Významný slovinský prozaik Lojze Kovačič (1928-2004) přestává být v Česku neznámou figurou. Právě vyšel soubor jeho povídek Příběhy z malovaných úlů.

Byl jednou jeden Bilban, který žil jako sedlák a kolář v jedné vesnici, kde měl zároveň manželku i milenku, konkubínu... Byl jednou jeden Jugoslav Jarmaz z Retijí, co maloval, tiskl a prodával svaté obrázky a růžence... Byl jednou jeden Peter Glas, naprosté trdlo, ostuda rodiny...

Takhle povědomě začíná většina povídek v knize Příběhy z malovaných úlů slovinského prozaika Lojzeho Kovačiče. Jako bychom stáli na prahu pohádky. Je tu ale jeden nepatrný, znepokojivý rozdíl. V opravdové pohádce je přece jednou jeden princ, jednou jedno děvčátko, jednou jeden chudý chasník. Jméno se dozvíme, až když se ten jeden či jedna vyloupne ze své anonymity, když přestane být jedním z mnoha a stane se tím jediným, na kom právě záleží. Komu se děje, co nikomu jinému.

Hrdinové Malovaných úlů jsou hned v první větě svého příběhu o tohle slavnostní entrée připraveni. Snad aby se víc snažili, aby neupadli do pohádkové rutiny svých prapředků a předvedli nějaké kousky, jaké svět neviděl. A mluvíme o světě zvyklém na zázraky moderní techniky, na strašidla dvou světových a mnoha lokálních válek, na přízraky dvou totalit...

Výjevy malířky Marjanci
O Lojzem Kovačičovi se mluví jako o jednom z nejvýznamnějších slovinských prozaiků 20. století. Jeho románová tvorba (Chlapec a smrt, Přistěhovalci, Fragmenty, Křišťálový čas) údajně těží z výdobytků moderní prózy (Kafka, Joyce) a je tematicky zapřená v autorově autobiografii: jako syn Slovince a Němky narozený v Bazileji měl příležitost důkladně prozkoumat vskutku moderní téma „bezdomovectví“, k němuž se ve svých textech stále vrací.

Českému čtenáři nezbývá než tomu všemu věřit, protože žádné Kovačičovo dílo k nám nebylo dosud přeloženo. Vyjma právě vydaných Příběhů z malovaných úlů, které se prý ovšem „od ostatních Kovačičových děl liší na první pohled tak výrazně, že to překvapilo celou slovinskou literární kritiku“ (z doslovu Aleše Kozára). Tohle překvapení nám tedy zůstane kvůli neznalosti kontextu upřeno, ale Malované úly skrývají naštěstí i mnoho jiných, a ještě větších.

Tím prvním je bravurní zvládnutí žánru krátké povídky - až na poslední Příběh o Josu Malukovi se Kovačičovy prózy odbývají na čtyřech, šesti, maximálně deseti stránkách. Tím druhým je promyšlená skladba knihy, která jednotlivé příběhy spojuje do funkčního a plastického celku.

Kovačič přitom nespoléhá jen na trik s rámcovou kompozicí: v úvodu knihy sice stojí úhelné kvazietnografické pojednání o malířce Marjance, která kdysi za nocleh a stravu omalovala lidem dveře, skříně a hlavně včelíny rozmanitými výjevy, „které se dotýkaly jen obyvatel té vsi, v níž pobývala, a nikoho jiného“. Ale jednotlivé příběhy ve skutečnosti svazuje dohromady ještě něco jiného než tento možná opravdový, možná smyšlený inspirační zdroj. Co to je, zůstává trochu záhadou. Autor sice poschovával do jednotlivých povídek klíče k jejímu rozluštění, ale jejich hledání nám soustavně ztěžuje, protože odmítá respektovat zavedené představy o tom, co je alegorie, podobenství, kde jsou hranice mezi skutečným a fantastickým, groteskním a tragickým, banálním a symbolickým.

„Jako všichni ostatní“
V Příběhu o podivínu Jurijovi a jeho mouše a v Příběhu o řezbáři Anzovi a lesníku Anžlovi najdeme několik ironických špílců na adresu „samozvaných“ umělců, přičemž jsou obě povídky zároveň jakousi parabolou o podstatě a smyslu tvůrčího aktu. Další povídky ale prozrazují, že pro autora zdánlivě centrální motiv umělecké tvorby jen zastupuje mnohem zásadnější a hlubší tajemství stvoření a odpovědnosti stvořitele za jeho dílo.

