Byl jednou jeden Jurij Stržinar, podivín, který chtěl napsat „Příběh o začátku a konci světa“, jakési nové Písmo svaté. První větu už měl krasopisně napsanou na první stránce štůsku papírů. A také poslední věta už byla na světě, vyvedená jemnými písmeny na poslední straně štůsku papírů. Mezi nimi scházel už jen ten příběh. Jen o nějakém člověku a pár dalších lidech. Neřešitelná hádanka, která ho trápila ve dne v noci, byla, o čem by měl vyprávět a především, jakým slohem by byl napsaný.

Když ráno vstal, umyl se studenou vodou, aby se přivedl k sobě, oblékl se odshora dolů, aby ho nemohlo nic zaskočit. Pak se posadil za stůl, na němž měl pečlivě vyrovnány papíry, vedle nich ořezaná pera, inkoust, uprostřed svícen, nalevo a napravo pak pravítko a piják. Namočil pero do nádobky a čekal, kdy se – z milosti boží – z hloubi vědomí vynoří jeho jedinečný příběh. Zároveň byl také přesvědčen, že pravice, která umí vzít za práci, pohladit, udeřit, tasit meč a tak podobně, která je zkrátka všemocná, dokáže taky sama od sebe vylíčit takový veliký příběh. Marně. Jako by bylo nerozumné jenom s lopatou a bez plánů začít stavět dům, stejně tak bylo nerozumné začít promýšlet, jak napsat velký příběh až s perem v ruce před prázdným papírem. Myšlenky a pocity jakéhokoli příběhu musely vždycky nejdřív do mlýna, aby se zrní semlelo v mouku; v jeho případě by se dalo říct, že muselo nejdřív přes život jeho ducha, život jeho duše, život jeho srdce, nakonec pak taky životem jeho těla. Až potom by to šlo, třebaže ne bez obtíží. Jenomže on se nedal nikým k ničemu přemlouvat, ještě nejmíň sám sebou, protože o sobě pochyboval zdaleka nejvíc. Tak seděl až do večera jako hlídač na vrátnici a čekal, až ho osvítí duch svatý nebo nějaká jiná boží milost. Aby aspoň něco dělal, maloval zatím mužíčky, kteří čiperně pobíhali kolem záhonků, trhali celé náruče květin, odnášeli je svým vyvoleným, které na ně stejně pokorně a radostně čekaly ve svých zahradních altáncích. Když večer rozžíhal svíci, zjistil, že ty kresbičky jsou docela povedené. Ale jelikož byla první stránka pomalovaná hned pod úvodní větou a také několik dalších stránek bylo pokreslených stejně usilovně, vyhodil všechny čmáranice do koše; pak na nový list napsal krasopisně první větu, očistil a přiřízl pero a vůbec dal celý stůl do pořádku, aby ráno, až za něj znovu usedne, nevyvolal v něm nepořádek rozmrzelost a nerušil jeho představivost.

Když takhle jednoho dne zase seděl za stolem – psal se rok 1816 – a čmáral si své legrační postavičky, přiletěla otevřeným oknem moucha a zakroužila mu kolem hlavy. Zdálo se, že ji přilákal alkohol, kterým měl namazané vlasy. Ohnal se po ní rukou, ale moucha tomu nevěnovala pozornost. Popadl pravítko a několikrát máchl do vzduchu, dokud moucha nakonec nepoodlétla. Ale za nějakou chvíli znovu zabzučela a začala kroužit kolem jeho hlavy. Podivín Jurij vyskočil na nohy a odtlačil stůl ke dveřím. Ale moucha ho následovala i tam. „Však já ti ukážu,“ houkl na ni. Rozběhl se ke džberu a smyl si alkohol z vlasů. To pomohlo. Moucha si sedla na rukojeť svícnu vedle kalamáře a uklidnila se.

Tak to šlo nějakou dobu. Jurij si kreslil panáčky, kteří tančili se svými vyvolenými pod lampiónky na tancovačce, otvírali deštníky, když se ve velkých stříbrných kapkách spustil déšť, volali halasně na kočí a doprovázeli své dámy ke kočárům; vytvořil docela úctyhodnou hromádku nad jiné vydařených kreslených příběhů o malých pajduláčcích. Ale po nějaké době mu to zevšednělo: kdykoli namočil pero, zahlédl na svícnu mouchu. Začal ji pozorovat: byla středně velká, štíhlého, ještě celkem mladistvého zevnějšku, se světlounce šedými a přísahal by skoro bílými křídly, jako je bílý závoj nevěsty. „Tak už se pohni, hloupá potvoro!“ pobízel ji. Ale nepohnula se. „Odleť!“ ohnal se po ní. Zvedla se, zakroužila po pokoji a vrátila se na staré místo na rukojeti svícnu, kde se rozlévalo od hořící svíce příjemné teplo.

