Fredegarem, uvedl ve známost „teorii“, podle níž se Frankové nazývali podle krále Francia. Tento výklad později převzali i Francouzi. Tento Francio, statečný v bitvách, prý svedl války s mnoha národy, zpustošil část Asie, pak zamířil do Evropy a usadil se mezi Rýnem a Dunajem. Neznámý autor spisu Historia Brittonum z počátku 9. století zase označil za prapředka a héroa eponyma Britů římského senátora Brita, pak Aeneova údajného vnuka Britta. Tuto fikci převzal ve 12. století Geoffrey z Monmouthu ve svých legendárních dějinách Britů Historia regum Brittaniae, z níž ji převzali další angličtí historikové. Bavoři vytvořili již poměrně pozdě, navíc podle českého vzoru, svého Bawara, a také Norixe, jenž zase měl dát jméno Noriku, římské provincii, na jejímž území Bavorsko vzniklo. Podobně by bylo možno uvádět další příklady.

Češi – Boemi vytvořili svého héroa eponyma jménem Boemus, jehož jmenuje již nejstarší český kronikář, pražský děkan Kosmas († 1125) ve své Kronice Čechů. Nebudu zde zkoumat v podstatě neřešitelnou otázku, zda pražský děkan pouze zachytil ústně šířenou pověst, nebo svého Boema vytvořil sám v duchu etymologických teorií, které načerpal se svým vzděláním, a s využitím svých znalostí antické a středověké literatury. O dvě století později uvedl již českou podobu jména, lecha Čecha, do historické literatury autor Staročeské kroniky, známý pod fiktivním jménem Dalimil. Čech prý se svými šesti bratry a čeledí osídlil zemi, která pak byla pojmenována jeho jménem. Přibík Pulkava z Radenína, autor oficiální České kroniky z doby Karla IV. na konci šedesátých nebo na počátku sedmdesátých let 14. století již „znal“ také Čechova bratra jménem Lech. Lech prý přišel s bratrem do Čech, přešel zasněžené hory – jistě Krkonoše – a usadil se v Polsku. Polsko však nebylo pojmenováno podle Lecha, ale podle „rovných polí“ – campi plani, která se táhnou až k mořským břehům. Tuto etymologii názvu Polska uvedl již boloňský učitel práva a královský guvernér v Arles Gervasius z Tilbury († okolo 1235) ve svém geograficko-historickém kompendiu s různými vyprávěními a legendami sepsaném pro rozptýlení Oty IV., Otia imperialia – Císaři k oddechu, z roku 1211. Jiní lidé z Čechova rodu přešli prý podle Pulkavovy kroniky dále do Ruska, Pomořan a dalších zemí. Podobně interpretovali na konci 14. nebo na počátku 15. století původ Čech, Polska a dalších zemí neznámí kompilátoři různých recenzí stručných českých dějin známých jako Česká kronika od počátku českých dějin (Chronica Boemorum ab ipsorum inicio conscripta), známá též jako Anonymova kronika (Chronicon anonymi) nebo pod názvem Od Čecha a Lecha. Zatímco v první recenzi kroniky jmenoval neznámý duchovní, který text sestavil podle České kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, Kroniky Františka Pražského a Kroniky Pražského kostela Beneše Krabice z Weitmile, Čecha jako „prvního objevitele“ Čech a jeho bratra Lecha jako „prvního objevitele Polska“, ve druhé recenzi jsou již bratři tři, z nichž Čech „založil“ Čechy, Krok „vystavěl“ Krakov a Lech „založil“ Lehnici.

Již Kosmas „zalidnil“ české dějiny také dalšími postavami: soudcem Krokem, jeho dcerami Kazi, Tetou, Libuší a jejím manželem Přemyslem, jehož dosazením za knížete vlastně vznikl, alespoň v Kosmově podání, český stát. Do stejné kategorie patří i Přemyslovi nástupci, mytická knížata vyjmenovaná v Kosmově kronice Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Vedle této „panovnické“ řady uvedl Kosmas do českých dějin také luckého knížete Vlastislava, statečného bojovníka Tyra, Vlastislavova nejmenovaného syna a jeho vychovatele Durynka. Pozdější autoři Kosmovy události mýtických dějin dále rozvíjeli a obohacovali o nové osoby. Tzv. Dalimil konkretizoval především Kosmovy anonymní virgines bojující proti mužům: Vytvořil jejich velitelku Vlastu, dívky Mladu, Hodu, Svatavu, Vracku, Radku a Častavu, a „stvořil“ také Ctirada a Šárku s jejich příběhem. Přibík Pulkava z Radenína rozvíjel historii dívčí války s osobami známými již ze Staročeské kroniky, pouze pro Šárku znal rovněž jméno Trstava.

