Tak tedy: jdu spát, zhasnu. V pokoji se krčí šedivý polosvit. Nejsem přikrytý. Hlavu pootočím na stranu, dívám se na tmavý závěs, na okno za ním. Na holé stěny. Slyším nějakou rušivou hudbu. Vstanu, abych šel ven, pokouším se rozsvítit. Nervózně šátrám po vypínači, a nic. Jdu rychle do obýváku a to už vnímám jen tu hudbu. Protože mě volá… to ona mě vzbudila… Klesavá melodie, čím dál hlasitěji… Jenomže odkud se ozývá? Jestli je vypnutá elektřina – odkud zní?!... Ve tmě hystericky pulsuje jakési výstražné znamení, hudba ječí. A všechno je na svém místě. Vyběhnu na chodbu, k venkovním dveřím, chci utéct, ale potřeboval bych nejprve otevřít okénka: a na nich jsou mříže. Ruce mám ve výšce očí, u mříží, abych viděl, opravdu tápu. Vidím okenní kličky, ale nemůžu je uchopit. Koktám strachy, za zády mi kvílí hudba, žene se mi po zátylku… - - Vzbudím se. Ležím bez hnutí: dívám se směrem k oknu. Stejný průmět, stejná tma. Už to zase začíná, napořád. Jsem mrtvý. Všechno je skutečné.

Vracím se do obýváku: těžké flaušové závěsy jsou všechny zatažené (jakoby se z nich vypařovala ještě tísnivější tma), v pokoji je otec a oba bratři. Sedí rovně v křeslech, mají skloněné hlavy, zavřené oči, hluboce a pravidelně oddechují. Jasně a srozumitelně, aniž by pohnuli rty, říkají: „Podívej, vůbec nic se neděje. Seděli jsme tu a čekali na tebe, a ty jsi také přišel, vidíš. Napiš nám něco, rádi si to přečteme. Ale pokud k tomu nemáš chuť, nic nepiš, ani tamto ne, my to nepotřebujeme, my ne, máme tě rádi i bez toho, i beze všeho. Budeme ti všemožně pomáhat, aby ses nám vrátil.“

Posadím se do prázdného křesla. Něco v něm vrzne. Jeden takt je ticho. Pod tapetou cosi zašramotí. Slaběji a slaběji; utichne to. Ticho k prasknutí.

„Vy mě opravdu máte rádi, a víc, než si zasloužím, protože nevíte, co vám dělám. Dokonce jsem vás okrádal, jen abych nemusel nic dělat, abych nemusel pracovat a abyste mě mohli tajně vydržovat. Věříte mi? Prostě abych se opět cítil jako dítě a dítětem zůstal, aniž byste o tom věděli. Takže je zbytečné, když říkáte, jak jsem silný a jak mi věříte, protože já stejně nedokážu být slabý. Určitě byste to přešli mávnutím ruky, ale já si to nějak nedokážu odpustit. Kdo ví? Možná, že ani nechci.

I teď na sobě pracuji, chci napnout své síly a skoncovat s každým, koho jsem měl alespoň trochu rád – ale vás opustit nechci. Přitom jsem si vždycky myslel, že je má vůle neomezená, a to také je, ale takhle to vůbec nemá cenu. A říkám to teprve nyní, když všichni spíte a není den, noc, svítání ani soumrak. Tak co mám dělat? Řekněte mi, co mám udělat, a udělám to.

Podívejte se, já jsem pořád tvrdil, že nejsem závistivý, a přitom jsem vám záviděl, že jste mi pomáhali, a za trest jsem vám štípnul něco z peněz, které jste mi občas svěřili. Říkal jsem si, že vás to nic nestojí, avšak pro mě to bude potupné. Takže svou mzdu stejně dostanu.

Ale zároveň jsem tím závazkem nedokázal pohrdnout, prostě jsem to nechal být, tak jak to je! Ani jsem nebyl naštvaný, že ačkoliv bych měl, necítím žádný vděk, a nikterak mě netrápilo, že jsem mizera. Možná jsem vás okrádal i proto, abych si dokázal, že se stejně neumím polepšit, protože hleďte, udělám to znovu a pak zase a znova! Ale je možné, že jsem se tak jen snažil udržet ve vaší blízkosti. Nevím. Teď už tu s vámi zůstanu, neodvolatelně.“

Zvoní mi v uších. Je jedna hodina jedna minuta. Mrtví procházejí domem. Klíč visí v zámku. Dveře se viklají. Vykouknu ven.

