Prostředkem k tomuto bližšímu pohledu pod pokličku historikova řemesla je poměrně útlá kniha, jež vznikla na základě rozhovorů novináře J. Maurice de Montremy s francouzským historikem v průběhu roku 2002. Přestože se jedná o knihu rozhovorů, kde byly zachovány rovněž kladené otázky, není tato skutečnost rozhodně na škodu, ale poskytuje jistý rámec, díky němuž si text uchoval svou logiku a vnitřní strukturu a působí velmi živým a lehkým dojmem.

Jednotlivé, výstižně nadepsané celky se dotýkají rozličných okruhů zájmů, jimž se historik věnoval, dávají také prostor širším úvahám o povaze středověku, o civilizaci, z níž vyrostla naše dnešní západní kultura, ale i o změně nahlížení na historikovu práci, jež zásadním způsobem změnila francouzská historická škola Annales, jejímž představitelem je J. Le Goff. Provázet J. Le Goffa na jeho poutí středověkou civilizací je jako objevovat naši dávno zapomenutou identitu, naše hluboce zapuštěné kořeny v evropské civilizaci a západní kultuře a rozpomínat se na dobu, kdy se zvolna krystalizovala Evropa.

Objevování této tajuplné epochy začalo pro malého chlapce z Toulouse, budoucího předního medievalisty, poměrně záhy. Při čtení historického románu Waltra Scotta Ivanhoe, se jej dějiny, již tehdy v podobě středověku, zmocnily nadobro. Z mladistvého okouzlení vznikla láska na celý život, kterou Le Goff dává v rozhovorech možnost zakusit téměř na každém kroku. Ať již hovoří o prvních stycích se středověkými rukopisy a o paleografii, díky níž se utvrdil ve svém zájmu o středověk a o badatelskou práci, či o klíčovém setkání s F. Braudelem a M. Lombardem v samém závěru studijních let, kdy měl možnost nahlédnout do tvorby "nových dějin" historiků z Análů, kteří jej naučili nově se zamýšlet nad dokumenty a fakty a cítit "svou kořist", řečeno slovy M. Blocha, tam, kde svým pramenům klademe otázky, a ony nás na oplátku nutí být kritičtí k vlastnímu myšlení.

Knihu lze vnímat nejen jako průřez tématy, jimiž se Le Goff ve své badatelské práci postupně zabýval, ale tak trochu i jako krátkou reflexi neklidných dějin kontinentu ve 20. století, které měl možnost Le Goff na své kůži přímo zakusit. Ať už to byly události druhé světové války ve Francii, nebo jeho další životní osudy strávené na různých místech Evropy. V této souvislosti jistě není bez zajímavosti zmínka o jeho učňovském a vandrovním roce v Praze, který byl předčasně ukončen pádem železné opony. Jak se sám přiznává, pochopil, že jako historik určité epochy může této epoše porozumět jedině díky střídavému přecházení od ní k přítomnosti a naopak a "jeho" středověk tak vznikal z reflexe nad minulostí, přítomností a budoucností.

Významný francouzský historik podává v knize rozhovorů především syntézu svých prací, a co je nanejvýš podnětné a zajímavé, hovoří o jejich postupném vzniku. A tak před námi defilují práce jeho mládí, které představují Kupci a bankéři ve středověku studie postavená na rozboru nově zformované sociální kategorie kupec-bankéř, či Středověcí intelektuálové, kniha vzniklá z nedokončené zamýšlené dizertace o středověkých univerzitách. Zmínky o velkých syntetických prácích, za něž je možné považovat Kulturu středověké Evropy či Středověkou imaginaci, umožnily rozsáhlejší reflexe na téma "dlouhého trvání" a hledání rozličných dědictví středověku.

Le Goffovy knihy psané poutavým a srozumitelným jazykem i pro čtenáře nehistoriky, hledají odpovědi na utváření středověké civilizace, vybízí nás spolu s ním objevovat civilizaci-kontinent, zamýšlet se nad povahou křesťanství a prolínáním obce nebeské s pozemskou, či proměňování představ o Bohu v průběhu středověku (tyto představy vtělil do studie Le Dieu du Moyen Âge, Bayard 2003). K zásluhám, které je Le Goffovi možno rovněž přičíst, patří jeho zásah do oživení žánru biografie. U Svatého Ludvíka zcela rezignoval na klasické zásady tohoto žánru, ale tuto postavu uchopil jako tzv. globalizující téma, shromáždil kolem hlavní postavy dokumenty, které určitým způsobem vrhají světlo na společnost, civilizaci a epochu a vytvořil tak do jisté míry antibiografii.

Příklon k novému promýšlení dějin, k němuž směřoval již od studijních let, nadšení pracemi historiků okolo Análů, jej přivedly k novátorským postupům při zpracovávání velkých témat. Na počátku šedesátých let vystoupil spolu G. Dubym na pole dějin mentalit (v osmdesátých letech vyšel jeho snad nejdůležitější příspěvek k těmto dějinám, Zrození očistce, kde se zabýval změnami představ o životě po smrti). Roku 1969 došlo k Le Goffovu ještě užšímu provázání s Anály. Tehdy se F. Braudel rozhodl povolat do časopisu mladé historiky (spolu s Le Goffem se jednalo o E. Le Roy Ladurieho a M. Ferra), aby tak do Análů zavanul svěží vzduch, aby, jak se Braudel vyjádřil, faire peau neuve. A tento svěží vzduch je v Le Goffových pracích, rozšířených na široké teritorium středověku, stále cítit.