(rozhovor s PhDr. Janou Horváthovou, ředitelkou Muzea romské kultury v Brně)

Jana Horváthová se narodila v roce 1967 v Brně ve vážené romské rodině. Vystudovala historii na filosofické fakultě Masarykovy univerzity, kde také získala doktorát. Po revoluci krátce působila v pražské kanceláři Romské občanské iniciativy (ROI), v roce 1991 založila se svým otcem a skupinou romských i neromských odborníků Muzeum romské kultury. Nedávno se stala jeho ředitelkou. Jana Horváthová je autorkou publikace "Kapitoly z dějin Romů", zajímá se o romské insitní umění. Je vdaná, má dvě děti.

- Váš dědeček byl první Rom v Československu, jemuž se podařilo vystudovat vysokou školu. Který z rodu Holomků to byl?
- Tomáš Holomek, ročník 1911, právník. Studoval za první republiky. Ten druhý známý Holomek, Miroslav, byl dědečkův synovec a proslavil se jako předseda Svazu Cikánů-Romů. A pak je tu ještě Karel Holomek, šéfredaktor čtrnáctideníku Romano hangos - to je můj otec. Vždycky jsem věděla, že jsme vážený rod, ale já jsem se za svůj původ styděla.

- Co jste s tím dělala?
- Většina lidí si o Romech myslí, že jsou jednak špinaví a jednak debilní. To první jsem řešila tím, že jsem chodila úzkostlivě čistá, ale že nejsem debilní, to jsem jako malé děcko neměla jak dokázat. I proto jsem vždycky chtěla mít vysokou školu. Jeden můj strýc mi jednou řekl: Vzdělání bude tvůj štít, s ním v životě budeš se bít, a přesně tak to bylo.

- Odkud vaše rodina pochází?
- Patřime k těm málo Romům, kteří v Čechách přežili válku a zůstali tu i po pětačtyřicátém. Válka se na rodině podepsala zásadně: zachránil se jen dědeček, jeho sestra a maminka. Je zajímavé, že dědečka, který byl zvlášť ohrožený, zachránili čeští četníci.

- Jak?
- Jeden z nich mi vyprávěl, že kriminální sekretář Franz Herzig měl na dědečka spadeno, protože sám neměl vysokou školu a nemohl se smířit s tím, že děda je Cigán a přitom vysokoškolák. Ale když na dědečka vydal zatykač, čeští četníci mu dali avízo. Nějakou dobu se skrýval na Moravském Slovácku po nádražích a nakonec utekl na Slovensko, kde se ukryl v osadách.

- Víte ještě o někom, komu četníci pomohli?
- Jeden z dědečkových bratrů, který měl taky za manželku gádžovku, skončil v transportu a prateta zůstala sama se šesti dětmi. Nejdřív míšence nebrali, ale pak došlo i na ně. V Hodoníně, kde bylo "sběrné místo", tetě řekli, že si má vybrat, které tři děti půjdou do transportu a které přežijí. Ona řekla, že půjdou všichni společně, a když to slyšel český četník, pomohl jim k útěku. Tetu ta situace nadosmrti poznamenala, co jí pamatuju, byla blázen. Po válce začali na Moravu přicházet za prací Romové ze zaostalých slovenských osad, kteří byli na úplně jiné úrovni než moravští Romové. Naše rodina byla dost namyšlená - být Holomkem pro ně bylo stejné jako pocházet ze šlechtického rodu, a nechtěli s nimi být vůbec spojovaní. Proto si Holomkové většinou zvolili neromské partnery.

- Nezačalo to už dřív? I váš dědeček si vzal Češku.
- No, Češku - byla z Moravského Slovácka a pocházela ze stejné vesnice. V rodině se povídá, že programově nechtěl Romku, protože měl obavy, že by ho Romka strhla společensky dolů. Na druhou stranu se za svůj původ nikdy nestyděl a vždycky vystupoval jako Cigán.

- Vy jste pokračovala v tradici?
- Ne, manžel je Rom z rodiny Gejzy Horvátha. Pracuje jako chirurg.

- Umíte romsky?
- Jsem schopná bez větších obtíží číst, ale mluvit se stydím. V rodině mého muže se ale romsky mluví, takže kontakt s jazykem mám.