Škvírou vidím matku, jak stojí na záchodě a něco štrachá. „Co tady děláš?“ Rozevřu jí prsty: má prázdnou dlaň. Za zády jí vidím šuplík plný prášků na uklidnění položený napříč přes mísu. Nečekaně se natáhnu za ni. „A tohle je co? Co?!...“ Chvěje se a brečí, ať ji nechám vzít si alespoň jeden, jen jeden jediný mezi dvěma docela malými šílenstvími. Jen jeden. „Tak?!“, vezmu celou hrst, hodím ji do mísy a spláchnu. Zanaříká, jako bych ji uhodil. „A tohle jsi udělal proč? Chtěla jsem si vzít jen jeden…! Ne, ne, tohle už dál nesnesu…! Všechno to tady nenávidím!“ Pláče, popadne mě za ramena a třese mnou, pustí se do mě, ale je slaboučká. Zkouším ji ze sebe setřást, jdu ven. Ale svírá mě čím dál tím pevněji, má ohromnou sílu, vytančíme na chodbu. Tam mnou s neuvěřitelnou razancí začne cloumat a jako by odhalila nějaké tajemství, drmolí a pokračuje: „Ne, ne… ve skutečnosti vlastně tebe …“ Náhle strne a zakřičí mi do tváře: „Nenávidím!“

Co se dá v takové chvíli dělat? Vrátím se do obýváku. Otec a bratři sedí v křeslech a spí; za nimi v posteli, která připomíná bednu, leží matčina sestra a její muž, po límečky upnutí Sednu si na zem. Šikmo vedle mě stojí televize, potichu syčí, podlahu zalévá mělká voda..

Najednou vejde matka, v ruce má špinavou skleničku od likéru; dlaně ulepené rudou šťávou; vrávorá. Našlapuje nebezpečně pomalu, má strnulý pohled a ze všech sil se snaží vyvolat dojem, že je v pořádku.

Všichni oněmí. Ozve se její sestra: „Už zase… proč to děláš?“ Matka neartikulovaně zavrtí hlavou, že jí nic není, ale je dva že specielně nesnáší, a vyplivne na ně zbytek nápoje, který měla v puse. Pozvrací ty, co leží na zemi. Pak si vrávoravě přidřepne ke mně, pohladí mě, že teď má ráda jen mě, a začne se dívat na televizi. Je vidět červený dům zatopený až po spodní parapety oken; říká něco o „reliéfu ve tvaru štítu“, ke kterému již dosahuje voda, že je prý krásný. Nakonec vyjde na chodbu. Následuje trapné ticho. Vstanu, ať to nechají na mě, že to zařídím.

Spěchám na chodbu, která je plná k zalknutí; někdo mě sleduje, prostor se zužuje na chodbičku, dav se valí. Neomaleně se strkají, vrážejí do sebe. Ještě chvíli a ušlapou mě. V proudícím davu, dole u nohou si povšimnu mladé dívky, leží naznak, má utkvělý pohled. Vystoupím z davu. Nedokážu se rozhodnout, jestli vidí nebo ne, zda se na mě dívá, nebo nedívá. Má pootevřená ústa. Před sebou má papírovou krabici, v ní několik ručně vyrobených čísel černobílého magazínu a nějaké ploché předměty. Kolem ní se lesknou mince: hodili jí je kolemjdoucí, protože je to: žebračka. Myslím, že je to, ano, matka.

Zajímá mě jen ta krabice: co v ní může být? Je to magická bednička. Chci ji ukrást. Seberu ji – vypadá jako nějaká otevřená krabice od bot. Postavím se kousek stranou do protějšího rohu průchodu, bedničku položím na balík s oblečením a prohlížím si ji. Obyčejná magická bedna, chudá, až se srdce svírá, oxeroxovaný magazín obsahuje návod a popis jednotlivých triků, fixou je tam napsáno: „SEXY“ a „TRICKS“. Prohrabuji se v ostatních věcech: paklík karet a pod ním jakoby byla vespod modrá promítačka… nevím. Našel jsem prsten. Prohlížím si ho zblízka, má složitý tvar, na postranní hraně čtu: „TÖRS JE“ nebo „JEDEN TÖRS“, ostatní nerozluštím. Cítím, že věta pokračuje nadávkou. Následuje: „OVÁ EN LIDO 177?“, „DIED IN PRAGA 18??“. Možná patřil nějakému Törsovi, předku z matčiny strany.