Další postavy nejstarších českých dějin uvedl na počátku novověku ve známost Václav Hájek z Libočan. Jen jako příklad možno uvést Krokova otce Hledě, bratry Supana a Tureska, kteří prý roku 671 založili Tursko, Supanova syna Chajna, a řadu dalších. Nakonec snad možno připomenout Staré pověsti české Aloise Jiráska, který však již nepředstíral, že postavy, o nichž píše, patří mezi historické osobnosti.

Nejstarší české dějiny pak obohatili v roce 1817 o nové postavy pravděpodobně Josef Linda a Václav Hanka v básních Rukopisu Zelenohorského. Postavy známé ze Smetanovy Libuše lutý Chrudoš na Otavě krivě, na Otavě krivě, zlatonosně, a Staglav chraber na Radbuzě chladně, oba bratry, oba Klenovica, roda stara Tetvy Popelova, jenže pride s plky s Čechovými v sěže žirné vlasti pres tri rěky, stejně tak kmeti, lechové a vladykové Svatoslav ot Lubice bielé, Lutobor s dobroslavska chlmca, Ratibor ot gor Krkonoší, Trut, Radovan ot Kamena Mosta, Jarožir ot Brd vletorečných, Strežibor ot Sázavy ladny a Samorod se Mžě strebronosné, pocházejí z básně nazvané Libušin soud. Čestmír (Čsmír), Kruvoj, Vojmír a další účastníci boje bájného knížete Neklana s Vlastislavem („Vlaslavem“) vděčí za svou existenci týmž autorům, kteří je zahrnuli do básně Čestmír Rukopisu královédvorského. Vůdci jinak neznámého povstání Čechů proti německému vojsku za vlády Karla Velikého Záboj a Slavoj a jejich protivník Luděk jsou hrdiny básně Záboj téhož rukopisu. Podobně i časově nezařaditelný loupeživý rytíř, vilný Zbyhoň.

Vedle těchto postav mytického období však vytvořili historikové všech dob, někdy omylem, jindy záměrně, i další historické postavy, s různým uplatněním: Například kníže Oldřich, uvedený jako bratr zakladatelky pegavského kláštera v pozdním klášterním kalendariu, zřejmě „vznikl“ záměnou se Soběslavem, kterého německé prameny často uvádějí coby Oldřicha. Břetislav, třetí syn olomouckého údělného knížete Oty a bratr Svatopluka a Otíka, jehož uvádí František Palacký a někteří další autoři, vděčí za svou existenci falzům moravského historiografa a archiváře moravského zemského archivu, především pak editora moravského diplomatáře Antonína Bočka (1802-1847). Břetislav, údajný syn Svatoplukův, který bývá považován za zakladatele litomyšlského kláštera, rovněž nikdy neexistoval. Vyplynul z poznámky ve Vokounově textu Neplachovy kroniky. Vokounův text se posléze ukázal být mystifikací, když bylo zjištěno, že byl sestaven podle různých pramenů a jen pro větší váhu připsán Neplachovi. Hrabě Božetěch, jehož smrt zmínil Jan Marignola v České kronice, vznikl poněkud úsměvnou interpretací Kosmovy zprávy o úmrtí Kosmovy manželky Božetěchy.

Mnohem větší zájem nežli fiktivní knížata jmenovaná v jediné zmínce listinných fals nebo kronikářských fikcí však u odborníků i laiků vzbudil hrdina válek s Tatary Jaroslav ze Šternberka. Zatímco křesťanští hrdinové hynuli na Lehnickém poli 9. dubna 1241 nebo u Mohi o dva dny později, případně v jiných prohraných bitvách, Jaroslav ze Šternberka 24. června téhož roku nad Tatary zvítězil u Olomouce v  bitvě, která se nejspíše nikdy neodehrála. Za toto vítězství prý dostal od krále Václava I. statek u Olomouce, kde vystavěl hrad Šternberk.

Jaroslava ze Šternberka, ale ani vítěznou bitvu u Olomouce, nejmenuje žádný ze soudobých pramenů. Pouze tzv. Dalimil vypráví nikoli o bitvě, ani o jejím vítězi, ale o tom, že Tataři prý ztratili u Olomouce kralevice a za trest vydali jeho pěstouny nepřátelům na smrt. – Polský pozdně středověký kronikář Jan Dlugosz (1415-1480) z této epizody vytvořil barvité vyprávění o zajatém vévodovi, jehož se Tataři marně snažili vykoupit, a o tom, jak původce tohoto zajetí dostal od krále Václava II. erb s hvězdou a hrad Šternberk.

