Na nábřeží

Minuli jsme vykuchaný orloj.
A potom sešli k nábřeží,
kde jakýsi rybář podélně rozřízl kapra –
uvnitř byl černý – –

a my vešli do těch tmavých útrob,
a viděli Botič, krysí potok,
                                 zanícený
čistý průstřel skálou.

Jeho hladina
          točila vřeteny
bahna a světla z léta do podzimu.

Všechno mělo směr,
veškeré směry měly nás,
ale my, bez stran,
hleděli na prázdné niky
                         v řadách kvádrů
táhnoucích se za obzor, 
          kde sochy
slehly do úlomků – –

v některých se poznáváme; a ty
sedáš si, hrozny vína zvracíš, já
zkoumám nástěnné malby
nakreslené inkoustem,
jímž jsi krvácela.

Pak do našich nejčerstvějších ran
jakýsi rybář vnořil 
                      prst, 
a ukázal.

… a doznívající chvění kolejnic

Most, kde směr
z oceli spřádal pavučinu nad Vltavou,
a pod námi výbuch světel – –

to kov o vodu křísl –
udýchaný umíráček.

Okamžik,
kdy se naše tváře odrážely
od všech oken dálkového
vlaku.

Nalévání sklenic; skica slunce

Úsvit
píská na ptačí kůstky.

A je to jako přijímání
                    těla slunce,
když otvírám očím zrána rty.

Vidím modrou krev nebe,
                        plebejskou listů
a tebe – samorost ze dřeva nejměkčího – ,
                                                  než vzplaneš,
abys opakováním sebe sama
hledala jméno bdění,
jeho tvar.

Na iliteratura.cz publikujeme se svolením autora.