Po kratší době se opět objevila na českém trhu kniha přeložená z novořečtiny. Tentokrát naštěstí nejde o „lehčí“ žánr, jako tomu bylo u předcházejících knih. Pavlos Matesis (nar. 1931, ale jsou uváděna i data 1930 nebo 1933) je etablovaný současný řecký prozaik a patří mezi nejvýraznější autory poválečné generace. Studoval hudbu a divadlo, píše divadelní hry, romány a povídky, je známý i jako překladatel (např. Shakespeare, Molière, Ibsen, Brecht). Oficiálně píše od roku 1967. Jeho hra Ošetřovatel rostlin byla přeložena do několika jazyků.

Román Psí matka vyšel v roce 1990 a řadí se k memoárové literatuře, která je v Řecku v posledním desetiletí velice oblíbená. Za poslední roky vyšly stovky a stovky rodinných kronik mapujících buď příběhy jednotlivých členů různých rodin či klanů, nebo pojednávají o nějaké skupině jako celku nejčastěji od 19. století. Někdy jde o stručnější příběh psaný jaksi „shora“, s novinářským nadhledem, s častými odkazy na historické události a s trochu nedotaženou psychologizací postav, jindy se autor pouští do podrobného popisu životů jednotlivých aktérů, a to od začátku takovéto kroniky až po její konec, nejčastěji konec 20. nebo začátek 21. století. Matesisova kniha je výjimečná odlišným slohem a odlišnou tematikou.

Příběh až na krátkou pasáž ke konci knihy vypráví v ich-formě stará žena, která při každé příležitosti neopomene zdůraznit, že je herečkou. Narodila se před válkou a celý její život válka ovlivnila (nejdůležitějším faktorem je pro ni hlad, hladovění, jídlo, představy o jídle…). Vyrůstala na malém městě v chudičké rodině se dvěma bratry a matkou, otec zmizel na albánské frontě. Matka, aby děti uživila, vodila si domů italské vojáky a po osvobození byla veřejně zostuzena jako mnoho jiných „kolaborantek“ a nepomohlo ani rozhřešení místního popa či podpora sousedů. Od té doby až do smrti nepromluvila. Rarau (vlastním jménem Rubini) prostě vypráví o svém životě a čtenář má pocit, že se hrdinka zpovídá buď psychiatrovi nebo knězi, i když mnohé lidi nejmenuje, jelikož se nyní pohybují v politice…

Jazyk, který si autor zvolil, je velice jednoduchý, prostý jakýchkoli klišé a v naivitě a primitivnosti vypravěčky dovedený ad absurdum. Lze říci, že Matesis „svléká“ z flitrového župánku válečné události na malém městě a celý poválečný vývoj Řecka včetně občanské války. Z konstatování některých skutečností čtenáři až vstávají vlasy na hlavě a z nedořečení jiných se stává historická i osobní mlha, ve které se ztrácejí lidé i voličské průkazy. Někdy se autor uchyluje jen k náznaku událostí, které pak před námi utíkají jako ve zrychleném filmu, aniž bychom stihli nebo i chtěli hlouběji pochopit celou naznačenou pravdu. Podobných knih se u nás vyskytuje velice málo a z oblasti jižního Balkánu už vůbec ne.

Knihu redakce doplnila poznámkami, které usnadňují orientaci v některých historických událostech, které nemáme běžně v povědomí, i když někdy bych poznámek uvítala více (např. organizace Chi, kenotaf apod.). Občas narazíme na kostrbatou českou syntax, též se vyskytuje nedůslednost v přepisu jmen (jednou –giannis, jindy –jiannis) nebo jiné nepřesnosti (skopové není kozí maso). Musím však vytknout nakladateli řešení obálky knihy, která mi připadá nehezká, nevhodná a naprosto nicneříkající. Obávám se, že může mnoho čtenářů odradit.

Vcelku však jde o velmi zajímavou knihu, která na našem knižním trhu určitě chyběla.