Vracím vše zpátky do bedny. Zkontroluji, zda nic nechybí. Moc bych ty věci chtěl. Musím je nějak ukrást – přemítám nad tím -, ale nevím, jestli by si toho ta dívka nevšimnula. Teď se na mě dívá, nebo ne? Oči má pootevřené. Musím to odnést teď hned … Rozhlédnu se. Přistoupím k matce zbavené smyslů, přidřepnu k ní a zeptám se: „Viď že tu magickou bednu dáš mě?“-

Zezadu ke mně přistoupí zavalitá žena poďobaná od neštovic, že teď nejsou návštěvní hodiny, abych nerušil pacienty, brzy budou vyklízet místnost a zůstane tu jen matka. Jakoby mě zezadu chytila za zátylek, má vlhkou ruku. Vyhrnu si košili, ale ta je také vlhká. Je tu málo světla, zatuchlé pološero. Běhá mi mráz po zádech. Ruka… její ruka mi už sahá pod košili, nehty mi drápe záda, pas, čím dál níž… Sáhnu tam, abych ji odstrčil… abych ji chytil… ale ne… nejde to, protože… ještě jednou tam chmátnu… Nervózně se zachvěji a - probudím se.

Je tma, ležím ve vodě. Převaluji vodu v otevřených ústech tam a zpět. Pokouším se rychle vstát, ale složím se, probodne mě palčivá bolest v slabinách, jako by mi do třísel vrazili hřebík. Ztěžka vstávám. Třesou se mi nohy. Prohmatávám si promáčené kapsy. Stojím na místě; přešlapuji. Moje pozornost i disciplína jsou v troskách.

Vyběhnu za matkou na chodbu. Stojí v palčivém vedru před vchodem, právě se chystá odejít. Ozvu se jí. Je na mě milá, ale jen uměřeně, jen nakolik má síly a podle nálady, nepřemáhá se, ale z nějakého důvodu to uhraje. Pne to ve mně, ale pokouším se to nedat najevo. Chodba je neuklizená, ošuntělá, hned jí také naštvaně říkám, ať se jen podívá, jak zdi plesniví, drolí se omítka, všude samá špína. Jsem rozčilený a čím dál víc se musím přemáhat. Ve skutečnosti mi to zase tolik nevadí, vlastně vůbec nic mi zase tolik nevadí, ale už se nedokážu ovládnout, abych jí to neřekl. „Proč mě nemáš rád?“ – ptá se a cuká rty, oblečená v kabátě se opírá o dveře, skrčí se a sklouzne na podlahu. Přiskočím k ní, vkleče ji obejmu, přitisknu tvář k jejím vlasům a pláču: „Já a nemít tě rád?... Já?“

A už slyším, jak mlží, pochopím, že se zase opila, jsem dospělý, jako bych odešel a na okamžik se ohlédl zpět, jen krátce o ni zavadím pohledem, jen jedním okem, ale hlavu otočím – „Nechoď dnes do práce, zůstaň doma“ – říkám jí. Mluví, povídá, že musí jít, ale dál leží na podlaze a zklamaně zakroutí hlavou. Nezdá se mi, že by se s ní něco dělo. Leží na kamenné podlaze. Najednou zakloní hlavu a hrudník se jí vydutě vypne, velkou silou si začne trhat halenku na prsou, jako by se jí nedostávalo vzduchu, dívám se, že má krk posetý červenými skvrnami, „Je ti špatně?, chytím ji za ruku. Přikyvuje, že ne, ale jen chrčí, dívám se, že zpod látky jí za chvilku vypadne pravý prs, - v tu chvíli si všimnu, že něco není v pořádku s její tváří. Zkřiví se. „Juj“ – v úleku dokáže říct jen tohle.

Chci zavolat sanitku.

Jako by jí do hlavy natekla krev, ale místo krve by to byl tuk: obličej má napuchlý jak měch. Jako by jí otekla jedna noha a ruka, vínem ztučnělá a beztvará. Má stěží rozlišitelnou tvář, cuká tělem, vzpíná se, trhá hlavou jak pytlíkem plným vody, jakoby ze sebe chtěla vodu vytřepat. Já v té chvíli zpanikařím, „Je to edém“ – proletí mi hlavou. Už jsou jí vidět jen oční bulvy, okraje jejích rtů jsou nateklé a mají mrtvolnou barvu. Rychle tu bledou panu posadím a opřu si ji o kolena, hmátnu na bok po telefonu, volám záchranku, ale nerozumím, co šeptají, jako by se posmívali, mezitím začne matka hlasitě zpívat šlágry, vlna pomalu ustupuje z její tváře, ale tvář, která se znovu objeví, už není její, je někoho jiného, to zpívá modelka, rty potetované hnědou rtěnkou, lamentuje, lállálá, lálá a kroutí očima.