- Otec vás jazyk neučil?
- Otci je dnes 66 let a pomalu má komplex z toho, že romsky neumí, takže taky chodí do kurzu romštiny. Ale dědeček byl úplně zblblej komunistickou ideologií a věřil, že syn nebude úspěšný ve škole, když bude umět romsky. Byl aktivním komunistou - to je ostatně jedna z věcí, ve které se s otcem nikdy neshodli. Musíte ale vědět, že dědeček vzešel z velice ubohé cikánské osady u Svatobořic, kde byl jeden z největších cikánských táborů na Moravě. Musel překonat obrovské překážky, aby se dostal na gymnázium a na vysokou školu. Není divu, že vnímal negativně ta takzvaná etnokulturní specifika romské komunity.

- Mluvil dědeček o tom, jaké to pro něj bylo?
- Jeho spolužáci z gymnázia mi vyprávěli, že se vlastně nikdy nechoval přirozeně, aby nedal najevo něco ze svého původu. Snažil se být pořád vzorný, proto se nezapojoval do žádných třídních legrácek, jen aby mu někdo nemohl něco vytknout. Ta sebekontrola ho stresovala a tak po škole trávil čas mezi Romy, kde se mohl uvolnit.

- A jak to vnímáte vy?
- Já jsem etnická křižovatka, takže je mi vlastní český způsob života. Je ve mně ale i leccos romského, proto jsem se po revoluci chtěla zapojit do romského hnutí. Vždycky jsem se cítila trochu jiná, nejen vzhledem, ale taky vzhledem. Mezi Romy se cítím dobře, protože jsou upřímní. Jsou jednodušší, neřeší nějaké intelektuálské problémy a tak nezabíhají do věcí, které jsou nepodstatné. Zásadní životní hodnoty vnímají velice jasně a to já mám ráda. Proto ráda jezdím na výzkumy do osad a ze všeho nejraději chodím ke starým lidem, protože jsou opravdu moudří. Nedávno jsem byla na návštěvě u olašského krále Lipy a musela jsem uznat, že dokážu pochopit, proč si ho lidé zvolili za předáka, bez ohledu na to, co probíhalo v tisku. Ten člověk je skutečně moudrý a má charisma.

- Co udělají sami Romové, aby se jejich situace zlepšila?
- Těžko mluvit za celé heterogenní etnikum. Můžu mluvit za sebe, maximálně za svoje děti. Romská inteligence nemá v rukou potřebné páky k uskutečnění zásadních změn, ty má v rukou stát. Já můžu jen přesvědčovat. Je nereálné očekávat, že na sobě Romové zapracují jako jeden muž. Jiná je otázka, co by Romům pomohlo zlepšit jejich situaci. Tady je to zdánlivě jednodušší.

- Tak dobře: co by jim pomohlo?
- Romové potřebují získat především gadžovské vzdělání, pokud mají v gadžovské společnosti uspět. Škola je pro ně novinkou posledního půlstoletí, před tím nic takového nepotřebovali - žili stranou a sami pro sebe. Oni to ale bohužel často vzdají, když dojde k překonávání překážek, nechce se jim do toho a nevěří si. Gádžové by měli být trpěliví a stále znovu jim podávat pomocnou ruku, aby překonali to obrovské zpoždění, které z pohledu majority mají. A to je běh na dlouhou trať. Z tak determinovaných lidí prorazí jen ti, kteří jsou nadprůměrně inteligentní. Společnost by měla pomoci těm průměrným, měla by je a jejich děti nasměrovat. Bez pomoci se nevymaní z izolace. A přitom to jsou zdravé, schopné děti, stejně inteligentní jako stejně staré gádžovské děti. Mají však výrazně horší startovací podmínky. V poslední době už se cítím hrozně unavená, vysílená, pracuju o víkendech a nedodržuju žádnou pracovní dobu, a když se mě pak na přednášce někdo opět zeptá, co s tím my Romové hodláme dělat, říkám: Já už nic víc dělat nemůžu.