Přibík Pulkava z Radenína v první recenzi kroniky zmiňuje Tatary až k roku 1253 (v jeho podání 1254), kdy došlo k válce s Uhry. V této souvislosti informoval Pulkava o pánovi ze Šternberka, který prý byl olomouckým hejtmanem a úspěšně bojoval s Tatary – jde zjevně o záměnu s Kumány – a zabil jejich náčelníka, za což byl odměněn statky na Olomoucku. V dalších recenzích zaznamenal k roku 1241 zpustošení Ruska a jiných zemí Tatary, smrt Kolomana, bratra uherského krále, a Jindřicha Slezského, i rychlý ústup Tatarů, kteří prý utekli před českým králem Václavem I. a pobili obyvatele poloviny Moravy a Rakous. Současně vynechal původně nesprávně zařazené vyprávění o válce roku 1253. O existenci Jaroslava ze Šternberka ovšem nic nevěděl. Stejně tak se o tomto hrdinovi nezmínil Eneáš Silvius Piccolomini v Historii české, jenž ovšem události spojené s vpádem Tatarů či bojem českých králů proti nim vypráví velmi zmateně. Žádný z časově blízkých pramenů tedy nezná Jaroslava ze Šternberka a jeho existenci nepotvrzuje ani alespoň relativně spolehlivá tradice.

Až Václav Hájek z Libočan uvedl jako vítěze bitvy u Olomouce, ovšem až roku 1253, Jaroslava ze Šternberka. Tento údaj pak převzali četní historikové jako Paprocký, Veleslavín, Pešina, Balbín, Tanner, Beckovský, Hammerschmidt, Pubitschka. – Antonín Boček ovšem upozornil, že hrdinou bitvy s Tatary, kterou kladl do doby mongolského vpádu roku 1241, nemohl byt Šternberk Jaroslav, kterého prameny pro uvedenou dobu neznají, ale Zdeslav, syn Diviše z Divišova a stavitel hradu Šternberka, po němž se prý již roku 1242 jmenoval. Jaroslav měl být až jeho druhorozený syn. Prameny ke svému tvrzení znal ovšem pouze Boček sám. – Podobně Antonín Boček „stvořil“ jiného hrdinu bitvy s Tatary v roce 1241, udatného templáře Kuna z Jamolic.

Humanistický historik, olomoucký biskup Jan Dubravius (1486-1553) ve svém rozsáhlém díle Historia regni Bohemiae de rebus memoria dignis illa gestis ab initio Boemorum, qui ex Illyria venientes eandem Boiemiam in medio propemodum superioris Germaniae sitam occupaverunt. Libri-XXXIII etc., vydaném v Prostějově v roce 1552, které je do značné míry latinským zpracováním Hájkovy kroniky, přeložil bitvu do roku 1241, ale nezmínil Jaroslava ze Šternberka. Jaroslava ze Šternberka jako vítěze bitvy u Olomouce v roce 1241 uvedl opět Daniel Paprocký z Hlohol v Zrcadle markrabství moravského. V této podobě přijali fiktivní bitvu i s Jaroslavem ze Šternberka obyvatelé Olomouce a včlenili ji do své historické tradice. Tradovanou pověst ztvárnil v roce 1728 barokní malíř Jan Kryštof Handke na stěnách kaple Božího těla v Olomouci v monumentální malbě znázorňující vítězství Jaroslava ze Šternberka v bitvě nad Tatary u Olomouce. Zájem o bitvu s Tatary a o Jaroslava ze Šternberka v Olomouci oživila v 19. století báseň Jaroslav již zmíněného Královédvorského rukopisu, popisující podrobně tuto fiktivní událost. V roce 1841 se v Olomouci dokonce konala velkolepá slavnost na oslavu 600. výročí tohoto neexistujícího vítězství.

Z  Královédvorského rukopisu, konkrétně z básně Ludiše, pocházejí i postavy knížecí dcery Ludiše a účastníků rytířského klání Lubora, Střebora, Ludislava, Srpoše, Spytihora, Bolemíra, Ruboše a Zdeslava. Fiktivní postavou je i časově blíže nazařaditelný hrdina boje se Sasy Beneš Heřmanův.

Autoři historických a pseudohistorických spisů si ovšem nevymýšleli pouze osoby, které měly zasáhnout do politických a vojenských dějin, ale i své, dobou údajného působení starší kolegy, autory análů a kronik, někdy i s jejich díly, a tudíž prameny pozdějších historiků. V této souvislosti budiž uvedeny alespoň některé příklady:

Již zmíněný Václav Hájek z Libočan uvedl mezi svými prameny vedle známých autorů také jinak neznámého pražského kanovníka Fridricha z Hrádku, dále Jaroslava, mnicha strahovského kláštera, jakéhosi Bohaboje, syna Dluhovojuova, z Dobré Hory, a především boleslavského kanovníka Dalimila Mezeříčského. Ten se pak, ovšem také přičiněním Bohuslava Balbína a Tomáše Pešiny z Čechorodu, stal autorem anonymní nejstarší česky psané kroniky. Blíže neznámého mnicha strahovského kláštera Jaroslava, kterého jmenuje rovněž Hájek mezi svými prameny akceptovali také Tomáš Pešina z Čechorodu a Bohuslav Balbín jako autora Kosmova pokračování v kapitulním rukopisu G 5, s tím, že ho považovali za pražského kanovníka, který se později stal mnichem na Strahově.

