Gordianovi Stevena Saylora může konkurovat jediný "antický" detektiv - Marcus Didius Falco, soukromý informátor. Pracuje pro toho, kdo dá práci, takže občas i pro samotného císaře Vespasiana nebo pro jeho syna Tita, kteří jej pověřují diskrétními úkoly. Na svět ho přivedla Lindsey Davisová, autorka detektivní série započaté r. 1989 a čítající už 17 knih. Zatím poslední má dobrý titul See Delphi and Die, "Vidět Delfy a zemřít". Série je to víc než úspěšná. Autorka, která absolvovala univerzitu v Oxfordu (studovala angličtinu, ale zná dobře latinsky i řecky), byla dekorována několika cenami (mimo jiné cenou nazvanou po Ellis Peters). Sám Falco obdržel r. 1999 Sherlockovu cenu za nejlepšího komického detektiva. Všechny dosud vyšlé romány přeložila s vtipem a velkou pozorností k antickým reáliím Alena Jindrová-Špinarová.

Autorka svého hrdinu obmyslela davem zajímavých vedlejších postav, počínaje Falconovou početnou a hlučnou rodinou (včetně mrňavé neteře, dcery Falconova bratra, který zahynul ve válce) a konče jeho výborným přítelem a pomocníkem, velitelem sboru aventinských vigilů Petroniem Longem (tenhle typický detektivův pomocník má pochopitelně taky svou rodinu), dala mu bydlet na Aventinu v posledním patře chatrného činžáku a vysílá jej do nebezpečných situací nejen v Římě, ale i v celé římské říši. Falco je zajímavý chlapík, plebej sršící humorem, kterému nic lidského není cizí, ba dokonce má svou milou, patricijskou dceru, chytrou a samostatnou rozvedenou mladou dámu, o jejíž přízeň usiluje a kterou by si rád vzal, jenže mu k tomu chybí peníze... To je snad jediná citelná oběť na oltář popliteratury. Trochu romantiky zkrátka neuškodí.

Davisová sama nemá ráda "romány, které cpou lidem dějiny násilně do krku", ale to neznamená, že by fiktivní děje, které osnuje, nebyly přesně zasazeny do času a prostoru. Usiluje o autentičnost historického pozadí i všednodenních detailů, nikdy ale nepoučuje a nenudí. Je zodpovědná, a pakli se dopustí historické nepřesnosti nebo omylu, v dalších vydáních je tiše opravuje. Je zajímavé sledovat, jak pracuje s úniky z dnešní reality, které sama čtenáři nabízí (a to je svět fantazie, cestování a minulosti), jak se detektivní příběh někdy vynořuje ve svých téměř klasických obrysech (to je případ Ztraceného stříbra, Bronzových stínů či Měděné Venuše) a jak zase mizí, postupně rozpouštěn v barvitém popisu života v provinciích (Železná ruka).

Také Poslední dějství v Palmyře je skutečně spíše jakýmsi baedekrem než detektivkou, protože jeho zápletka je dost chatrná a řešení chaotické. Je tu však něco, co mne u románu drželo od první do poslední stránky. Děj je totiž položen do prostoru mezi Petrou a Palmyrou, kde putuje kočovná herecká společnost, které velí principál s dobrým jménem Chremes a jeho žena Phrygia (ta tvrdí, že měla hrát v Epidauru Médeu, ale my přece víme, že to je nemožné!). Dostali se před časem na východ s Neronovým slavným uměleckým tažením po Řecku a zjistili, že Řekové nestojí o to, co Římané provedli s jejich divadelním dědictvím, ale zato v helénských městech v Sýrii a jejím okolí se dobře uživí, protože divadlo tu jeho velká doba teprve čeká. Tím není řečeno, že by jejich putování po neznámých cestách bylo bez problémů - navíc jim občas někde divadlo nepůjčí (používají ho třeba jen pro obřadní účely) nebo naopak nabídnou amfiteátr, který - jak víme - je jako divadelní prostor nevhodný.

O divadle této doby nevíme z antických pramenů mnoho. Tím více oceníme, co Davisová nabízí. Zajímavá je její představa takové "úctyhodné" herecké společnosti, která hraje jenom "zavedený" repertoár, což znamená, že si hry klasiků jako Plautus nebo dokonce Aristofanés upravuje pro své potřeby, připisuje postavy, aby bylo dost rolí pro početný personál, obohacuje hry tradičními klaunskými výstupy atd. Místo "prozatimního dramatika" přijme z nutnosti právě Falco (a jeho milá Helena, která s ním cestuje od čerta k ďáblu, mu přičinlivě pomáhá). Falco sám píše básně, satiry a elegie a řecké hry přímo nenávidí, což samozřejmě nevadí, právě naopak, zvláště když napíše sám hru, která má premiéru právě v Palmyře. Bohužel představení není dohráno a zvrhne se v podívanou, kterou diváci v amfiteátru tak milují. Mohu snad prozradit, že hra Duch, který promluvil (nedochovala se!) je jakýsi Ur-Hamlet. Davisová dovedně využívá všech dochovaných zpráv o divadle, umí atmosféru divadla, cirku i amfiteátru vyvolat. Šikovně kombinuje: Vzhledem k tomu, že si dnes už nedovedeme představit divadelní produkci bez ženského elementu, nenápadně vyloží řecké divadlo jako zásadně mužský podnik a svoji hereckou trupu zkonstruuje z herců, kteří mají svůj "obor", muzikantů, tanečníků, žonglérů a akrobatů, pomocného personálu jako kulisáci, vystupující občas jako dobře organizovaná klaka, a to vše v mužském i ženském provedení. Připomíná to trošku cirkus na cestách, ale je to velmi blízké našim soudobým představám, ba o kousek odbornou literaturu předchází. Měla jsem pocit, že by bylo dobré, kdybych se stala členem autorčina fanklubu a napsala jí: Ano, taky si to myslím, paní Davisová.

PS: Popis představení v Palmyře by si měli přečíst všichni, kdo si divadlo s amfiteátrem pletou.