- V období násilné asimilace byla romská komunita v mnoha směrech poškozena, například nuceným rozptylem, regulovanou migrací za prací nebo kriminalizací jazyka. Měli bychom na to v dnešní době brát ohledy?
- Měli bychom o tom vědět, protože bez patřičných informací člověk nemůže zhodnotit situaci a snadno odsuzuje. Komunistická asimilace byla podle mě nejhorší v tom, že potenciální romské špičky, tu inteligenci, odřezávala od etnika. Když někdo vystudoval vysokou školu a stal se “vzdělancem”, přestával být Romem. Asimilace je od počátku úplně špatný princip, protože znemožňuje, aby vzdělaní lidé zpětně pomáhali vlastní komunitě. Skutečná hrůza je ovšem to, že řada příslušníků majority si dodnes myslí, že ztráta jazyka a etnických specifik je to nejlepší, co se Romům může přihodit. Tihle lidé si neuvědomují, že asimilace není cesta do budoucnosti, ani ekonomicky ani sociálně. Jedinou možnou cestou je integrace, kdy si člověk uvědomuje hodnotu vlastního jazyka a etnika a ztrácí tu etnickou zakomplexovanost.

- Máte tedy dojem, že nejdůležitější jsou informace?
- Jistě, ale informace zevrubné, i s těmi historickými kořeny. Dodnes spousta lidí neví, co mají Romové za sebou, a co je ovlivňovalo za poslední staletí. Když nějakou skupinu něco tak dlouho formuje, nelze to změnit za dvacet let.

- Co vás nejvíc překvapuje?
- Pořád k nám do Muzea chodí studenti, kteří s údivem tvrdí: No takové Romy, jako jste vy, jsem ještě v životě neviděl! A já se přitom s kultivovanými, vzdělanými Romy setkávám neustále, je to můj okruh lidí. Z toho je vidět, že ta izolace je pořád ještě hrozně velká, že se na nás pořád ještě dívají jako na exotická zvířata v zoo. A ten strach je vzájemný, já to často cítím i od gádžů, když mají jít mezi Romy. Jenže Romové jsou menšina, a proto by si je ta kulturní společnost měla hýčkat.

- Co je vaší specializací?
- Vystudovala jsem obecnou historii a postgraduálně muzeologii. Prakticky se ale hodně zabývám etnografií. Vždycky jsem dost biflovala, věděla jsem, že budu muset být dobrá. Otec byl mezi disidenty a bylo jasné, že to v životě nebudu mít lehké. Navíc jsem si nedokázala představit, že bych musela dělat něco, co mě nebaví. Na vysoké škole jste začala spolupracovat s historikem Ctiborem Nečasem.

- Už tenkrát vás napadlo založit Romské muzeum?
- To ještě ne. V té době jsem se začala zajímat o historii naší rodiny. Začala jsem pátrat v archivech a hlavně jsem začala sbírat ústní vzpomínky členů naší rodiny. To mě úplně nadchlo, protože jsem vždycky měla ráda historii a měla jsem snahu zachovat věci, které postupně mizí. Taky orientální původ Romů mě šíleně zajímal. No a přes rodinu se můj zájem rozšířil obecně na historii Romů.

- Jak tedy muzeum vzniklo?
- Po revoluci měly všechny politické strany včetně ROI v programu, že chtějí založit vlastní romské muzeum. Nikdo se k tomu ale neměl, protože na to nebyl čas. Já se zrovna vrátila do Brna, a tak jsem si řekla, že muzeum by mohlo vzniknout tady. Existovala tu jistá tradice, protože Svaz Cikánů-Romů měl tenkrát sídlo v Brně, a tak jsme na to chtěli navázat. Byl tu romský historik Bartoloměj Daniel, etnografka Eva Davidová a můj otec, který v té době byl poslancem České národní rady. Ti všichni se dali z mojí iniciativy dohromady a otec se pak zasloužil o to, že jsme dostali od státu dotaci.

- Jak to vypadá s připravovanou stálou expozicí muzea? Bude otevřena na jaře, jak se očekává?
- Ne, protože v tuto chvíli není ani koruna. Čekáme na finanční injekci z Holandska a díky té by se nám do konce příštího roku mohlo podařit otevřít závěrečnou část pětidílné expozice, zahrnující vývoj po roce 1945. Celá expozice má začínat Indií a končit současností. Exponáty jsou shromážděny, v současné době se zhotovují repliky a některé exponáty jsou na konzervaci.

