Otevíráme-li knihu, která není učebnicí ani odborným textem, očekáváme, že nás zaujme, pobaví či poučí. Uprostřed současné záplavy zábavy není jednoduché takové očekávání naplnit, nabídnout něco nového a neotřelého. Těžko vyzdvihovat neotřelost či novost u legend z osmého, devátého či čtrnáctého století, nicméně příběhům zahrnutým do útlého druhého svazku edice Lusobrazilská knihovna se podařilo nabídnout překvapení, zábavu i poučení ve vrchovaté míře. Výrazně se o to zasloužil svižný a čtivý překlad.

Ačkoliv má sbírka v názvu legendu o „černém biskupovi“, nejrozsáhlejší legendou souboru je Paní Kozonožka, a hned ve dvojí podobě. Legendu, jak vycházela - praví se ve vydavatelské poznámce - v několika číslech časopisu Panorama na podzim roku 1843, doplňuje text stejného názvu, tvořený třístránkovým syžetem příběhu ze "Čtvrté rodové knihy hraběte dona Pedra z Barcelos".

Kozí nožka nevadí
Legendu rámují vypravěčovy vstupy, v nichž se obrací přímo na posluchače. A hned v úvodu tak činí natolik bezprostředně, že i čtenář vtažený do děje téměř vidí ty napětím vykulené oči a zvědavě pootevřená ústa těch, kteří se „sesedli ke krbu, aby vyslechli příběh dona Dioga Lopese, pána z Biskaje“. Jednotlivé části, neboli „skládání“, nevyprávějí děj v lineární časové přímce, ale překrývají a zaplétají různá časová období. První skládání přivádí na scénu dona Dioga, který se zamiluje do krásné a tajemné paní, s níž pak v klidu a docela obyčejně vychovává dvě děti. Události vezmou nečekaný obrat, když don Diogo poruší slib daný své ženě, o níž ví, že je spolčena s podivnými silami, a ona dramaticky zmizí. Opuštěný don Diogo po čase řeší svůj splín tažením „na Maury“, ovšem upadne do zajetí. V dalším skládání se už dospělý Diogův syn snaží pochopit, co se stalo s jeho rodiči, a nachází vysvětlení u opata, který mu ve vzpomínání na zlatou dobrou dobu „gótských králů“, což „byly nějaké časy“, objasní, za jaké hříchy jeho rod pyká. Pravdivost svých slov dokazuje tím, že jsou „zapsána na posledním listu svaté gótské knihy“. Kniha jako paměť, jako schránka, v níž lze nalézt vysvětlení současnosti či jako jednoznačně spolehlivý zdroj poučení, je zmiňována ještě mnohokrát. A ta se uvnitř příběhu začíná odvíjet jiný příběh. Další skládání vypráví o jiném biskajském pánovi, Diogovu předkovi jménem Argimir, a v další časové vrstvě dokonce příběh Argimirova otce. Tam někde leží kořeny spojení pekelných sil s rodem biskajských pánů. V jednu chvíli se zdá, že časovým vrstvám nebude nikdy konec, ale Argimirův otec, právě když praví: „poslouchej, co se mi jednou přihodilo“, umírá a děj legendy se může vrátit zpátky k Diogovu synovi. Postavy příběhu z těch dávných dob jsou svým jednáním překvapivě blízké modernímu člověku. Jejich jednání je často velmi pragmatické a s podobným pragmatismem přistupují i k víře. Lidé žijící na iberském poloostrově v době permanentních střetů křesťanů a Maurů, kdy šlo doslova o život, přikládají mnohem větší váhu praktickým činům než symbolům. A tak se don Diogo poměrně snadno vzdá znamení kříže, je-li mu odměnou láska krásné ženy, ale kdyby po něm ta žena chtěla smířit se s „mohamedánskými psy“, asi by ji nechal sedět v temném lese tam, kde ji našel. Zajímavé je pojetí trestu, který není samoúčelným utrpením, ale šancí nabízející trpícímu stát se lepším a pochopit to, co mu dříve nedocházelo. Dokud člověk žije, má šanci své chyby napravit. Příběh však připomíná, že jsou hodnoty, které přesahují lidský život, a právě ty je třeba respektovat.

