Jedním z nejvýznamnějších architektů východní Evropy přelomu 19. a 20. století byl Vladyslav Horodeckyj (1863–1930), po němž nejen v Kyjevě zůstalo několik prazvláštních budov, které dodnes vyvolávají podiv a zájem o tohoto nevšedního kosmopolitu polského původu. Oles Ilčenko se pokusil představit část Horodeckého života, který byl plný zvratů a nečekaných událostí. Architekt zemřel v Teheránu, kde dostal velké zakázky od perského šáha Pahlavího.

Příběh začíná tajemným úmrtím jednoho dělníka na stavbě římsko-katolického kostela v Kyjevě podle plánů Horodeckého na začátku 20. století. Autor pěkně předkládá cosi jako pohlednici tehdejšího Kyjeva, ale zbytečně ji přeplňuje postavami, které nehrají žádnou roli v životě či díle Horodeckého (například rodina Lesji Ukrajinky či tehdejší básníci a spisovatelé), takže jeho portrét časem bledne a Ilčenko se omezuje na stále častější Horodeckého vidiny, zvláštní úkazy a setkání, ke kterým docházelo na cestách architekta, jenž byl vášnivým lovcem (sjezdil tehdejší Rusko, Altaj a Afriku). Kvůli této vášni a nezvyklým dalším zálibám Horodeckého, jako bylo tehdy snad první auto v Kyjevě nebo opice, s níž chodil po ulicích, z něj autor dělá osobu sice jdoucí za svými cíli a tajemnou, ale když se mu náhle rozpadne rodina, Ilčenko není schopen v příběhu alespoň náznakově čtenáře připravit na podobné události, které jako by padaly z nebe a determinovaly Horodeckého, aniž by ten mohl jakkoli zasáhnout či událostem čelit. Příběh se prolíná se současností, kdy dva hoši dostanou od otce jednoho z nich jakési tajemné desky, které schovávala stařičká Polka, která kdysi u Horodeckého sloužila jako guvernantka. Chlapci najdou zašifrovaný papír a neznámý trojúhelník na mapě Kyjeva a snaží se o rozluštění. Autor se nechal jistě inspirovat módní vlnou různých Da Vinciho kódů a podobně, ale z jeho pera vychází současný příběh až trapně banálně a primitivně.

Celkově jde o knihu plochou a bezbarvou, po níž zůstává pachuť nevyřčeného, povrchního a příliš zjednodušeného. Pokud autor chtěl představit dobu minulou a nechat nahlédnout do pohnutého osudu zajímavého architekta, pak se mu to vůbec nepovedlo, což je veliká škoda, neboť osobnost Horodeckého si jistě zaslouží lepšího literárního ztvárnění. Nejen kvůli nedostatečným znalostem tehdejších reálií, ale i jakousi bojácností pustit se do větší psychologické hloubky. Z knihy, která mohla být zajímavým historickým románem nebo aspoň módní detektivkou, zbyl trapný příběh pro -náctileté, kteří se možná spokojí s jednoduchou a předem odhadnutelnou zápletkou.