Roberto Ferrucci je italský spisovatel, novinář, překladatel a režisér. Narodil se v Benátkách v roce 1960. První román Terra rossa (Červená země) vydal v roce 1993 a od té doby napsal několik dalších knih různých žánrů. Píše reportáže pro levicový deník „Manifesto“a od roku 2002 také vyučuje tvůrčí psaní na padovské univerzitě. Z francouzštiny přeložil tři romány Jeana-Philippa Toussainta. Cosa cambia (Co se mění) je jeho druhý román a zároveň jeho nejdiskutovanější dílo.

Ferrucci se v tomto románu po šesti letech vrací k událostem na summitu G8 v Janově v roce 2001, kterého se zúčastnil jako reportér. Cosa cambia však není pouhou reportáží. Někteří italští kritici dílo řadí k žánru docufiction – „dokumentární fikce“. Termín označuje filmový nebo literární žánr na pomezí dokumentu, rekonstrukce událostí a fikce. Jako typická ukázka tohoto žánru se v Itálii v poslední době často uvádí román Gomorra Roberta Saviana, předloha stejnojmenného vítězného snímku na letošním MFF v Cannes.

Přestože se nejedná o autobiografický román, je na první pohled jasné, že vypravěč, čtyřicetiletý novinář prožívající existenciální krizi, je do jisté míry Ferrucciho alter-egem. Román je psán v první osobě, z pohledu zmíněného novináře, který se pět let po summitu G8 vrací do Janova, aby se konečně vypořádal s tím, co tehdy prožil, a také s vlastními citovými problémy, s nimiž se v podstatě snažil vypořádat už tehdy, protože v roce 2001 odjel do Janova rozpolcený po ukončení dlouhodobého vztahu. Je tedy poměrně složité porozumět, co je vlastně pro vypravěče tady a teď, v románu se neustále prolíná minulost s přítomností, obrazy z Janova z doby summitu a z doby vypravěčova návratu po pěti letech i jeho vzpomínky na různá životní období a vztahy. V tomto  prolínání popisu a reportáže s vnitřními problémy vypravěče a v zálibě v analyzování zkrachovalých vztahů si nelze nevšimnout podobnosti například s romány Milovat se  a Utíkat Jeana-Philippa Toussainta, jehož knihy Ferrucci překládá a jehož styl je mu podle všeho velmi blízký.

Zásadní rozdíl je v tom, že Ferrucci si jako pozadí příběhu vybírá kontroverzní událost z italských dějin, janovský summit G8, a po letech od doby, kdy byl jejím svědkem, cítí potřebu k ní s zaujmout stanovisko. Ferrucci na románu pracoval celých šest let a zdůrazňuje, že nechtěl psát reportáž ani tezový román, a proto potřeboval odstup k nalezení toho správného způsobu, jak vyjádřit emoce oněch dní. Z románu jasně vyplývá, že vypravěč (a potažmo i autor) je spíše na straně demonstrantů proti globalizaci než policistů potlačujících manifestace, ale své politické názory čtenářovi nijak nevnucuje a snaží se spíše o objektivní popis událostí. To, že popisuje kontroverzní policejní zásah ve škole Diaz, která byla koordinačním centrem sdružení odpůrců globalizace, a další násilná potlačení demonstrací, nelze považovat za tendenční, protože s odstupem let byla celá událost zdaleka nejen levicí uznána za vážné pochybení italské policie.

Román Cosa cambia je strukturován kolem několika dějových linií. První z nich je summit G8 z pohledu pětačtyřicetiletého novináře, který se s mladším kolegou Giorgiem vydává do Janova tak trochu proto, že chce udělat tečku za svým dosavadním životem a ujasnit si pocity po rozchodu s partnerkou Angelou. Během útěku před policisty při potlačení demonstrace poznává Elisu, mladou dívku, se níž prožije krátký vášnivý románek v rozjitřené atmosféře, která ovládla město po ukončení summitu. Třetí ženou, která se objevuje ve vypravěčových vzpomínkách, je Magdalena, polská aktivistka těžce zraněná při policejním zásahu ve škole Diaz, jejíž fotografie oběhly svět a s níž hrdina románu dělal rozhovor.

Většinu románu tedy tvoří retrospektiva. V době, kdy vzpomíná a píše, je vypravěč opět v Janově, kam se vrací, protože chce podniknout něco jako „sentimentální cestu“ do své minulosti a vlastního nitra. Autorův tón charakterizuje určitá nostalgie a nedá se mu upřít novinářský cit pro zachycení atmosféry doby a okamžiku, ať už v popisech janovských událostí nebo ve vzpomínkách na ještě vzdálenější časy, zvláště pohnutá sedmdesátá léta v Itálii, podbarvená hudbou Fabrizia de André.

Snad právě k rozdílu mezi časy vypravěčova mládí a počátkem nového tisíciletí se vztahuje titul knihy, který v překladu zní Co se mění.  Jeden italský kritik proto román Cosa cambia nazval „bildungsrománem čtyřicátníka“. Je to v jistém smyslu absurdní, ale na druhou stranu velmi příznačné pro dnešní dobu (zvláště v Itálii), že dospělý člověk neustále hledá odpovědi na existenciální otázky a jeho životní situace a vztahy se podobají situaci a vztahům dospívající mládeže. Autor však věnuje snad až příliš velký prostor analýze ukončeného vztahu a nabízí se otázka, co si z jeho úvah na toto téma má čtenář vlastně vzít a jestli se nejedná jen o dalšího sebestředného spisovatele, který si psaním léčí vlastní bolístky a sentimentální zklamání.