Poslední povídková sbírka Jehudit Hendel obsahuje šest povídek a dvě kratičké skicy. Všechny mají, ostatně jako v podstatě veškerá autorčina tvorba, společného jmenovatele, jímž je pouto mezi živými a mrtvými a přetrvávající komunikace živých s oním světem. Sama autorka ještě před napsání této sbírky (kromě povídky "Když jsme se milovali") onemocněla velmi závažnou chorobou, která může být v některých případech smrtelná. Jí lékaři příliš šancí nedávali.

Jehudit Hendel se narodila ve Varšavě v chasidské rodině, která náleží k potomkům rabi Jechezkele z Kuzmiru, polské Kaziměře (1755-1856, zakladatel jedné z chasidských dynastií východní Evropy, jejich učení bylo podobné učení Jasnovidce z Lublinu (Jakob Isak Horovic), který zastával praktické vedení, tedy že materiální hojnost je podmínkou té duchovní, tudíž je nutné ostatním v materiálních potřebách pomáhat, nikoli je odmítat), což pravděpodobně do jisté míry ovlivnilo její přístup k judaismu. Je chybou oddělovat Izraelce od Žida a zlehčovat či zesměšňovat diasporního Žida. Víra je podle ní obrovská síla, bez které člověk nemůže žít. Sama sebe nahlíží jako vnitřně zbožnou.

Její první povídková sbírka Jsou to jiní lidé popisuje nelehké pocity uprchlíků z Evropy, kteří přišli do Izraele po druhé světové válce a hned byli posláni na bojiště (válka za nezávislost, 1948) bez jakékoli profesionální i mentální přípravy. Tato sbírka je jediným dílem autorské generace roku 48 – do které Hendel spadá věkem, ačkoli ji tam většina literárních kritiků neřadí – která byla napsána z úhlu pohledu těch, kteří přežili holocaust. Toto veliké a traumatické téma se dostává do izraelské literatury až v pozdějších generacích.

V počátcích volila spíše realistický styl (výše zmíněná povídková sbírka Jsou to jiní lidé; román Ulička se schody), i když již v této fázi se u ní projevují určité základy impresionismu a symbolismu. Později se přiklání k lyrice (román Jiná síla) a surrealisticko-expresionistickému stylu (povídkové sbírky Drobné; Nevinná snídaně). Její příběhy víc a více opouštějí vnější zápletku a soustřeďují se na vnitřní svět (např. Psychiatrovo šílenství). Její tvorba ale nepostrádá ani univerzálně etický politický rozměr, otevřeně psala o tom, čemu se její generace vyhýbala: o ambivalenci vztahu sionismu a ceny za tuto ideologii placené, o nejrůznějších formách utrpení, které s sebou přinesla.

Všechny povídky jsou psané v Ich formě a polodeníkovým záznamem, který se místy prolíná s imaginativním proudem hraničícím s absurdnem. Společným místem děje, nikoli však jediným, je telavivský park Dubnov, který je místem procházek i odpočinku starých lidí unavených životem, nejrůznějších schůzek a dětských her a mimochodem i tím, co sama autorka vidí z okna svého bytu.

Hned první příběh sbírky, po níž byla pojmenována celá kniha, pojednává o setkání dvou postarších lidí, vypravěčky a muže sedícího na lavičce, na kterou by si hrdinka ráda přisedla: „Udělal podivný pohyb rukama, zeptala jsem: Je to místo volné? Je možné se na chviličku posadit? Zavrtěl nesouhlasně hlavou a řekl: Je mi líto, ale to místo není volné, jen tak vypadá, já na to povídám: Ale vždyť je prázdné, nemohla bych si tu na moment sednout? Znovu zakroutil hlavou. Není to možné, řekl, už jsem vám to pověděl, jen tak vypadá a já na to: Ale je prázdné. Ne-mož-né, řekl.“ Během následujícího rozhovoru vychází najevo, že vedle onoho muže sedí jeho mrtvá manželka.

Za pozornost stojí i poslední povídka nazvaná "Příběh ztracených houslí", který líčí přátelství, hraničící až s láskou, houslisty umírajícího na tuberkulózu a vypravěčky – mladé dívky, neteře onoho houslisty: „Probodl mě najednou podivným pohledem. Tobě se bude stýskat po mrtvém muži? Zeptal se. Ano, je možné tesknit po mrtvém člověku, řekla jsem, bude se mi stýskat po jeho houslích a dokonce i po jeho příbězích o Bachovi. A po jeho chrlení krve, dodal posměšně.“

Je možné, že se zde do jisté míry odráží i autorčin vlastní životní příběh. Provdala se za mnohem staršího malíře Cvi Meiroviče a po jeho částečném ochrnutí se o něj trpělivě starala až do jeho smrti.

Ačkoli je poslední povídková sbírka Jehudit Hendel spíše smutným svědectvím o samotě stáří a bezmoci, se kterou pozůstalí tohoto světa bojují s prázdnotou po těch, kteří jej již opustili, může se stát výtečným společníkem právě pro ony chvilky, kdy se člověk ocitá pouze sám se sebou.