Od toho dne začalo mezi Jurijem a mouchou přátelství. Jurij pocítil k její vytrvalosti dokonce jakousi úctu. Cokoli se jí zachtělo, to také udělala. Docela ho svým chováním dojala: pootočila hlavu na stranu a pozorovala ho – Jurijovi se zdálo, že neobyčejně poťouchle. Jejich sympatie se staly vzájemnými a čtveračka pochopila, že mu není lhostejná, proto se stávala stále odvážnější ve svých skutcích. Jednou odpoledne, když si Jurij chtěl vyjít na chvíli na vzduch na procházku trochu ven z města směrem ke vsi Cegelnici, odlétla směrem ke dveřím a nechtěla ho pustit přes práh.

Když se příští den umýval v lavoru, všiml si jí, jak sedí uprostřed zrcadla na stěně. Kývl jí na pozdrav. Zabzučela pokojem a přistála na jeho židli. „Uhni!“ zavolal na ni. Poodlétla o půl metru, ale hned se zase vrátila zpátky. „Teď si chci sednout, moucho,“ oznámil suše Jurij. Vypadalo to, jako by mu odpověděla: Já budu také sedět na židli. Ale když se posadil, jen poodlétla stranou a sedla si na list s první větou jeho velkého příběhu. „Uleť,“ důrazně ji napomenul Jurij. Nic si z toho nedělala. Foukl směrem k papíru, ale ani se nepohnula. „Poslyš, takové naschvály jeden druhému dělat nemůžeme,“ vysvětloval trpělivě. Nastražila uši a zdálo se, jako by nad tím docela přemítala, ale zjevně se sama pro sebe rozhodla, že stejně zůstane sedět na papíře. Takže Jurij po ní ještě jednou máchl pravítkem – okno bylo otevřené – a moucha odbzučela. Několik hodin byla pryč. Jurij pendloval po pokoji sem a tam a vyčítal si, že ji vyhnal z domu. Vzpomněl si dokonce na reinkarnaci, o níž se právě začalo v Kazinu často mluvit, tedy, že se může někdo z mrtvých vrátit na zemi v jiném biologickém druhu, podobě nebo vzhledu – řekněme, že tvoje mrtvá teta se vtělí v kočího nebo kramáře, zvíře nebo rostlinu. Co když ta přičmoudlá moucha byla jeho nebohá sestřička, která zemřela ve svých třech letech na černé neštovice? Jurij nejasně věřil na všechny formy převtělování stejně tak, jako mlhavě věřil, že jeho ruka sama od sebe vymyslí a sepíše osudový příběh. Kromě toho když si pozorně prohlížel nějaké zvíře, třeba psa, častokrát se mu už zazdálo, že v něm je schovaný člověk, který se mu směje, až se za břicho popadá, nebo v jiném zase někdo, kterému je Jurije z celého srdce líto. Ať to bylo jakkoli, Jurij byl jako na trní. Kam ji to jen zaválo? A kdo ví, co se jí mohlo cestou stát, zvlášť jestli to mohla být nějakým podivným zázrakem jeho převtělená sestřička, která byla za živa známá tím, že byla nade vše nevychovaná, a tak se pořád dostávala do nejnepříjemnějších situací. Tak seděl, hlavou se mu honila samá nepříjemná tušení, a dokonce ani panáčky nedokázal kreslit.

Vtom se moucha, jako by o jeho pocitech věděla, jakoby nic vrátila zpátky. Na zadních nožičkách si přinesla něco černého a smradlavého. „Sedělas na hnoji, viď, mrško!“ Ale měl radost, že je zase doma, a důrazně přibouchl okno. „Jak jsi jen mohla takhle bez rozmyslu!“ dobrosrdečně ji peskoval. Zdálo se, jako by se moucha jen dobře bavila, vlastně jako by udělala jakési „Pchá, a co, jen jsem si trochu odskočila!“ Jurij ji ještě neviděl tak veselou a úplně se nakazil její rozpustilostí. Pravil: „Pchá!“ a od srdce se zasmál. „Cha cha, kdo už viděl takovou mouchu potvůrku. Pojď sem, ať tě můžu trochu pošimrat na bradě.“ Ale večer, když se zase chtěl vypravit na procházku, opět to začala zkoušet se svou starou hrou: bzučela mezi otevřenými dveřmi a nalétávala mu do očí, aby mu zabránila v odchodu. Jurij se vzmužil a použil veškerou svou autoritu. „Vždyť je milé, že mě máš tak ráda, ale abych musel každý večer dřepět doma, to už je příliš.“ Násilím si probojoval průchod a pak ji zaslechl, jak zlostně pobzíkává v pokoji. Zavolal: „Teď budeš aspoň vědět, jaké to je, když je člověk sám, když tě někdo nechá na holičkách. Sbohem!“

