V úterý 21. února zemřel ve věku nedožitých dvaasedmdesáti let ruský básník a překladatel čuvašského původu Gennadij Ajgi.

konec
pusto je jak na výhoru
co je co existuje
řeč ani rozhovor jen volání
v prázdnotě
do které pronikly dvě známky života
volání a ten kdo volá

a jestli má i tady všechno mít svůj konec
ať přijde v něčem dalekém a prostém
v matných sklech starých neradostných oken
nebo v zešeřelé zdi malého domku

Konec prázdnoty Začátek
úkrytu a útočiště

jenomže cesta volání je předem dána:
na samém počátku se člověk poztrácí
tón po tónu když ze sebe se vydá
a pozvolna se s tichem ztotožní

alespoň jednou volání ať dojde
ke konci prázdnoty
se schopností nerozdat se
třpytkám vzduchu
s protrpěným právem na celistvost

ať ulpí na sklech
cizího okna
a v odrazu ať na nich doznívá tak dlouho

dokud mu neodpoví
volání z vnitřní strany

(přeložila Olga Mašková)

Když jsem před necelými třemi lety psala recenzi na Ajgiho knihu Razgovor na rasstojanii (Rozhovor na dálku), ve spleti internetové sítě jsem usilovně pátrala po datu jeho úmrtí. Nebylo nikde k nalezení. V duchu jsem obviňovala redaktory jinak solidních literárních serverů z neschopnosti je pravidelně obnovovat. Až když jsem si na jedné stránce přečetla upoutávku na Ajgiho básnický večer, s udivenou radostí jsem přijala zprávu o tom, že žije.
Utkvělá představa o dávné básníkově smrti samozřejmě pramenila z neznalosti faktů. Zároveň však byla i jakýmsi logickým důsledkem četby jeho veršů, drobných statí, esejů a rozhovorů. Ajgiho tvorba prostoupená promlouvajícím mlčením jako by se vymykala této době. Jeho jméno nestojí vedle jmen současníků, estrádních básníků 60. let, Jevgenije Jevtušenka, Andreje Vozněsenského či Bely Achmadulinové (Ajgi hřímající své verše na rozlehlém stadiónu je téměř protimluvem). Přestože jejich poezie znamenala veřejný návrat k tradici avantgardního umění 10. a 20. let, přetržené sovětskou mocí, jednalo se v ní o jiný návrat než v Ajgiho případě. Ten, jako by se nevracel, ale doslova si ruku v ruce vykračoval s počátkem minulého století a jeho představiteli Velemirem Chlebnikovem, Alexejem Kručonychem, Vladimírem Majakovským či Kazimirem Malevičem.

Gennadij Ajgi se narodil 21. srpna 1934 v čuvašské vesnici Šajmurzino. Své první verše psal čuvašsky a do ruštiny je překládal. Až na radu Borise Pasternaka, který se mu spolu s futuristy stal dalším partnerem k soustředěnému rozhovoru, začal psát výhradně rusky. Avšak prostředí čuvašského venkova s jeho pohanským folklórem zůstalo Ajgiho poezii navždy blízké. Pro čuvašská vydání také připravil řadu překladů ruských, ale i francouzských, maďarských či polských básníků. Nejen za tyto antologie, ale i za vlastní tvorbu se mu dostalo mnoha významných zahraničních a v posledních letech i domácích (ruských i čuvašských) ocenění.
Od 70. let vycházely jeho knihy v zahraničí, prvního většího domácího vydání se Ajgi dočkal až v roce 1991, kdy mu v nakladatelství Sovremennik (Současník) vyšla kniha Zdes’ (Tady) s předmluvou J. Jevtušenka. Pod stejnojmenným titulem vyšel už v roce 1967 v nakladatelství Odeon český výbor Ajgiho veršů, přeložených Olgou Maškovou.

Ajgiho poezie navzdory halasu, kterým je provázena, tvoří tichý niterný svět, jenž se rozkládá na rozlehlém, prázdném a zasněženém poli bílých listů papíru. Sníh, běloba, pole, les, sen, Bůh, ticho a mlčení jsou konstantami jeho veršů, nikoli však nehybnými – znovu a znovu se naplňují celými řetězci významů; s každým novým textem, s každým dalším čtením se proměňují. Stejně tak Ajgiho mlčení, pauzy a prázdná místa v básních mnohdy promlouvají daleko hlasitěji a vehementněji něž sebeukřičenější slova, protože, jak tvrdil Ajgi: „V poezii je podle všeho třeba umět tvořit ticho,“ neboť pak „Mlčení je ticho s naším ‘obsahem’.“ Tato „tvorba ticha“ v jeho textech často připomíná až jakousi laboratorní práci, kdy jsou ze zaplněné stránky skalpelem postupně preparována veškerá přebytečná slova, aby ta zbylá mohla v prázdném prostoru znít svou vlastní hudbou.

ticho
jako by sis
krvavou spletí větví
klestil cestu ke světlu

i sny se ti tu zdají
podobné síti šlach

co naplat na zemi si všichni
hrajeme na lidi

ale tam
je útočiště oblaků
přístěnek
božích snů
a naše ticho námi narušené

jež teď kdesi na dně
naším přičiněním
vidět je a slyšet

mluvíme tady mnohohlasně
a ukazujeme se v různých odstínech

nikdo však nezaslechne
náš opravdový hlas

a v čisté barvě prapodstaty
neuvidíme
jeden druhého

(přeložila Olga Mašková)