Vladimir Papernyj se narodil v Moskvě, vystudoval Stroganovské učiliště a doktorát získal v Institutu teorie a historie architektury. Jeho disertace byla věnovaná stalinské architektuře, a snad právě proto ji čekal náležitě nemilý osud: „V roce 1979, když byl text hotový, jsem ho odevzdal školiteli, pro každý případ jsem na titulní stranu napsal ‘pro služební účely’. Galyčev si vzal rukopis domů. Druhý den ráno mě zavedl do odlehlého rohu chodby institutu. Dlouho jsme seděli mlčky. Potom se mě zeptal: ‘odjíždíš?’ A teprve v tu chvíli jsem pochopil, že mi žádná jiná možnost nezbývá. Disertace mě vyháněla ze země.“ Papernyj svůj text odeslal na mikrofilmech do Spojených států, kam sám odjel v roce 1981. Disertace byla vydána pod názvem Kul’tura dva až v roce 1985 v americkém nakladatelství Ardis. Mezi tím i potom vycházeli její jednotlivé části v nejrůznějších samizdatových časopisech. V Rusku byla poprvé publikována celá v roce 1996 v nakladatelství Novoje literaturnoje obozrenije (Nová literární revue). Náklad byl záhy vyprodán. Po pětadvaceti letech, které uplynuly od napsání práce, se na pultech knihkupectví objevilo její druhé vydání, které se od toho prvního liší poněkud lepší kvalitou tisku a také tím, že původní obal je jakoby zabalen v útržku novin s recenzí na první vydání a jako papír určený do sběru je převázán provázkem.

Kultura dva si jistě i po deseti letech, jež uplynuly od prvního ruského vydání, najde své čtenáře, neboť není jen strohým popisem monumentální stalinské architektury, ale především pokusem o její výklad, jež je také výkladem tehdejšího každodenního života, a kupodivu tak dostává lidské rozměry. Může také sloužit jako osobitý průvodce po dnešní Moskvě, která se postupně snaží zahladit stopy po této éře (např. nedávno zbouraný hotel Moskva nedaleko Rudého náměstí), aniž by si uvědomovala, že na místě stalinských mrakodrapů buduje jejich věrné kopie. Papernyj tak čtenáři předkládá výklad, jež mu umožňuje z dnešních moskevských novostaveb odezírat současné tuhnoucí politické ovzduší.

Jakákoli kultura je podle Paperného v průběhu svých dějin charakterizována neustálým pohybem mezi kulturou 1 a kulturou 2, které jsou si protikladem. Kulturu 1 Papernyj definuje na základě rovnoměrného horizontálního rozmístění hodnot, zatímco pro kulturu 2 je podle něj typické, že tyto hodnoty přemisťuje z periferie do centra a tvoří pomyslnou přesně hierarchizovanou vertikálu. Kulturu 1 pak Papernyj představuje především na revolučních počátcích 20. století, zejména na 20. letech, kultury 2 na období stalinismu – od 30. do 50. let minulého století; zároveň však provádí i výpravy do dávnější historie, do petrovského Ruska. Je zřejmé, že toto pojetí je jen modelem, sám Papernyj nijak imperativně netrvá na jeho absolutní nezvratitelnosti. Bez ohledu na výjimky z pravidla je však modelem funkčním a stále fungujícím. Když Papernyj mluví například o tom, jak se kultura 1 urputně snažila zpřetrhat veškeré vztahy s minulostí, což mimo jiné dokládají i manifesty futuristů požadující svržení Puškina a jiných klasiků z parníku současnosti, (ruský) čtenář si s leknutím uvědomí, že žije v době, která činí pravý opak, v kultuře 2. Čím jiným jsou pokusy Vladimira Putina navázat na estetiku poválečných let, která se nejzjevněji ukázala při oslavách šedesátého výročí konce 2. světové války? A takových paralel by bylo možné vyjmenovat celou řadu.
Kultura dva Vladimira Paperného tak čtenáře nutí, aby se neustále rozhlížel kolem sebe, aby pozoroval monumentální průchody domů, které sahají až na úroveň druhého patra, podzemní paláce moskevského metra, jež se, ačkoli pod zemí, snaží vytvořit zdání nebeských výšin, aby bedlivě sledoval, co kolem něj v tuto chvíli vyrůstá.