Během příštích dnů malá uličnice tu a tam vystavila Jurijovu trpělivost obtížné zkoušce. Když k němu přišli na návštěvu lidé, kaplani z proboštství a studenti ústavu šlechticů, stávala se žárlivou a prchlivou, vztekle bzučela, narážela do jejich napudrovaných obličejů, nosních dírek a nalíčených očí, dokud je svým chováním všechny nevyhnala pryč. Když jí chtěl Jurij začít číst levity, udělala několik divokých lopingů po pokoji, ode zdi ke zdi, od podlahy ke stropu, až Jurij, který se snažil ji se sklenicí v ruce polapit, zaškobrtl o židli a natáhl se na podlaze jak široký tak dlouhý. „Jen si zůstaň tam nahoře,“ hrozil do stropu. „Ať si tě chytí pavouk a sežere tě!“ Když se jí chvíli nevěnoval, přilétla k jeho nosu a jen tak „ťuk!“ bezmála s úderem se posadila na jeho pokreslený papír. Procházela se po něm, jako by pravítko na světě ani neexistovalo. „Běž a nenamáčej se do inkoustu,“ začal přívětivě. „Já pro tebe chci jen dobro, víš, hlupáčku?“ Ale moucha jeho domlouvání oslyšela. „To je drsný papír,“ vysvětloval jí, „jsou v něm malé úlomky, můžeš si poranit nožičky.“ Ne, nepřipadalo jí, že by se mohla jakkoli poranit. „Tak táhni k čertu!“ Otočil nový list a teprve tehdy odletěla.

Míjely dny a týdny. Jurij a moucha si přivykli jeden na druhého. Pracovali spolu, totiž Jurij kreslil své malé panáčky v různých rolích a ona sedávala na svícnu; když vybalil z ubrousku oběd, dostala svůj díl od masa i chleba; zkrátka, dělili se o svou radost i smutek. Hlavně o smutek, neboť od první věty se pořád ještě nedostal dál, natož aby se přiblížil k poslední, která znamenala tak říkajíc „grandiózní finále“. On sice ještě pořád věřil na zázrak Stvořitelovy ruky, která dovede také myslet; snil o tom, když trošinku zadřímal u stolu nebo se v noci neklidně převaloval na pytli kukuřičného šustí, že se mu ve snu odhalí pravda velkého příběhu, všechny zápletky a šmodrchance bouřlivého života v něm. Jenom kresbičky, které neúnavně čmáral a v nichž své trpaslíčky oblékal do různých šatů a různých rolí – stávali se hrabaty, potom arcibiskupy, taky žebráky a tuláky, jednou dokonce samotný samotinký císař při audienci v trůním sále – tenčily zásobu jeho papírů, která se jak jen to šlo blížila poslednímu archu s jedinečným závěrem. Večer zahodil kresby do koše a jako vždycky nanovo předepsal na čistou stránku první větu, aby příštího rána bez velkých okolků, odpočatý a plný sil, opět pokračoval ve svém velikém textu.

Moucha byla svéhlavá, náladová, uměla prosadit svou vůli, přesto Jurij všechno stoicky snášel. Rozhodně vyjádřila svůj odpor k průvanu, proto nechával okna i dveře zavřená. Ale častokrát jí něco vlezlo do hlavy, takže se ze stropu vrhla střemhlav dolů a narazila do tabulek zavřeného okna. „Jestli máš venku cokoli na práci, tak si vyber támhletu cestu,“ upozornil ji a otevřel dveře na schodiště. Ne, tamtudy se jí nechtělo. „Jdeš, nebo nejdeš?“ zeptal se. „Raz, dva, tři!“ Žádná odpověď. Přibouchl dveře.

