Před pěti lety se o nich mluvilo s nadšením jako o „dívčím zázraku“, Fräuleinwunder. Půvabné autorky mezi dvacítkou a třicítkou se stanou spásou stagnující německé literatury, hlásala kritika. A dnes?
V německé literatuře nyní „jedou“ mladé spisovatelky. A co my tady s nimi?

Jindy zdrženlivý německý zpravodajský týdeník Der Spiegel pasoval Karen Duveovou, Jenny Erpenbeckovou, Julii Franckovou, Judith Hermannovou, Zoë Jennyovou nebo Malin Schwerdtfegerovou na objevitelky nové imaginace. Mediální ohlas - podpořený fotogeničností mladých spisovatelek - přinesl své. Náklady prvotin těchto autorek v některých případech vyšplhaly vysoko nad padesát tisíc výtisků. Za takové číslo by se nemuseli stydět ani „klasici“ soudobé německé slovesnosti Martin Walser nebo Günter Grass. Za úspěchem „Fräuleinwunder“ však nestála pouze obratnost literárních agentů.

Naivita a realita
V roce 1997 vyšla prvotina Julie Franckové Nový kuchař a román Zoë Jennyové nazvaný Pokoj plný pylu. O dva roky později pak první román Karen Duveové, Jenny Erpenbeckové, Tanji Dückersové; následoval povídkový soubor Judith Hermannové. Co tyto a další autorky téže generace spojuje? Efektní označení „dívčí zázrak“, evokující skupinu mladých a inteligentních krasavic, je zjednodušující a urážející zároveň. Kromě data vydání knih je těmto spisovatelkám společné nanejvýš umístění děje do současnosti nebo volba podobných výrazových prostředků. Jejich příběhy odrážejí realitu konce devadesátých let s její banalitou, sentimentem, rychlostí i hrubostí. Předkládají ji jazykem ostrým jako skalpel, jejich pohled je bezprostřední a ironický. Tady však vzájemná podobnost německých „dívek“ končí.

Švýcarka Zoë Jennyová (1974), v současnosti snad nejfotografovanější autorka německé jazykové oblasti, si za svůj román Pokoj plný pylu - dosud přeložen do šestadvaceti jazyků - odnesla cenu časopisu Aspekte za nejlepší literární debut roku. Příběh mladičké Jo, její matky Lucy utápějící se v sebeklamu a frenetické touze po životě, a dceřiny opuštěné kamarádky Rey unikající do světa filmových psychothrillerů, nadchl kritiku i čtenáře. „Poezie chladného pohledu“ - nazval trefně jeden recenzent autorčinu prvotinu. Jennyová věrně předkládá svět svých vrstevníků, programově nedospělých, vzpírajících se odpovědnosti. Používá jejich jazyk i úniky do fantazie a snů podobně jako Judith Hermannová (1970) v povídkách Letní dům, později. Ani v literárním světě této prozaičky nemají postavy a děje pevný tvar. Etudy jsou vyprávěné jakoby mimoběžně a zastřeně. „Je to příběh, který chci vyprávět? Nejsem si jistá. Ne skutečně jistá,“ říká hrdinka úvodní povídky o neurotické lásce. V této lakonicky předváděné bezděčnosti a nejistotě jednoho příběhu se ukrývá příběh další, možná skutečný, který čtenář pouze tuší v tom, co zůstalo nevysloveno v gestech a náladách aktérů. Tomu také odpovídá melancholické ladění textů, ve kterých se více vzpomíná, než žije.

Nejistota a nejednoznačnost jsou ukryty i v Příběhu o starém dítěti Jenny Erpenbeckové (1967). Na ulici se najde tlustá, ošklivá holčička. Nikdo si s ní neví rady. Podivné dítě si libuje v pevně daném řádu, odmítá převzít odpovědnost, podvoluje se autoritám a vyhýbá se konfliktům a přitom ještě píše samo sobě dopisy. Ale podivně rychle stárne. Možná, že dítě ve skutečnosti dávno škole odrostlo a ví o životě víc, než by se čekalo. Východoberlínská rodačka Erpenbecková se svým Příběhem o starém dítěti metaforicky vrátila k rozdělení Německa. Titulní postava svými vlastnosti totiž nápadně připomíná průměrného obyvatele NDR včetně jeho potíží s přizpůsobením se novým pořádkům.

Makabrózní atmosféra rozkladu a hniloby přímo sálá z prvního románu někdejší taxikářky Karen Duveové (1961). Deštivý román líčí zprvu idylický život hamburského spisovatele Leona, který si vyhlédl dům na blatech. Ale ustavičný déšť podmáčí nejen jeho dům, nýbrž i lidské vztahy, a venkovská atmosféra tak dostává nádech boje o přežití. Autorčin šibeniční humor i krutá ironie však nepůsobí povýšenecky či okázale, nýbrž svěže a očistně.

