Obecné povědomí o evropské literatuře bylo zpočátku na nižší úrovni, avšak to se rychle měnilo a tak také vliv západních literatur nabýval stále více na důležitosti. Japonský naturalismus [1], který vycházel z idey francouzského naturalismu, se v Japonsku objevil s dvacetiletým zpožděním. Stejně tak tvorba autorů sdružených kolem časopisu Širakaba [2] („Bílá bříza“) inspirovaná Dostojevským a Tolstým a tvorba autorů hlásících se k hnutí Tanbiha [3] („Estétská škola“), jejichž tvorba se inspirovala Poem a Wildem, měla určitý skluz oproti světové literatuře. Zatímco v předcházejícím období trendy evropské literární scény přicházely do Japonska se značným zpožděním, v období Taišó (1912-1926) se tato situace postupně zlepšovala. Do té doby byly k dispozici převážně anglické překlady, ale během období Taišó se začaly množit překlady z francouzštiny, němčiny, ruštiny, italštiny, takže japonská literární scéna mohla být přímo ovlivňována novými myšlenkami a trendy světové literatury.

Už počátkem období Šówa (1926–1989) bylo zcela běžné, že trendy v anglické, americké, francouzské a německé literární tvorbě se během několika měsíců objevily i v japonských literárních časopisech a nová díla známých autorů byla do roku od jejich vydání přeložena do japonštiny. Spisovatelé období Taišó se, pokud jde o umělecké vnímání, cítili být součástí širokého světového uměleckého světa. V tomto smyslu šlo v japonských literárních kruzích o zcela nový jev.

Tvorba části spisovatelů, hlavně mladé generace, byla inspirována literárním děním ve světě a pod jeho vlivem vznikala modernistická literatura, reprezentovaná řadou škol – neosenzualisty (šinkankakuha), formalisty ( keišikišugi bungaku ), intelektualismem (šučišugi), školou nového umění ( šinkó geidžucuha ), atd. Modernisté byli zároveň v opozici proti proletářské literatuře, ale v širším pohledu nutno říci, že byli taktéž protiváhou tehdy ještě převládajícímu naturalismu.

Velmi rychle byla v Japonsku uvedena německá expresionistická, italská futuristická a ruská dadaistická literární díla. Modernistické postupy se nejprve ujaly v poezii. V první vlně euforie z nových básnických postupů začínalo vznikat množství nepříliš kvalitních, zmatených a nepochopitelných dadaistických a surrealistických básní. Záhy se stále více básníků i teoretiků začalo zajímat o evropské modernistické styly a tak přibývalo i překladů André Bretona, Paula Valéryho a dalších. Významným modernistickým časopisem orientovaným na poezii se stal časopis Ši to širon („Poezie a poetika“), jež vycházel v letech 1928 – 1933. Jeho význam spočíval v tom, že po nějakou dobu v něm uveřejňovali svá díla i názory téměř všichni významní básníci té doby a také proto, že se na jeho stránkách formovaly nové standardy básnické kritiky.

Významným básníkem, který v Ši to širon publikoval byl např. Nišiwaki Džunzaburó (1894–1982; viz foto), jehož jméno je spojováno se surrealismem. Byl propagátorem evropského modernismu a dokonce založil literární salon orientovaný na modernistickou básnickou tvorbu. O účinu surrealistické poezie napsal, že „... hlavní vlastností surrealistické poezie je vytvořit rozsáhlé povědomí všeho v našich myslích, co nemůže být omezeno na konkrétní poznání. Surrealistická poezie vytváří svět chaotického vědomí, který vědomí samo o sobě nikdy nemůže vytvořit.“ Ačkoliv časopis nebyl zaměřen konkrétně na jeden z modernistických stylů, byla zde kromě esejů o surrealismu publikována i část překladu Bretonova Surrealistického manifestu. Postupně zde byly uveřejňovány překlady básní světových modernistických autorů a byly zde prezentovány jejich názory. Na základě evropských teorií futurismu, dadaismu a kubismu vznikaly nové experimenty s volným veršem porušující pravidla tradiční japonské básně. Často byl kladen důraz na vizuální stránku básně, kdy jednotlivé části byly tištěny v různých velikostech písma i v různých stylech písma tak, aby co nejvíce vyjadřovaly básníkovy emoce. K jejich vyjádření se používalo různých prostředků, např. zvukomalebných slov, tak častých v japonštině, a dále pak různých geometrických tvarů, nesmyslného přehazování písmen, teček místo písmen, atp. 

Po počáteční vlně modernistické poezie začala vznikat modernistická próza. Vyznačovala se stejně jako modernistická poezie experimenty s literární technikou. Někteří spisovatelé experimentovali i v próze s vizuálním efektem, jak můžeme vidět na ukázce z povídky Murajamy Tomojošiho Aru ikusa („Jedna bitva“) – viz obrázek. Murajama zde používá odlišných fontů, velikosti i tloušťky písma, latinky, onomatopoe i různého směru písma. Jako první se modernistické tvorbě systematicky věnovali spisovatelé hlásící se k literární skupině šinkankakuha (neosenzualisté). 

[1] Naturalismus (šizenšugi) – v Japonsku vrcholil v letech 1906–1910. Čerpal z francouzského naturalismu, zejména z tvorby Zoly a Maupassanta.

[2] Širakaba – časopis, založen roku 1910, spisovatele sdružené kolem tohoto časopisu spojovala nechuť k naturalismu a obdiv k modernímu západnímu literárnímu umění, které ovlivnilo způsob jejich vyjadřování. Inspirovali se Tolstým, Dostojevským, Maeterlinckem a dalšími. Ke skupině patřil např. Mušanokódži Saneacu, Arišima Takeo, Satomi Ton.

[3]  Tanbiha – „estétská škola“ – odpůrci naturalismu, jejím hlavním představitelem byl Tanizaki Džuničiró.