Román Nehýbej se od spisovatelky Margaret Mazzantini se stal nejen italským ale i mezinárodním bestsellerem. Kniha je ověnčena mnohými cenami a na domácí půdě získala mimo jiné také ocenění Strega a Grinzane-Cavour, která patří v Itálii k těm nejvýznamnějším.

Mazzantini zde vypráví příběh věhlasného chirurga Timotea, kterému se během jednoho deštivého dne změní jeho pohodlný a úspěšný život, když se přímo na operačním sále dozví o vážné nehodě své teprve patnáctileté dcery. Zatímco je Angela operována, její otec se vrací ve svých myšlenkách do minulosti. Začíná tak jeho monolog, ve kterém své dceři vypráví o událostech, které předcházely jejímu narození a seznamuje ji se svým největším tajemstvím. Timoteo je však zároveň vypravěčem a jediným posluchačem, neboť jeho dcera celou tu dobu leží v bezvědomí na operačním lůžku.

V knize se tak rozběhnou dvě časové linie, stejně tak jako se postupem času ukazují dvě tváře hlavního hrdiny. Na jedné straně je zde Timoteo jako úspěšný primář chirurgie, který miluje svoji krásnou ženu, známou novinářku, a stará se o dospívající dceru. Od své dokonalé ženy však utíká k nevzhledné a nevzdělané milence, Italii. Ta v něm probouzí ty nejnižší pudy, což se ukázalo již při jejich prvním setkání, kdy Italii prakticky znásilnil. Vyprávěním o milence nám tak hrdina odhaluje svoji druhou, stinnější stránku. Dualitu ve svém chování si Timoteo samozřejmě uvědomuje, není však schopen situaci nějak řešit - Italia ho přitahuje silou téměř nepřirozenou, zároveň však nechce opustit svůj dosavadní život. Příběh dosahuje vrcholu, když Italia zjistí, že je těhotná, a postupně se blíží k trpkému konci, kdy nemůžeme než odsoudit Timotea jako dokonalého zbabělce.

Mazzantini prostřednictvím hlavního hrdiny a jeho nevšedního příběhu ze všedního světa ukazuje nepříliš lichotivý obrázek muže z „lepší společnosti”. Autorka upozorňuje na velmi aktuální téma: na významnou roli, kterou má v dnešním světě krása a úspěch a jak je za každých okolností důležité “zachovat si tvář” a působit co nejlepším dojmem na své okolí. Typickou ukázkou je přátelství Timotea a jeho kolegy Manlia, jehož povrchnosti si je hrdina dobře vědom. Mnohdy Timoteo ve svém monologu znevažuje svoji kariéru a kritizuje ten povrchní svět, ve kterém žije. Nicméně, stejně jako ve vztahu s Italií, není schopen se proti tomuto konvečnímu životu nějak vzbouřit a naopak rád využívá veškerého pohodlí a luxusu, který mu jeho profese zajišťuje. Je typem hrdiny, kterého nám je částečně líto a částečně jím opovrhujeme.

Během své cesty do hlubin mužské duše a svědomí se autorka nevyhýbá popisu těch nejnižších pudů a odhaluje je v jejich nahé, nepřikrášlené podobě. Tomuto jejímu záměru odpovídá i slovník: konkrétní, strohý s občasnými vulgarismy. Zároveň se Mazzantini přímo vyžívá v popisech místa osob, díky této její vlastnosti získáváme prakticky ucelený obrázek o tom, jak hrdinové vypadají, což ale na druhou stranu omezuje čtenářovu fantazii a mnohdy zbytečně brzdí dynamiku vyprávění. Autorka také ráda kombinuje hovorová až vulgární slova s těmi odbornými. Příkladem toho může být následující úryvek, kdy Timoteo během jedné operace přemýšlí nad prvním setkáním s Italií a vyfantazíruje si situaci, kdy ho potupená žena udala policii:

"Zkontroluju ještě hemostázu. To ty odejdeš v želízkách, budou tě postrkovat. Ty děvko, jsi zkažená jako čtvrť, kde bydlíš. Pošlu bagr, aby zboural tvůj dům. Zkontrolujte laparotomické pleny. Tvoje slovo proti mému. Jehlu. A uvidíme, kdo vyhraje. Budeme šít.”

Tento velmi zajímavě syntakticky řešený úryvek nám také mimo jiné ukazuje tu nejzvrácenější část hrdinovy povahy. Je dokladem toho, že Mazzantini dokáže vyprávět velmi poutavě a efektně, vtáhnout svého čtenáře hluboko do světa románu a nedovolit mu, aby během četby knihu odložil.