Rychlost, ta se cení
Konec devadesátých let v německé literatuře byl ve znamení mládí. Nakladatelé se začali předhánět, kdo najde mladšího autora/autorku. Primát zřejmě patří nakladatelství Kiepenheuer & Witsch, které téměř z dětského hřiště „vylovilo“ Benjamina Leberta a k jeho šestnáctinám mu vydalo román Crazy, vyprávění o dospívání a životě v internátu. Náklad: sto padesát tisíc výtisků. Co tolik přitahovalo čtenáře na téměř dokumentárním stylu literární produkce, když převážná část mladických pokusů - včetně Lebertova - připomínala především mizerně zlektorovaný deníkový záznam? Úspěch mladých autorů je dán především tím, že generace dospívajících poznala v textech svých vrstevníků i svůj život a svět. Aspoň načas zůstala stranou velká témata o vinách, utrpeních a válečných resentimentech. O to více se popisuje odcizení ve vzájemných vztazích, nerozhodnost a pochopitelně - sex.

Oživení zájmu o literaturu s sebou však přineslo i fakt, že nakladatelství se začala o své autory starat jako reklamní agenti o své zboží. K oloběh psaní knih a prezentační turné stupňují tlak na rychlost autorské produkce. Dnes v Německu stěží najdeme autora, který by si dovolil tři roky nenapsat žádnou knihu. Čas velkých románových projektů skončil. Kdo nepíše rychle, bude zapomenut. Nabízí se proto otázka, zda je v případě dívek-autorek debutujících mezi lety 1997-1999 co obdivovat i po pěti letech? Splnily se předpovědi o jejich zářné budoucnosti?

Říká se, že napsat druhou knihu bývá nejtěžší. Tím spíš, když ta první sklidila nečekaný úspěch. Judith Hermannová, Julia Francková a Jenny Erpenbecková svou druhou knihou stvrdily svůj literární talent. A současně i schopnost autorsky růst. Po dvouleté pauze vydala knihu i Zoë Jennyová: stopětadvacetistránkový román Volání na lasturu. Stejné nadšení jako debut nevyvolal, ale nešlo o propadák. Jenže studenou sprchou byla autorčina předloňská variace na Romea a Julii nazvaná Rychlý život. Příběh dívky Aysy, dcery tureckého makléře, a Němce Christiana, který shodou okolností patří k pravicovým radikálům pravidelně útočícím na turecké mladíky, mezi nimiž je i Aysyin bratr, připraví čtenáři úmorný zážitek. Zda jde o vyčerpanost jen momentální, ukáže až další kniha.

Ani o druhém románu Karen Duveové nazvaném Tohle není milostná píseň (2002) se nehovoří výhradně v superlativech. Příběh tělnaté dívky, která svůj život chápe jako odtučňovací kúru, je plný drsných příhod z neutěšeného života naplněného jídlem a nulovým sexuálním životem. Brilantní scény, při kterých čtenář přímo cítí fyzickou námahu spojenou s pohybem tělesné masy, střídají hluchá místa.

Vlivný literární kritik Marcel Reich-Ranicki, který stál u zrodu úspěchu Judith Hermannové, tuto autorku varoval, že pokud bude mít dítě, nikdy nic pořádného už nenapíše. Po čtyřech letech nejen porodila, ale současně pracovala na nových povídkách. Její hrdinové dospěli, stali se z nich samotáři hledající sami sebe na Islandu, v Praze, v Karlových Varech... Hermannová opustila či spíše zastřela velká témata lásky, smrti a vášně, která některé z jejích povídek v prvotině Letní dům později až nebezpečně posouvala na hranici kýče, a nechala do popředí vystoupit motivy zklamání a rezignace. Příběhy připomínající svou vypreparovaností děje rané prózy Petera Handkeho patří svým laděním k tomu nejlepšímu, co v posledních deseti letech v povídkovém žánru vzniklo možná nejen v německé literatuře.

Opatrně, opatrně
A jak si stojí současná německojazyčná literatura u nás? Měřeno jejími úspěchy na českém trhu, řekli bychom, že tak tak. Čeští nakladatelé reagují na nové autory zdrženlivě a bez iluzí. Ani celosvětový úspěch zahraničního titulu nemusí zde obchodně znamenat vůbec nic. Jeden příklad za všechny: zatímco v Německu se po „otcovsky“ přívětivé kritice Marcela Reicha-Ranického doslova ze dne na den stala z Hermannové literární osobnost a počet prodaných exemplářů jejího debutu Letní dům se vyšplhal později na závratného čtvrt milionu exemplářů, u nás se této knihy neprodala ani tisícovka. Proto si zaslouží obdiv nakladatelství Odeon nebo Větrné mlýny, které současnou německojazyčnou produkci i za takových podmínek sledují. Není to v podobě ucelených edic, spíše jde o „pokusy“, zda má dnes někdo o německou literaturu zájem.

Článek vyšel v Mladé frontě DNES, 11.12.2004