Když se Olomouc 25. 4. probouzela do středečního rána, on už překračoval státní hranici. V jednatřiceti letech vůbec poprvé hranici rodného Polska. Kolem poledne se už usmíval nad bílým kopečkem pěny svého prvního českého podmíráku v legendární Ponorce. Příjezd byl nenápadný a poklidný. Tak jako on sám.

Z Suszu ve vojvodství Varmijsko-Mazurském, na severu Polska, z oblasti protkané stovkami jezer, je to stejně daleko do Kodaně, Minsku nebo Vilna. On se ale vydal právě do Olomouce a Čech, ve vlacích strávil téměř den, aby pak během jedné jediné hodiny představil své básně českým milovníkům poezie. Druhý den ráno vyrazil zpět a absolvoval tak jednodenní cestovatelskou anabázi na sever ještě jednou.

Włodarski (ročník 1976) přijal pozvání na VII. ročník Festivalu básníků, na jeden z mála zavedených olomouckých festivalů. Teď, když už sedí v horkém křesle v „mločí díře“ a odpovídá na dotazy svého polského kolegy, působí ostražitě, váží slova, přemýšlí, umlká, nechá vyznít pauzu, slova vybírá přesně a důsledně, šetří jimi. Taková je i jeho poezie. Málomluvná, kondenzovaná a přece obsažná.

Má rád poezii, ve které proudí básníkova krev, ze které promlouvá básníkovo nitro. Právě podle těchto měřítek vybírá příspěvky pro olštýnský literární časopis Portret, se kterým spolupracuje. Zajímá ho svébytnost autorů, vlastní přístup k básnění, ne to, kolikrát byly jejich básně předčítány či otištěny. Pohrdá tendenčností a trendovostí poezie, pokryteckým pseudouměním varšavského centra, veškerou honbou za čímkoli jiným než je ryzí poezie. Raději svou účastí podpořil např. festival Pora poezji 2007, pořádaný v Olštýně na počátku března. Nutno dodat, že po dlouhé době se tak v Polsku opět objevil festival mladé poezie.

Włodarski je člověk periferie, zůstává v Suszu, ve své „malé vlasti“, starodávné pruské oblasti, která mu právě pro svou svébytnost a jedinečnost tolik učarovala. Na druhou stranu se utápí ve stereotypu života městského středoškolského učitele. V jeho básních pak najdeme nespokojenost a melancholii, pocit nenaplnění i ohrožení. Někdy verši vévodí ironie, někdy výsměšná jízlivost. V několikatisícovém Suszu, v ospalém městečku, kde se z lenosti zastavil i čas a život se stal pouhou setrvačností, napsal už dvě básnické sbírky Sommy (2002) a Po własnych śladach (2005, Po vlastních stopách). V Olomouci předčítal básně z třetí, právě připravované sbírky, kterou opět vydá knihovna Portretu.

A jaký vlastně je, ten Włodarski? Jestliže se budeme řídit podle jeho návodu a půjdeme v (po) jeho stopách, měli bychom střípky z něj najít ve všech jeho básních.