Kniha italské spisovatelky maďarského původu Edith Bruck – Quanta stella c’è nel cielo – loni získala literární cenu Viareggio za nejlepší beletristické dílo roku 2009, je vítěznou knihou ceny města Bari (Premio Letterario Città di Bari) a objevila se také ve finále literární ceny Campiello.

Děj románu nás zavádí do roku 1948, jsou dva roky po válce. Anita, patnáctiletá Maďarka, odchází z Budapešti, kde se po válce ocitla v sirotčinci, do Československa za svou tetou Monikou, jedinou příbuznou, která přežila hrůzy druhé světové války. Odjíždí do Československa s nadějí na nový život, na nový začátek, k jedinému člověku, který ji ještě spojuje s její rodinou a vlastně i s ní samotnou. Jak se později ukáže, její teta si Anitu bere k sobě spíše z pragmatických důvodů, než že by chtěla své neteři pomáhat.

Anita je velice citlivá, přemýšlivá dívka a její úvahy tvoří protiváhu k dynamice děje. Narativní momenty jsou doprovázeny jejími úvahy nad vším, co se stalo, reflexí vlastního osudu, vyrovnáváním se se ztrátou rodičů. Vzpomíná na to, jak ji maminka seznamovala s náboženstvím a jak ji vyprávěla o zemi zaslíbené. Je ve svém poválečném osamění dezorientovaná a přemýšlí o tom, proč se to vlastně všechno stalo, jestliže Bůh opravdu existuje – zároveň ale nechce věřit, že by nebyl. Její otázky nikdo nechce zodpovědět a poskytnout jí kýženou přirozenou terapii.

Ve světě, do kterého se dostává, nemá nikdo chuť o válce a o koncentračních táborech mluvit. Jakoby se nic nestalo a život šel dál. S tím se Anita nehodlá smířit, stejně jako sama autorka, která píše z vlastní zkušenosti (za války byla vězněná v Osvětimi, Dachau, Bergen-Belsenu) a prohlašuje: „Žiji pro vzpomínky a vzpomínám proto, abych žila. Popírat šoa, to je jako bychom znovu zabíjeli milióny Židů“. Anita to cítí podobně. Její teta Monika ji pokaždé, když o válce začne mluvit, přeruší, a stočí hovor někam jinam. Tak se Anita snaží své vzpomínky a pocity předávat alespoň svému malému synovci, kterému je pouhých osm měsíců a je to tedy jen zástupný posluchač. Lidé nacházející se v okolí Anity prožívají bolest nad minulostí po svém; potkává se s těmi, kdo chtějí zapomenout, ale i s těmi, kteří si chtějí vše pamatovat. Každý hledá způsob jak přežít, stejně jako Anita.

Anita na jedné straně žije pro přítomnost i budoucnost, zároveň se však snaží najít nějaký smysl ve všem, co potakalo ji, Evropu a Židy. Dává nám nahlédnout do chaosu poválečných let, do chaosu nové Evropy. Všichni tehdy cítili, že by se měl zrodit nový svět, ale nikdo nevěděl, jak by měl vlastně vypadat. Anita si hledá místo ve společnosti, která se znovu snaží zavést nějaký, zatím nedefinovatelný řád. Snaží se nalézt křehkou hranici mezi přítomností a minulostí, na níž by se naučila znovu žít jako před válkou, aniž by musela vytěsnit hrozná léta, která ji oddělují od šťastného dětství, a aniž by ji válečné vzpomínky rozdrtily. Anitino hledání je příběhem o tom, jak znovu zapustit kořeny a žít, jako žili předkové.