Jeroným Klimeš: Psycholog a jeho svědectví o Kristu, Portál, Praha 2008.

V loňském roce vyšly hned dvě knihy českých, mediálně velmi zdatných autorů, které se velmi kriticky vyjadřují k současné katolické církvi a křesťanům a které mají vydávat jakési osobní svědectví jejich autorů o Bohu a o Kristu. Prvním je psycholog Jeroným Klimeš, druhým publicista a spisovatel Martin Komárek. Jestliže psycholog na Ježíše aplikuje své poznatky o psychologii adoptovaného dítěte a tvrdí, že Ježíš vykazuje všechny příznaky, novinář lidskou psychologii uplatňuje na vztah mezi lidmi a Bohem. Bůh je podle něj příkladem špatného otce, který lidem zakáže ovoce z jednoho stromu, i když mu musí být naprosto jasné, že se ho pokusí sníst.

V rozhlasovém rozhovoru se Komárek odvolával na své „osobní zjevení či znamení“, při kterém viděl Boží tvář na nebi. Nakolik byla tato vize autentická či originální mi nepřísluší posuzovat. Ovšem kniha, kterou napsal, originalitou právě nevyniká. Jeho variace na téma člověka jako smrtelné bytosti s nekonečným vědomím jsou pouhým odvarem z Pascala, jeho poznámky o tom, že dnešní Evropané místo Boha vidí „náhodu, čarodějnictví nebo jakési nutné působení karmy“ jen jinak opakují výrok připisovaný Chestertonovi, podle něhož lidé, kteří přestanou věřit v Boha, začnou věřit v cokoli. Dokonce i v těch bodech, kde by Komárek rád provokoval, je mnohdy překvapivě konvenční. Kdo zná jeho beletristické knihy, toho nepřekvapí, že autora zneklidňuje otázka, zdali je v nebi sex. Protože „bylo by to vůbec nebe, kdyby v něm nebyl sex“? Toto dilema ovšem řešili – i ve vztahu k ráji - už mnozí dřívější autoři. Nevím, zdali by Komárka uspokojila verze, podle níž tam sice dochází k aktu, ne však k vášni a rozkoši: podle sv. Bonaventury je to prý, jako když „pohybujeme rukama nebo jazykem“. Komárkovou oblíbenou myšlenkou, ke které se opakovaně vrací, je možnost, že pokud Hitler před smrtí litoval svých hříchů, dostal by se do nebe, zatímco Matka Tereza mohla nakonec skončit v pekle. Co se týká Terezy, tu už katolická církev blahořečila, ovšem i podle pravověrného křesťana Hitler skutečně zůstává Boží dítě a do nebe se dostat může, dosud dokonce nebyla odsouzena ani nauka o tom, že peklo existuje, ale je prázdné. Těžko říct, zdali Komárek přišel k představě Hitlera v nebi cestou hlubokých meditací, nebo ji zvolil jako žurnalistický trik, jak přilákat pozornost – každopádně už ve středověku kolovalo srovnatelně šokující exemplum. Anděl v lidské podobě v něm po světě doprovází mnicha a z lidského hlediska se přitom chová nanejvýš amorálně a nespravedlivě: muži, jenž je mile přijal, pohostil a ubytoval, anděl uškrtí jediného a velmi milovaného syna; naopak bohatého člověka, který jim nedal najíst a spát je nechal se svými prasaty, anděl bohatě obdaroval. Mnichovy protesty Boží vyslanec odmítne s tím, že se nemá plést do tajných úradků Božích: onen otec kvůli svému synkovi začal pouze hromadit majetek. Nevinné dítě tedy anděl poslal do nebe, a otec se tam snad časem dostane také, protože už zase pilně rozdává almužny, bohatec naopak tak jako tak půjde brzy do pekla. Takové příběhy dříve kněží vkládali do svých kázání během mší. Naši současníci ovšem místo naslouchání farářům sledují televizi, a k některým z nich se možná podobné myšlenky dostanou poprvé právě zásluhou Komárkovy knihy. Z této perspektivy chápu nadšení Tomáše Halíka, který knihu uváděl do světa a který si od ní slibuje i to, že lidi, jež nemají s tradičním náboženstvím žádné zkušenosti, přiměje k otázkám o „velmi niterných myšlenkách a pochybách“. Ale příliš nerozumím tomu, proč o knize tvrdil, že „je to jedna z nejpolemičtějších knih, co zná“ (pokud to neměl být reklamní trik).

I když je samozřejmě pravda, že jestliže Klimešův obraz Ježíše zůstává v zásadě pravověrný, o tom Komárkově se to rozhodně říci nedá. Ježíšův otec byl v jeho podání skutečný člověk a Božím synem se Ježíš stal až v okamžiku, kdy se „otevřela nebesa“ a Bůh promluvil (jaká dojemná shoda s Komárkovou vlastní nebeskou vizí). Slova „odejmi ode mne tento kalich“ Komárek interpretuje jako příznak Ježíšovy opilosti (dobrý námět pro Monty Pythony). Jako liberální křesťan, za něhož se autor označuje, ovšem k Ježíšovu učení přistupuje selektivně a nemá problém spojit svoji víru v Ježíše třeba s naukou o reinkarnaci. Ostatně v Evropě dnes jen málokdo dokáže brát jakoukoli víru stoprocentně vážně (natožpak Ježíšovo „zapři sám sebe a následuj mne“). V tomto smyslu je problematické tvrzení ze závěru Komárkovy knihy, že dnešní „ateistická Evropa je nejblíže tomu, co miluje Ježíš: nikde není víc ctěn lidský život, nikde nejsou tolik vyzvednuti maličcí, nikde není větších ohledů k nemocným a slabým“. Přitom je to ale asi jediná myšlenka, která mne v knize opravdu zaujala.