Templářský horor
Zcela jiného rázu je legenda s názvem Zavražděný mistr. Tajemná atmosféra s hororovými prvky rámuje příběh rytířů templářského řádu. Současně však řeší otázku svědomí jednotlivce a konfliktu mezi individuálním výkladem toho, co je správné, a pravidly, jimiž to správné definuje instituce. Příběh straní jednotlivci, jenž se vzbouří řádu, aby zůstal věrný vlastnímu čistému svědomí, a odsuzuje tupost davu.

Španělské legendy
Legenda Boží soud je přímočarým příběhem na motivy známého „do roka a do dne“ a stejně jako úvodní legenda sbírky, Zpustošení Áurie, pochází z cyklu Španělské legendy.

Černý biskup
Již zmíněná legenda Černý biskup vypráví příběh zařazený časově do prvopočátků samostatného portugalského státu. Hlavní postavou je Afonso Henriques, panovník, který se rozhodujícím způsobem zasloužil o vznik a zachování samostatného Portugalska. Popisuje panovníkův razantní postup proti podle jeho mínění neoprávněnému požadavku papeže. Kroky nekompromisního infanta hájícího zájmy své země vrcholí velmi nepěkným činem, únosem mladíků, příbuzných papežského legáta. Teprve díky tomuto argumentu si infant prosadí svou. A z tónu vyprávění je znát, jak moc mu vypravěč dává za pravdu.

„Dějiny nám vyprávějí události; tradice líčí mravy. Dějiny jsou pravdivé, tradice pravděpodobná; a pro toho, kdo pátrá po legendách své vlasti, je důležité právě to pravděpodobné.“ Historik Alexandre Herculano připojil k textu legendy o černém biskupovi poznámku, v níž upozorňuje na nepravdivost tradice a její rozpor se skutečnými dějinnými událostmi. Sám se do portugalské kultury a civilizace zapsal nejen jako autor monumentálních Dějin Portugalska a Dějin vzniku a nastolení inkvizice v Portugalsku, ale také jako autor velkých románů portugalského romantismu. Narodil se do doby, kdy ráz Evropy do značné míry určoval Napoleon. Důsledkům Napoleonovy politiky bylo vystaveno také Portugalsko, jehož královská rodina a mnozí šlechtici prchli do kolonií v Brazílii. Království nechali napospas spojenecké Anglii, jejíž zástupce, lord Beresford, stál v čele vládního výboru a počínal si velmi despoticky. Když Herculanovi táhlo na 20. rok, propukla v Portugalsku občanská válka. Vyvrcholila tím dekáda sporů mezi liberály a absolutisty. I v osobním životě prožíval mladý a nadaný student nečekané rány a těžké časy. Vážná nemoc v rodině zhoršila finanční situaci natolik, že Herculano nemohl studovat na elitní univerzitě v Coimbře, ale volit rychlejší a praktičtější vzdělání na Obchodní akademii. Ve zjitřené době nemohl zůstat politicky neutrální. Příklon k liberálnímu křídlu znamenal, že musel na čas opustit vlast. Pobyt v exilu mu přiblížil v Portugalsku zatím neznámé myšlenky a díla romantismu. Tato zkušenost byla naprosto klíčová a ovlivnila ho jako historika i jako spisovatele.

Nemá však smysl popisovat zde Herculanův život na pozadí dějinných událostí. Srozumitelněji a přehledněji, než to činí kapitola Alexandre Herculano a jeho doba, to stejně nelze. Zmíněnou kapitolu tvoří dvě paralelní části. Na levém listu každé dvojstrany jsou pod příslušným letopočtem chronologicky sepsány všechny důležité okamžiky a počiny A. Herculana. Na pravé straně postupuje souběžně sled událostí odehrávajících se v Portugalsku, případně jinde ve světě. Výsledkem je přehledné, srozumitelné a velmi praktické propojení dějin s osudy jednotlivce, vhodné třeba i jako studijní materiál. Překlady legend doplňují poznámky a vysvětlivky a především studie nazvaná Alexandre Herculano, liberál s duší rytíře.

P.S. Pronásleduje mne otázka, co se stalo s dcerou paní Kozonožky.