Do útlé sbírky Zbytečnost shromáždil Jan Pavel povídky, které navzájem spojuje tematika smrti. Smrt se v nich objevuje ve svých rozličných podobách: hrozná je při utrápení zvířete v rámci kruté dětské hry, parodická v podobě neúspěšného, ale o to upřímněji míněného pokusu o sebevraždu, přízračná při tajemném nočním prozření mladé ženy, nepřítomná při reflexi básnické tvorby. Tato někdy i hororová látka slouží jako základní, avšak nikoli jediný svorník osmi mikropříběhů.

Nosným kompozičním principem celku sbírky je temporální perspektiva, ne však ve smyslu uceleného vyprávění: zvolený půdorys povídkové sbírky autorovi umožnil sledovat osudy postav na několika epizodách z jejich života. Vnitřní souvislosti mezi nimi jsou skryté, osvětlují se postupně na základě mezitextových signálů, především vlastních jmen, ale i některých zdánlivě okrajových motivů, např. skvrny – takže čtenář může postupně objevovat běh událostí a jejich dopad na životy postav, které nebyly vysloveny. V těchto kompozičních architektonických postupech je Jan Pavel jakožto prozaik nejsilnější: dílky skládačky do sebe zapadají nenásilně a přirozeně a ačkoli se časová perspektiva klene přes několik desetiletí a obrovské časové úseky tedy „chybí“, neztrácí celek na sevřenosti a přehlednosti.

Druhým „těžištěm“ Pavlova prozatérství je rys, který bychom mohli nazvat „dokumentaristickým“. Pavlovy prózy vykazují zvláštní afinitu ke každodennosti, k životu, „jaký je“. Již to, že nemáme jako čtenáři k dispozici románovou linii, úběžník plynutí času a vývoje postav, nýbrž „po eleatsku vytrhané zlomky“ (řečeno s Cortázarem), je v souladu s lidským životem, který – navzdory představě, která je stejně tak rozšířená, jako nepravdivá – neuplývá jako souvislý proud, nýbrž je sledem fragmentárních obrazů. Možná je na vině prostě pořádná porce autobiografie. V některých mužských hrdinech jednotlivých povídek, kteří při přechodu z jedné do druhé amébovitě proměňují svou esenci a nabývají charakteru buď spletence autora, vypravěče a postavy, nebo jeho jednotlivých vláken, anebo různých mezistupňů, rozpoznáváme metamorfózy jediného subjektu, typického představitele „hrdiny s nevyjasněným vztahem ke světu“. Také to je románový typ: koření už v 19. století, v obratu od pikareskního hrdiny atomizovaného světa k postavě stojící – a to je podstatné – v konfliktu k jeho celku. Stejná afinita se projevuje v přirozených dialozích, které jsou jakoby odposlouchané z reálných situací – hádky, roztomile přitroublé věty zamilovaného mladíka pronášené k jeho milé. Stejně důvěryhodně se tváří i vnitřní monology. Občas se Janu Pavlovi podaří uhodit hřebík na hlavičku a vykřesat výrok aforistické, takřka gnómické platnosti: mezi kandidáty na nejlepší z nich rozhodně patří vzkaz ženy své dávné lásce z dětství „Vím, že tě nemůžu mít, protože ty nemůžeš mít mě.“

Tím je ovšem výčet pozitivních charakteristik Pavlových próz vyčerpán a je načase vyslechnout druhou stranu.

Povídkám by slušela promyšlenější práce s určitými motivy, které se legitimují jako jejich základní stavební kameny. Právě v tom, že motivy na tuto svou funkci křiklavě upozorňují, spočívá jeden z nejviditelnějších nedostatků sbírky. V úvodní povídce Holčičky je například motiv květiny uveden do snu malého děvčátka jen proto, aby na něm autor mohl vystavět závěrečnou pointu. Jistě, literatura v současné situaci může upozorňovat metafikčními signály na to, čím je – tedy literaturou –, a užití podobného postupu by bylo v souladu s hravostí, jež je jinak pro Pavlovy prózy typická. Taková autorská gesta na sebe však berou zpravidla podobu ironické distance, jejímž úkolem má být shodit buď autora samotného, anebo literaturu jako takovou – a aby to fungovalo, musejí být podpořena dalšími znaky ve významové výstavbě textu. To bohužel není případ Jana Pavla, který naopak těží ze svého obratného pohybu v každodenní realitě a své skvělé schopnosti převádět ji na papír. Když ovšem nechává svůj papír tak trochu hlasitě šustit, současně si z druhé strany podkopává kompoziční výstavbu a výsledný hrad z písku příliš nedrží pohromadě. Něco podobného platí i pro určité nesourodosti v textech samotných, které si říkají o ostřejší redakční, chceme-li dramaturgický dohled.

Závažnější je tendence k nápadnému vypointování povídek v jejich závěrech. Jan Pavel se nespokojí s konstatováním zmíněného konfliktu mezi jedincem a světem, ale snaží se udělat další krok za jeho hranici, přičemž cílem tohoto počínání má zřejmě být určitý mravní apel či obecné poselství týkající se lidské existence, lásky, hledání, dobývání a hájení vlastního místa ve světě a marnosti takového počínání apod. Snad je zajatcem představy, že se to od literatury očekává? Anebo prostě nedůvěřuje svému čtenáři a jeho inteligenci či lyrickému instinktu, takže mu „syntézu“ naservíruje až pod nos? Nutno říct, že v tomto ohledu by autorovi i povídkám prospělo i trochu skromnosti: tam, kde je autor doslovný, neubrání se lacinému moralizování či vyhrocuje svůj postoj (postoj svých postav) opakováním romanticko-dekadentních klišé, která nakonec ústí do banality.

Sečteno a podtrženo: Jan Pavel dokázat povýšit každodenní zkušenost na bohatý materiál a nápaditě jej přetavit do drobných útvarů, jejichž funkcí a přínosem je oslovit čtenáře v oblasti jeho vlastní zkušenosti. To dobrá literatura dělá a bezesporu dělat má. Jako by však Jan Pavel zůstal v půli cesty: v určité fázi čtení je zřejmé, že autor si úplně neví rady s tím, čím jeho povídky mají být. Budeme-li se držet kovolijecké metafory, vytáhl nakonec z chladné vody pokroucené tvary, jejichž nepravidelnosti lze buď vysvětlovat s oprávněným rizikem nařčení ze znouzectnosti, anebo mlčet. Kdyby autor věnoval trochu víc energie poměru látek ve slitině anebo následnému broušení, kov by zazněl jasným, čistým hlasem – a jako správný zvon by chytil u srdce.