Moravskou historiografii obohatil Antonín Boček především o mnicha hradišťského kláštera Hildegarda jako autora kroniky, z níž Antonín Boček údajně čerpal informace pro svůj moravský diplomatář. Hildegard prý psal svou kroniku v letech 1127-1147. Antonín Boček prý měl spis k dispozici v rukopisu 13. století uloženém v Dvorské knihovně ve Vídni, který cituje samozřejmě bez signatury a bez bližších údajů. Podvod záhy odhalen, například Wilhelm Wattenbach zmiňuje Hildegarda Hradišťského jako „údajného kronikáře, falzum Bočkovo“, v čemž ho následoval i August Potthast a další autoři. Přesto se Hildegard objevuje občas i později v odborných pracích.

Závěrem lze tedy shrnout: V pramenech různého typu se objevují tři typy „uměle vytvořených“ středověkých postav: Na prvním místě jsou to postavy mýtických dějin, vystupující především ve státně národních kronikách. Jejich počet roste od Kosmovy kroniky až vlastně do moderní doby, kdy se o jejich nárůst zasloužila hlavně historická falza 19. století. Druhou skupinu tvoří fiktivní Přemyslovci, případně další postavy politických a vojenských dějin, z nichž někteří „vznikli“ zkomolením či nepochopením předlohy či pramene, jiní byli vytvořeni „uměle“. Konečně třetí skupina zahrnuje fiktivní autory historických pramenů. Tyto postavy vznikly většinou záměrně, někdy ovšem také chybnou interpretací pramenů.

Do jaké míry pak fiktivní postavy pronikly do encyklopedií, případně samostatných biografických slovníků? Zatímco Hildegard Hradišťský má své heslo v Biografickém lexikonu k dějinám českých zemí vydávaném Collegiem Carolinem, a to v prvním svazku z roku 1979, kde je uveden jako jeden z nejranějších moravských historiků, který sepsal anály ve stylu opata Ekeharda a českého kronikáře Kosmy Pražského, a jehož dílo je obsaženo v rukopisu Vídeňské dvorské knihovny, samozřejmě bez signatury, a dokonce i bez údaje o uložení historického fondu v Rakouské národní knihovně ve Vídni v době zpracovávání lexikonu, většina fiktivních postav českého středověku toto štěstí naštěstí neměla. Pokud jde o praotce Čecha, Libuši, Přemysla a další postavy mýtických dějin, jsou prezentovány ve slovnících slovanské mytologie, slovanských starožitností, i v obecných encyklopediích, pochopitelně právě jako „mýtické“ či fiktivní postavy. Fiktivní Přemyslovci ani mnohé další postavy v encyklopediích zpravidla uvedeni nejsou. Pokud, tak s příslušnou informací.

Konečně Dalimil, ovšem bez údajného původu, zůstal autorem Staročeské kroniky a jako takový je obsažen ve všech českých encyklopediích i v lexikonech evropských středověkých autorů, ovšem vždy s přívlastkem „tak řečený“ či „tak zvaný“.

Ať již jsou středověké fiktivní postavy zachyceny v encyklopediích či nikoli, není zanedbatelné jejich působení někdy i na nejširší společenské vrstvy. Kosmovy postavy, stejně jako jeho mytické dějiny, ovlivnily historické myšlení všech generací české společnosti vlastně až do současnosti. Jejich význam pro literaturu, hudbu a výtvarné umění nelze přecenit. Také postavy a příběhy Rukopisů zanechaly hluboké stopy v různých typech uměleckého projevu. Fiktivní Přemyslovci naopak zapadli v krátkých zmínkách a v poznámkách podrobných historických kompendií, eventuálně ve starších rodokmenech první české panovnické dynastie. Fiktivní autoři historických pramenů měli různé osudy. Dalimilovo jméno bude asi již navždy spojeno se Staročeskou kronikou, i když s již uvedeným omezením. Hildegard Hradišťský zmizel z pramenovědných příruček a z dějin literatury i se svým rukopisem, stejně jako ostatní fiktivní autoři, kteří neobstáli před metodami kritické historiografie.

Marie Makariusová, Pavla Vošahlíková (eds.): Metodické problémy moderní biografistiky. Historický ústav AV ČR, 2010, 191 s.
Marie Bláhová: Fiktivní postavy českého středověku. IN: Metodické problémy moderní biografistiky