Renáta Tyršová (1854-1937) byla dcerou a jediným dítětem Jindřicha Fügnera a manželkou Miroslava Tyrše, což samo o sobě mohlo stačit k tomu být oslavovanou a ctěnou coby národní symbol. Naštěstí toto nebyla pro Renátu Tyršovou cesta, která by jí vyhovovala. Odmalička vzdělávaná, pohybující se v bilingvním, zpočátku pouze německém, prostředí, už jako malá nabyla přesvědčení o důležitosti národního probuzení a pro českou kulturu a společnost pracovala neúnavně až do smrti.

Nemá smysl se zde pouštět do rozboru jejího života, který byl velice pestrý a naplněný prací, až z toho čtenáři jde rozum kolem, jak mohla jedna jediná osoba, a ještě k tomu žena, na přelomu 19. a 20. století vykonat tolik; vždyť na dva životy by toho bylo víc než dost. Autorka nás přenáší do rodiny Fügnerovy, v níž Renáta vyrůstala, kde se též seznámila se svým budoucím mužem, jako film se před námi odvíjí růst kulturního a spolkového života tehdejších Čechů a Pražanů ponejvíce (hlavně vznik a vývoj Sokola), způsob, jakým se žilo, pracovalo, etc.

Kniha se čte jedním dechem, neboť Irena Štěpánová dovede velice umně spojit fakta s vynikajícím slohem, vžít se do protagonistů své monografie, takže informace o tom, kde se co a jak událo, nevyznívají nudně, jak tomu často u podobných děl bývá, ale naopak skvěle konvenují autorčině stylu. Tak např. v knize nenajdeme žádný výčet dopisů, lidí či událostí a dat, ale vše je zabudováno do skvěle vystavěné konstrukce příběhu o dívce, ženě a vdově Tyršové, příběhu doplněného událostmi, které se jí více či méně dotýkaly, na nichž spolupracovala, nebo nechtěla spolupracovat, s kým a za jakých okolností se setkávala, kam jezdila a proč, o čem přemýšlela a jak. Za velice šťastný považuji způsob, jaký autorka zvolila k seznámení čtenáře právě s fakty na první pohled nezáživnými: krátké ukázky z dopisů, tisku, vzpomínek se nádherně prolínají s autorčiným textem (nejsou od něj odděleny), do něhož si I. Štěpánová vypůjčuje i svérázná pojmenování, názvy či spojení, a tím ještě více přibližuje dobu i osobnost R. Tyršové současnému čtenáři, pro kterého se tak lidé doby vzdálené stávají blízkými a díky jejich smyslu pro humor snad můžeme i lépe chápat jejich dobu a činy. (Např. Jindřich Fügner se nikdy česky pořádně nenaučil, ale přesto se snažil své malé dcerce česky psát: „Mylá Renátko…prozatím papinek se zlobí pro národ těmi obecní staršími, lepčí čím s blby… Pomužeme jsme si sami!... víc toho Tvuj hloupý papinek česky napsat neumí.“)

Doufejme, že podobných monografií o Češkách, které se zapsaly do dějin a jejichž život i dílo jsou dodnes nedoceněny, bude pouze přibývat.