Podmaňování mužů či žen nechává historik David Blackbourn ve své knize Podmaňování přírody. Voda, krajina a vývoj moderního Německa stranou, ale o podmaňování jiných (řekněme hned, že hlavně slovanských) národů se v jeho knize píše velmi obsáhle, jedním z autorových hlavních cílů je dokonce ukázat právě to, jak „podmaňování přírody v Německu bylo až příliš úzce spojeno s podmaňováním jiných“.

Co se týká samotné přírody, přistupuje k ní autor navýsost vyváženě: není nadšeným obhájcem technického pokroku, ani aktivistou Greenpeace. Jestliže podle něj apoštoly pokroku až příliš často zaslepovala přítomná řešení „jednou provždy“, environmentalističtí kritici zase příliš často malovali nerealistický obraz minulosti, přisuzujíce přírodnímu prostředí původní vlastnosti, ačkoli už dlouho neslo stopy lidského používání. Blackbourn ironicky dodává, že to bezděčně potvrdil malíř bažinatých krajin O. Modersohn, když se svému deníku svěřil, že „příroda by nám měla být učitelkou“, načež si povšiml, že ho tato nepříliš originální myšlenka napadla na mostě přes (uměle zbudovaný) kanál. Tento spor a mnohé jiné paradoxní souvislosti se Blackbournovou knihou, jak autor vědomě zdůrazňuje v úvodu, vinou jako červená nit.

Na druhou stranu, jak bylo naznačeno, velmi kriticky až odmítavě Blackbourn traktuje to, jak se součástí přírody, jež měla být vyhubena, potlačena či aspoň podmaněna, stávali domorodí lidští obyvatelé. Když roku 1782 psal jistý autor o jedné oblasti, že zde před odvodněním „nikdy nebyl pluh, nikdy zde nehledala štěstí lidská přičinlivost…, člověk se nesetkával než s bažinou a hustým podrostem, sídlištěm hadů a vlků“ a „celá tato oblast dlouho zůstávala místem, kde se zdržovali divocí živočichové, vlci, nezřídka medvědi, vydry a další škodná všeho druhu“, pak zvlášť za druhé světové války se touto „škodnou“ v nacistickém chápání výslovně stávali Poláci (či Češi, Židé a další).

Pozoruhodné jsou v této souvislosti pasáže věnované Hitlerovu vztahu k indiánům. Autor uvádí Hitlerův výrok z roku 1941 o tom, že „existuje jen jeden úkol: „pustit se do germanizace východních zemí tím, že přivedeme Němce, a na původní obyvatele musíme pohlížet jako na indiány“. Podobná vyjádření měla podle Blackbourna dlouhou tradici, už Fridrich Veliký porovnával právě získané polské Západní Prusy s Kanadou, a „ledabylou polskou chátru“, která tam žila, přirovnával k Irokézům, osady v nově odvodněných územích navíc dostávaly jména jako „Florida“ či „Filadelfie“. Namístě je ovšem autorova poznámka, že vzhledem k Hitlerově zálibě v dílech Karla Maye, tomu, že jeho díla doporučoval svým generálům a tiskla se i speciální vydání Mayových knih pro vojáky na frontu, působí nacistické názory na východoevropské „indiány“ o to rozpačitěji. Podle Blackbourna svoji roli sehrálo to, že německý čtenář se ztotožňoval s Vinnetouovou šlechetností, díky čemuž se mohl cítit nadřazeným „hrabivým Anglosasům“. Stály zde ovšem proti sobě dva mýty, které nebylo možno spojovat: na straně jedné idealizovaný ušlechtilý divoch, na straně druhé neméně idealizovaný koncept „pohraničí“ – hranice mezi řádem a chaosem, na níž byli Němci domněle povoláni jako nositelé civilizace bojovat proti barbarství. Podle autora se nakonec mýtus pohraničí ukázal jako lákavější. Z této perspektivy pak také autor velmi kriticky líčí texty těch vysídlených Němců, kteří lkají nad zkázou krajiny, již museli opustit, a zcela přitom zamlčují, proč k jejich vyhnání došlo. K nacistickému dědictví pak patří i to, že podle autora „pozoruhodně mnoho ochranářů činných ve Třetí říši po válce prostě obnovilo činnost, aniž se odhodlali k sebekritice nebo vyjádřili politování“.

Autorův přístup je obdivuhodně mnohovrstevnatý: třeba u stavby přehrad na počátku 20. století se zajímá i o to, jak byl tento jev zachycen v dobové i pozdější krásné literatuře (zmíněna je v této souvislosti i Přehrada M. Majerové) a jak na dobových fotografiích (společně se vzducholoděmi představovaly přehrady „zdvojený zázrak“ moderní techniky), jaké politické utopie stavby vyvolávaly (měly pomáhat malému člověku proti velkému byznysu, podporovat decentralizovanou výrobu a zastavit odliv lidí do měst), a popsáno je i to, jak budování přehrad zvedlo sebevědomí nové společenské skupiny, inženýrů, kteří už nechtěli být pouhými dodavateli technického vybavení, nýbrž jejich činnost měla být nadále vnímána jako tvůrčí, ztělesňující ducha.

Mezi často se vracející motivy Blackbournovy knihy patří motiv povodně, ta se přitom objevuje ve stále nových kontextech. Jestliže hráze byly budovány proto, aby ochraňovaly před ničivými povodněmi, pak třeba v Goethově Wertherovi naopak povodňová metafora označuje svobodu, nikoli nebezpečí. Proč, ptá se Werther řečnicky, proud génia „tak zřídka se provalí?“ Odpověď: Protože zde jsou usedlí chlapi, „kterým by se zničily besídky, záhony a zelné zahrádky; a ti tedy včas hrázemi a průplavy zabraňují hrozícímu nebezpečenství“. V době nacistické agrese ovšem povodeň opět vystupuje jako symbol ohrožení, když jsou třeba Němci na Východě vyzýváni: „nesmíte ustoupit ani o krok, jako pevná hráz, jinak by povodeň smetla naše obdělávaná pole a zničila všechno, co vytvořili naši předci“. Jako jeden z mnoha příkladů Blackbourn uvádí první projev Reinharda Heydricha po jmenování na místo zastupujícího říšského protektora v Praze: „Jsou to prostory, s nimiž budeme vlastně nakládat, jako když se obepíná nová země na pobřeží hrází, tím způsobem, že se tam na východě vybuduje ohromný val z branných rolníků, aby se toto území už jednou uzavřelo proti bouřlivému přívalu z Asie“. Dále autor cituje německou knihu z roku 1998, v níž vysídlená německá básnířka opěvuje zemi, kde její kmen „držel stráž na ohrožované hrázi“ - a Blackbourn k tomu s pobavením i trpkostí dodává, že na konci války to ovšem byli sami Němci, kdo hráze prolomil, aby tak zpomalili postup Rudé armády, neboli použili „záplavu proti záplavě“.

Takto skoro „protiněmecky“ vyznívají ale hlavně poslední dvě kapitoly, a to ještě ne zcela. Autor nachází četné výjimky, a to i mezi vyhnanci, jako byla Marion Dönhoffová, vysídlená z Východního Pruska. Tato hraběnka se při vzpomínce na ztracenou vlast vymaňuje z „režimu podmaňování“: nepochybuje o tom, že její hvozdy, jezera a louky jsou stále tak nesrovnatelně krásné jako v době, kdy tam byl její domov, vždyť „největším měřítkem lásky je milovat a nemít“.