Už jste si někdy spočítali, kde trávíte nejvíc času? Samozřejmě – v práci. Obyčejně v ní jste nejméně osm hodin denně, ovšem když k tomu připočítáte přestávku na oběd, nějaké ty přesčasy a občas služební cestu či výjezdní zasedání, zjistíte, že s lidmi kolem a šéfem prohodíte více slov než s členy vlastní rodiny. Velké firmy fungují tak trochu jako rodiny – snad i proto se firemní manažeři tak často rozvádějí.

Prostředí, jazyk i typické postavy velkých firem sídlících v moderních prosklených budovách kdesi v širším centru, kam všichni chtějí jezdit autem, ale nemají kde zaparkovat, takže se musí mačkat s prostým lidem v metru, bývají vděčným námětem na román. Kde jinde najdete tolik různých lidských osudů, radostí a tragédií na jednom místě? Mladý americký prozaik Joshua Ferris uspěl s románem Pak byl s námi konec u kritiků i čtenářstva natolik, že většina amerických novin jeho debut zařadila mezi nejlepších deset knih roku 2007.

Ferrisovi hrdinové pracují v jedné reklamní agentuře, jež sídlí hned v několika patrech jednoho chicagského mrakodrapu. Jsme na konci devadesátých let minulého století, hospodářská konjunktura v USA pomalu končí a velké obchody – na něž se váží nadstandardní platy a s nimi spojené výdaje – už dávno zmizely v nenávratnu. Firma musí šetřit. Zaměstnanci řeší jediný kšeft, reklamní kampaň pro jakousi dobročinnou organizaci, jež sbírá peníze na výzkum a léčbu rakoviny prsu. Zaměstnanci tuší, že něco není v pořádku, protože o záhadném sdružení nemohou na internetu najít ani čárku. Kromě toho se proslýchá, že šéfka agentury Lynn Masonová trpí právě tímto onemocněním.

V pracovních kójích tedy vládne nervózní atmosféra: všichni se snaží, aby právě jejich návrh zaujal – a také si hlídají, jestli sedí na své židli. A to doslova. V rámci snižování stavů totiž přichází na scénu i office manažerka, která dělá inventuru majetku. Když zjistí, že si někdo přivlastnil židli, která mu nepatří, hned je tu záminka, jak se zbavit další nepotřebné duše. Právě takhle vyhodí copywritera Chrise (pravda, Chris nadto neovládá pravopis). Ten se ovšem se ztrátou zaměstnání nechce smířit a stále se snaží přesvědčit Lynn, aby mu dala ještě šanci.

Postupem času čtenář zjistí, že každý ze zaměstnanců má svoje starosti: vedle Chrise sedí Carl, trpící depresemi kvůli manželce, která pracuje na onkologii, Janine, které unesli a zavraždili dceru, Tom, s nímž se rozvedla manželka, i dobrá duše Benny, který všem sděluje nejnovější klepy a kromě toho tajně miluje Marciu, která sedí v kanceláři přes chodbu. Osazenstvo postupně řídne, v práci není do čeho píchnout a nervozita se zvyšuje. Ferrisovi hrdinové tráví celé hodiny v kuchyňce, zasedačkách (v reklamním žargonu zvaných "mítingáče") nebo kopírky, kde probírají všechno od Lynniny (domnělé) rakoviny až po nejvhodnější barvu zvýrazňovačů. Příběh vyprávěný v korporátní první osobě množného čísla ("jsme nejlepší na trhu"; "s námi to dokážete") plyne ve skočném tempu. Děj posouvají kupředu zručně napsané dialogy i ironický nadhled autora, který má s reklamním prostředím vlastní profesionální zkušenost. S orientací v zalidněném světě Ferrisových postav pomáhá čtenáři i vynikající webová stránka s profily všech hlavních postav. Výsledkem je zdařilý portrét společnosti, která zažívá onen v názvu zmíněný konec internetového (dot-com) byznysu, ale i konec bezstarostného žití – příběh končí v srpnu 2001 a v poněkud násilně působícím dovětku se posuneme rovnou o několik let směrem do současnosti. Po hospodářské krizi po 11. září tedy ani stopy.

Jak je tedy možné, že román, který autorovi vydělal statisíce dolarů a probojoval se do užšího výběru několika prestižních literárních cen na obou stranách oceánu, dostal v našem hodnocení pouhých 30 procent? Na vině je bez nadsázky příšerný překlad. V českém vydání najdeme příklady snad všech přestupků a zločinů, jichž se překladatel může dopustit. Nechybí otrocky převedené anglicismy, nepochopení výrazů a slov, která vypadají v angličtině podobně jako v češtině, ovšem jejich význam je jiný, toporná stavba vět, která naprosto ignoruje aktuální větné členění češtiny, i špatné předložkové vazby. Překlad by byl bez nadsázky horkým favoritem překladatelské anticeny Skřipec; jeho jedinou záchranou je fakt, že letošní porota už svůj výrok nestihne změnit, neboť vyhlášení je již na konci dubna. A tak alespoň vzkaz celému týmu doposud málo známého nakladatelství Fuego: věta "Ten humor, co tam je, je humorný jen v kontextu všeho toho smutku" opravdu nezní česky, anglické "pathetic" se nepřekládá jako "patetický" a silnice "1-88" je ve skutečnosti mezistátní "I-88". A pokračovat by se dalo donekonečna.

Sečteno a podtrženo: v originále je Ferrisova kniha zábavná a měla by tak na 80 procent. Výsledek je jen torzo potenciálu, který z Ferrise zbyl. V českém vydání je to kniha nečitelná a kupovat ji je naprostá ztráta peněz.