Ve své nové sbírce deseti povídek Les Dictées de la tortue (Želví diktáty, Zoé 2005) nám autor dává nahlédnout do fantaskních příběhů bez zjevné logiky či chronologie. Neobyčejné povídky o státním či osobním tajemství provázejí čtenáře labyrintem lidské duše, jsou plné nečekaných překvapení, zatímco se postupně stírá jakákoliv hranice mezi fikcí a realitou. Autor vypovídá o hudbě a malířství, o válečném umění, žárlivosti vědce na tvůrce, o vztahu otce a syna, o tom, co živí naši touhu po vědění a zkušenostech.

V povídce, která dala sbírce název, Les Dictées de la tortue, autor představuje želvu jako totemové zvíře s dlouhou pamětí, jež vypráví o svém životě po Napoleonově boku na ostrově svaté Heleny. Svým vyprávěním (diktátem) naplní deset sešitů, než se z ní ve věku 250ti let stane polévka. V povídce Le Destin d’un ours (Osud medvěda) se vydáváme po stopách archetypu obávaného a oslavovaného medvěda, přes různá staletí až do současnosti, v níž se z něho stává plyšový medvídek, darovaný k vánocům dvěma dětem, které ho trýzní a nakonec odhodí do koše. Nádhernou oslavou hudby se stává příběh zhroucení talentu průměrného pianisty v povídce Brillantine (Vlasový gel). Povídka Deux tombes, un homme (Dva hroby, jeden muž) líčí, že dílo připisované Ramuzovi (klasický autor francouzského Švýcarska), bez velké představivosti a hloubky, bylo ve skutečnosti napsáno generálem Guisanem. Tato povídka, která by mohla rozvířit vody literární kritiky fr. Švýcarska, se podle autorových slov zrodila při zmínce, že Ramuz a Guisan odpočívají na stejném hřbitově lausannského předměstí v Pully. La Mort d'Albéric Magnard (Smrt Albérica Magnarda) dává do protikladu pravidla umění a války, Histoire de livres (Příběh knih) líčí zrození čtenářské vášně, Les yeux bandés (Zavázané oči) se zabývá důsledky svobodné volby citlivého chlapce, který nechce vidět stejně jako ostatní lidé, zatímco Torture (Muka) se zamýšlí nad původem umění, mísícího oběť a blaženost, trivialitu a vznešenost při nádherné kontemplaci Tizianova obrazu Marsyas stahován z kůže.

Každá povídka přichází s nějakým rozborem, nápadem, zamyšlením, fantaskní variací, a zároveň odráží silný vztah k dětství, jeho představivosti a intuici. Procházíme světem živých a mrtvých (umírajících na bojišti, absurdní smrtí či pro nic za nic), kteří nás vybízejí k nezaujatému pohledu na svět. Jean-Jacques Langedorf a jeho nespoutaná fantazie a moudrost se dotýkají samotného jádra vyprávění a lidské přirozenosti vůbec.