- Jak reaguje Ministerstvo kultury na vaši žádost, aby se Romské muzeum stalo jeho příspěvkovou organizací?
- Ministerstvo kultury připravilo návrh zákona, kterým by ta příspěvková organizace byla zřízena. Musí to ovšem projít vládou a oběma komorami parlamentu a realisticky nemůžeme čekat, že by to bylo dřív než v roce 2005. Všechno je to dost komplikované, protože neexistuje precedens, kdy by se obecně prospěšná společnost stala státní institucí. Muzeum stojí v brněnské romské čtvrti. Rádi bychom tam byli pro lidi a stali se komunitním centrem, i když víme, že nás čeká dlouhá cesta. Mojí snahou je otevřít muzeum Romům z ulice, a to především dětem. Dřív se před těmi klasickými dětmi ulice zavíraly dveře a já bych teď chtěla otevřít nízkoprahový klub právě pro ně. V poslední době jsme začali spolupracovat s romskou organizací Drom, která také sídlí na Bratislavské, a doufám, že se tak zlepší komunikace s místními lidmi. Vůbec bych si do budoucnosti přála víc spolupracovat se všemi romskými organizacemi v Brně a dohodnout se na nějakém jednotném postupu. Naše cíle jsou stejné, jen každý volíme jinou cestu.

- Jak místní Romové na muzeum reagují, máte pocit, že ho nějak oceňují?
- Těžko říct, ale mám jednu historku. Jednou v noci jsem z ulice poslouchala, jestli za dveřmi muzea dobře tiká alarm, který měl v té době nějakou poruchu. Kousek ode mě právě parkoval místní Rom auto, a když mě tam uviděl, přišel se mě výhružně zeptat, co že tam dělám. Myslel si, že se muzeum snažím vykrást. A mě to přišlo milé, i když nevím, jestli jsem si to jen naivně nenamlouvala.

- Stalo se vám někdy, že by vás někdo napadl za to, že jste se Romům odrodila?
- V rodině se diví, že jsem našla cestu zpátky. Příslušníci majority mi často říkají: Ale jděte, paní doktorko, neříkejte, že vy jste Cigánka! Lidé Romy vnímají tehdy, když jsou nepřizpůsobiví nebo sociálně problematičtí, ale když nedělají problémy, tak už ani není snaha v nich Romy vidět. Je tu tendence takové lidi vidět jako příslušníky majority a etnicky si je přivlastnit.

- A co Romové?
- To je různé. Někteří pociťují hrdost, že mají Roma na společensky uznávaném místě. Někteří si ovšem myslí, že se k romství vracím ze zištných důvodů. To je obecný jev, který se týká i méně integrovaných Romů, než jsem já. Romové prostě nedůvěřují svým vlastním lidem, kteří se pro ně snaží něco dělat, a říkají, že si chtějí přivlastnit "cigánské peníze". Pár Romů už mi vyčetlo, že nemluvím romsky, protože se za to stydím.

- Jaké to vlastně je, reprezentovat ostře sledované etnikum?
- Já mám odmala pod kůží zadřenou neustálou sebekontrolu. Každou narážku na svou osobu jsem si hrozně brala. Už od první třídy pro mě škola byla stres, protože děti na mě pokřikovaly "Cigánko!" a já jsem se hrozně styděla. Proto jsem ve všech školách vždycky patřila k těm nejslušnějším dívkám, vedle kterých učitelé posazovali ty největší darebáky. Pro mě to bylo za trest, sedět vždycky s těma nejhoršíma klukama. Pak jsem přišla domů a uvolnila jsem se z toho permanentního ovládání se a přetvařování se. Jenomže dneska už je to mou neoddělitelnou součástí, mám neustálou snahu chovat se vzorně. Částečně je to možná i povahou a výchovou. Rodiče mi odmalička říkali: “Na chodbě vždycky pěkně pozdrav! Chovej se slušně! Nenos rozpuštěný vlasy. Nenos velký náušnice! Choď slušně oblíkaná!” Je to nepříjemné, ale já už se ve společnosti neodvážu, mám hrozné zábrany.

Karolína Ryvolová, vyšlo v Respektu  č.49/2003