Ale brzy své zlosti zalitoval. Jednoho dne odešla. Sledovala, kdy přijde služka umýt okna, a prolétla jako blesk otevřeným oknem ven. Jurij pochopil, že to byla její pomsta, a přemýšlel, co má dělat. Vyšel na dvorek a hlasitě zavolal: „Pro mě za mě, klidně se už nevracej, potvoro, chybět mi nebudeš.“ Ale nepomohlo to. Nemohl ji přilákat zpátky. Otevřel ve svém pokoji všechno, co se otevřít dalo: na okenní rám položil svůj drahocenný rukopis, který obsahoval už jen pár listů, aby jej vystavil větru a slunci, jenom aby mouchu přesvědčil, že Jurijovi není na světě nic dost dobré. Vlasy si pomazal alkoholem, lákal ji, označil ji za svou nejlepší přítelkyni, nazval ji dokonce „Dvorní mouchou“, aby jí polichotil – všechno marné.

Konečně příštího dne – toho dne dospěl v kreslení panáčků na samotný vrchol, na poslední stránku svých listů papíru, na nichž se jako drahokam skvěla poslední věta –pootevřenými okenicemi k večeru se vrátila domů. Nepřišla sama, s sebou si přivedla svého přítele z ulice, asi z nějakého statku. Z radosti, že ji znovu vidí, jí Jurij odpustil všechno a po nějakou dobu projevoval dokonce pochopení i pro jejího milence. Ale čeho je moc, toho je příliš. Posadili se nejdříve na stůl, každý z jedné strany jeho papíru, aby mohli jeden na druhého vysílat zamilované pohledy, a současně si otírali nohy, zničehonic se však milenec odlepil od stolu a vrhl se na ni způsobem, při němž se Jurij nemohl nečervenat. „Co to je za drzost, že si tohle klidně dovolí před mýma očima!“ zahudral a sfoukl svíčku. Když ji znovu zapálil, moucha posměšně vystrčila bradu, jako by mu chtěla naznačit, že na ni vlastně jenom žárlí. „Já a žárlit?“ podivil se. „Žárlit na tuhle třasořitku?! Ale no tak!“ Ale moucha vystrkovala svou bradu pořád víc, jako by tím chtěla své mínění ještě zdůraznit. Vtom se Jurij zvedl ze židle a pronesl následující slova: „S tebou, moje milá, se nehodlám dál hádat. To by bylo v rozporu s mou panskou výchovou. Ale pošli ke mně svého prostoduchého milence, já už mu zvednu mandle, křupanovi.“

A vzal do ruky pravítko.

Vtom se mu oba začali vysmívat. Seděli na první a poslední straně jeho rukopisu, každý na své, a smáli se tak, že se celí třásli, a zdálo se, že ani nemůžou najít taková slova, jimiž by ho ještě víc ponížili. „Chachacha, copak máš jenom to pravítko? Žádný krejčovský metr? Nebo veslo? Nebo kanón?“ - „Já vám ještě ukážu, že vždycky všechno nezáleží jen na zbrani,“ odpověděl Jurij. „I s tím pravítkem přemůžu toho nestydatého posměváčka.“ Pozvedl pravítko. Nato reagovali oba ještě větším záchvatem smíchu a tím nejvýmluvnějším způsobem projevili ještě větší pohrdání. „Co to zase děláte?“ zhrozil se. Nebrali na něj ohledy, ta chvíle jim ani v nejmenším nepřipadala osudová, vyzývavými pohyby se přibližovali jeden ke druhému a chystali se jeden druhého právě znovu obejmout. „To už znova dělat nebudete,“ zvolal zoufale. Ale přesto to udělali. Přesně mezi první a poslední větou, a navíc přímo před jeho očima. V Jurijovi vzkypěl vztek, pozvedl pravítko a jako blesk se po nich ohnal. Na papíře zbylo jen cosi rozmazaného, z čehosi cosi vytékalo, jeho dobře mířená rána je přilepila mezi první a poslední stránku.

To zasáhlo Jurije přímo do srdce. Zatmělo se mu před očima. Padl na postel a chytil se za hlavu. Byl jako v horečkách. Ta nepatrná moucha, ta potvůrka, mu krátila čas a připravila mu v jeho samotě tolik veselých chvilek! On ji zabil, pro nic víc a nic míň než vztek a žárlivost. Jako by zabil člověka. To bylo příliš. Z koše vykukovali jeho panáčci, na stole… Zůstane teď z jeho příběhu jenom tohle, místo toho velkolepého „Příběhu o začátku a konci světa“? Pranepatrná povídačka, která má hlavu a patu a všechno, co tam patří. Přistoupil ke stolu. Tady leželi, bez pohnutí na první a druhé straně rukopisu; tak říkajíc mezi první a poslední větou. Ty dvě zněly takto:

První: „Bůh nám daroval život.“

Poslední: „Darovanému koni na zuby nekoukej.“