„Čas léta přišel zas, hlas krve zhasíná, /dav koupajících plní vlnící se jezera, / žhne slunce divoce, že každý touží z nás / po sklonku dne, po něze modravého večera.“ Počasí je letos v Čechách skoro stejně horké jako v Indii. Jako by chtělo dokreslit Kálidásovy verše z básně Léto, z cyklu Ritusanhára neboli šestero ročních dob – samozřejmě indických – (Léto, Deště, Podzim, Zima, Předjaří, Jaro).

Bibliofilie vydaná v roce 2005 nakladatelstvím Muzea Boskovicka a asociací jeho přátel PECTEN je holdem boskovickému rodáku profesoru Oldřichu Frišovi a kromě Ritusanháry obsahuje ještě skladbu Méghadúta přeloženou výstižně jako Oblak poslem lásky. Kniha je doprovozena osmi lepty Jaroslava Šerých.

Nejedná se však o nějakou příležitostnou publikaci pro návštěvíky muzea. I po více než padesáti letech od předčasné smrti erudovaného indologa (a v letech 1951-1955 šéfredaktora Nového Orientu) nezastaral jeho překlad básní Kálidásy - génia staroindické sanskrtské poezie. Málokdy se podaří skloubit erudici s vynikajícím básníckým talentem, ale tentokrát se to opravdu povedlo. Kniha není exaltovaná a z překladu dýše překladatelova-básníkova pokora. Obdivuhodná je zejména snaha omezit poznámky jen na nejnutnější a vše podstatné vbásnit do textu tak, aby neutrpěl čtenářův vjem. Přirozený tok básnického textu je exotizován jen cizokrajnými názvy zvířat a rostlin, pro něž nemá čeština vlastní výraz. Básněmi a jejich atmosférou – a ta je v tomto případě nejdůležitější – se lze kochat i bez hledání v připojených vysvětlivkách. Podle Dušana Zbavitele, který napsal do knihy medailonek o Frišovi, je „celkové ladění a emocionální vyznění Frišova překladu velmi blízké Kalidásovu originálu“.

Autor překladu Oldřich Friš zemřel nedlouho po své padesátce, v době, kdy se připravoval na svou první cestu do Indie. To, že v Indii nikdy nebyl, není nic zvláštního. Po většinu dvacátého století to nebylo možné jak z finančních, tak i z politických důvodů. Indie byla pro něj zemí snů, útočištěm v době, kdy se mu nedařilo nejlíp, a zejména za okupace, kdy vznikala řada jeho překladů. Neuspěchanost – řekli bychom vymazlenost – překladu se právě přičinila o jeho dlouhověkost.

Pro několik generací našich indologů byla Indie zemí snů, pohybovali se více ve vzdálených staletích, než v indické současnosti, kterou málokdy znali z vlastní zkušenosti. Jejich zásluhy a jejich dílo to samozřejmě nijak neumenšuje, ba dokonce se zdá, že právě pokud jde o překlady staroindických, převážně sanskrtských textů, bylo to spíš výhodou. Podobně jako v dnešním bollywoodském filmu nešlo ani před staletími o historickou či faktografickou věrnost, neboť Indové netrpí evropskou snahou o exaktnost. I historie má význam rituální nebo mýtotvorný bez důrazu na časovou přesnost. Proto se také z písemnictví a hinduistické sekulární kultury zachovaly jen zlomky, přežilo naopak to, co mělo rituální nebo mytologický význam.

Ostatně nositeli písemné kultury byli zejména brahmíni/bráhmani ovládající svatý jazyk – sanskrt. I když toto se za posledních sto let změnilo a populární indičtí autoři píší v různých indických jazycích či anglicky, obyčejný gramotný i negramotný Ind zpravidla zná ze staré literatury pouze příběhy z Mahabháraty převyprávěné do svého jazyka a určitě epos Rámajána. O ostatní starší literatuře se v nejlepším případě dozvěděl něco málo ve škole, a tak o Kálidásově díle ví i vzdělanec asi tolik, kolik vědí Češi třeba o díle Tomáše Štítného ze Štítného. Většinou od něj nic nečetli.

Kálidása – otrok bohyně Kálí – jak zní překlad jeho jména - pravděpodobně žil na dvoře Guptovců v době rozkvětu jejich říše, tj. někdy ve 4. nebo 5. století našeho letopočtu. Otrokem nebyl, to je samozřejmě stylizace. Jeho životní osudy se ztrácejí v houští mýtů. Bezesporu hodně cestoval, a měl velmi dobré představy o topografii Indie, což prokazuje právě Oblak poslem lásky, báseň v historii indického písemnictví mnohokrát napodobovaná, až její tematika takřka zlidověla. Kálidása posílá po oblaku svůj vzkaz manželce v odloučení a nechá jej přitom putovat nad velkou částí Indie. Oslavuje posvátná místa i velké řeky a vzdává i hold indickým ženám.

Jen těžko nevzpomenout při četbě Méghadúty na slova indické hymny. Báseň Rabindranátha Thákura přeložená do hindštiny jako Džana Gana Mana podobně oslavuje hlavní části Indie a její svaté veletoky. (Jen na okraj - Indové znají tohoto velkého bengálského básníka jen jako Tagore, a s Thákurem byste nepochodili, ba mohli byste i urazit.)

Vraťme se ale tam, kde jsme začali – ke snu a poezii. Ty nelze převyprávět. Poezii je nutno číst a sen snít. Čekáte-li že poznáte Indii, nečtěte o ní, chcete-li si ovšem snít v tomto letním čase či za dlouhých zimních večerů, pak je pro vás Ritusanhára a Méghadúta opravdu pochoutkou.