„Byl jednou jeden Jurij Stržinar, podivín, který chtěl napsat Příběh o začátku a konci světa, jakési nové Písmo svaté. První větu už měl krasopisně napsanou na první stránce štůsku papírů. A také poslední věta už byla na světě, vyvedená jemnými písmeny na poslední straně štůsku. Mezi nimi scházel už jen ten příběh. O nějakém člověku a pár dalších lidech. Neřešitelná hádanka, která ho trápila ve dne v noci, byla, o čem by měl vyprávět, a především jakým slohem by měl být příběh napsaný.“ Jurij nikdy žádnou knihu nenapíše, a navíc vyhodí i své skvělé kresby, jimiž postupně zaplňuje nepopsané papíry. Mouchu, s níž naváže intimní vztah, nakonec v záchvatu žárlivosti zabije i s jejím muším milencem. Krvavé stopy jeho činu zaplní další prázdný list jeho vysněného Příběhu. Jako pointu vypravěč nabízí odpověď na událostmi dávno přehlušenou otázku, jaká je Jurijova první a poslední věta: „První: Bůh nám daroval život. Poslední: Darovanému koni na zuby nekoukej.“

Co je to za zprávu? Snad že všechno je v životě možné a všechno je třeba brát tak, jak to je. Pátrat po smyslu je marné, nevděčné a nezdvořilé.

Jak nesnadné je nepátrat, a hlavně nesoudit, předvádí Kovačič na každé stránce. Jako by chtěl usvědčit čtenáře z pověrčivosti, malověrnosti a nabubřelosti, předvádí mu ty nejfantastičtější formy lidských slabostí a neřestí. Bilbanova konkubína Johca nejenže naplní svůj život radostným porušováním šestého přikázání, ale nakonec ještě poblázní a odmítne Ďábla i Anděla: „ ,Ach‘, toužebně povzdechla, když opět osaměla, ,co bych dala za to, kdybych věděla o životě tak málo jako ti dva!‘ “

Obr Peter Glas, jehož novomanželky nikdy nepřežijí svatební noc, nakonec najde štěstí v soužití s krávou. „Pracovali společně od rána do večera a Glas ji měl rád. Byli si také neobyčejně podobní. Oba velcí, bílí a nevinní. Jejich život připadal vesničanům od pohledu rouhavý, ale nebyl nikdo, kdo by si troufal nahlas byť jen ceknout, protože všichni měli strach z jeho obrovské síly.“

Hrdina Příběhu o mrtvé Ljudmile se zas odhodlá vzkřísit svou zavražděnou milenku a založí si s ní šťastnou domácnost. „Jur si nedlouho potom našel práci a stal se z něj obyčejný člověk jako všichni ostatní. Zpočátku zůstávala Ljudmila doma ze strachu, aby si živí nevšimli jejího stavu, ale poznenáhlu zapomněla na to, že je mrtvá. Ve čtvrtek mívala velké praní, v pátek se postila a žehlila bílé prádlo a mluvila stejně jako ostatní...“

Jak nesnadné je nesoudit!
A nejen tyhle hříšníky, kteří nakonec vzbuzují spíš sympatie, ale hlavně ty, kteří je ve jménu své jediné pravé víry ve spořádaný život vytlačují ze své pospolitosti, pomlouvají a proklínají. „ ,Ach můj Bože,‘ “ klesla Treza na kolena před křížem, ,jak nekonečně miluji Tebe a jak nekonečně nenávidím lidi. Zbav mě mých nepřátel! A tím největším je Johca, do které ať bací hrom. A pak ještě všichni naši sousedé...‘ “ Tolik znamení a náhod Příběhy z malovaných úlů končí obrazem konce světa. Příběh o Josu Malukovi, posledním drvoštěpovi v ráji, není ani trochu veselý. „To, co měla být cesta, už cesta nebyla a to, co bývalo kdysi pole, už pole nebylo. Byla to jen puklina vedle pukliny, opravdové propasti, široké a hluboké, jako by projela světem obří radlice...“ Nedozvíme se, kdy a jak se to stalo. Ale když po tom přestaneme pátrat, můžeme se nechat odnést vírem vypravěčova hlasu zpátky na začátek, na staré cesty, po nichž putovala malířka Marjanca se svými barvami a štětci: „Tvrdila, že se ubírala po cestách a stezkách, které byly o sta a tisíce let starší než vesnice, do nichž směřovala. Proto tolik znamení a náhod...“

Kovačičovy povídky jsou skvělé a zákeřné. Člověk se jen stěží brání, aby je nezadusil nějakou sofistikovanou interpretací, jíž jsou zdánlivě tak otevřené. Jak nesnadné je nepátrat po myšlenkách a podvolit se básnickému rytmu vyprávění, který snad nejvíc připomíná rytmus dějin stvoření světa.