Tři legendy o poustevnících, které napsal Eusebius Sofronius Hieronymus ze Stridonu, známý jako sv. Jeroným, vycházejí v rámci projektu „Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty“ a zahajují zároveň novou ediční řadu nakladatelství Oikúmené „Knihovna raně křesťanské tradice“ (řídí L. Karfíková a M. Havrda). Texty, které jsou zrcadlově kladené, přinášejí vedle latinského originálu (až na Vita Pauli primi eremitae se jedná o kritická vydání) český překlad, jenž je doplněn o výkladové poznámky a úvodní studii. Novodobého překladu se Jeronýmova hagiografická trilogie u nás dočkala po více než půlce století a je třeba říci, že se jedná o překlad nadmíru zdařilý.

V úvodní studii „Sv. Jeroným, volání pouště a legendy o poustevnících“ (s. 7–40) zúročil autor mj. svou literárně-historickou erudici. Vedle výkladu o Jeronýmově životě a tvorbě a výkladu o fenoménu křesťanských mnišských hnutí se zamýšlí nad literární a žánrovou stránkou Jeronýmových legend. Hagiografickému typu vitae („životy“), k němuž texty minimálně svým názvem odkazují, odpovídá podle Šubrta beze zbytku pouze Vita Hilarionis. Zbylé dva texty žánrově oscilují mezi povídkou a románem, popř. antickou novelou či pohádkou. Odlišnost užitých narativních postupů ve všech třech textech zavádí autora k úvahám o charakteru křesťanské hagiografie a především ke stále diskutovaným otázkám jejího vztahu k dobovým žánrům pohanské literatury. Šubrt sám zaujímá poměrně střízlivé stanovisko a zprostředkovává postoje zahraničních badatelů: křesťanská hagiografie je „proměnlivý literární útvar, otevřený působení jiných žánrů, ať už je to biografie, historiografie, román či anekdotické příběhy“; jedná se o jakousi „sběrnou nádrž“ (s. 34). Nakolik se potom dá hovořit o přímém vlivu pohanských žánrů, zvláště tzv. aretalogie, není zcela zřejmé (s. 33).

Otázku po původu křesťanské hagiografie (uchopenou nikoli z hlediska literárních žánrů, nýbrž v rámci pojetí tzv. hagiografického diskursu), její specifičnosti a vztahu k řecko-římské hagiografii pozdní antiky si kladl v době nedávné v klasické studii L’hagiographie: un „genre“ chrétien ou antique tardif? také Marc van Uytfanghe (Analecta Bollandiana 111, 1993). Vypracoval čtyři komponenty, které má dané dílo (bez ohledu na dobu jeho vzniku, formu i obsah) splňovat, aby mohlo být za hagiografické považováno. Vedle děl křesťanské hagiografie tak nachází mnoho příkladů v hagiografii pohanské (a to nikoli pouze v „aretalogii“ Pythagorově či Apollonia z Tyany, ale především také v postavě Sokrata v Platónově dialozích). Nelze přesto ani podle něj přímočaře hovořit o závislosti křesťanského hagiografického diskursu na hagiografickém diskursu nekřesťanském (v křesťanství totiž plní hagiografie např. svou funkci v církevní praxi), spíše o jejich interakci, postihující formu i obsah (srv. Musurillovu teorii dvou prostředí, „two milieus theory“, v nichž se vytvářejí za srovnatelných podmínek tytéž stimuly a analogické reakce). Za úvahu stojí i svým způsobem výmluvný postřeh, že skutečným životem svatého ve striktním slova smyslu, jenž nám Jeroným odkázal, není ani jeden z jeho hagiografických životů, nýbrž list č. 108, který bývá nazýván Epitafem sv. Pauly.

K překladu samotnému (s. 42–139) přistupuje Šubrt bez zbytečného respektu z klasika a s nemalou invencí a citem pro styl. Živost jeho překladu je dána v první řadě neotřelými výrazovými prostředky a snahou zachovat přirozený spád vyprávění (bez nepatřičných archaismů a otrocké doslovnosti překladů): s.68-69 „ut Zachariam et Elisabeth de evangelio crederes – nisi quod Iohannes in medio non erat“ „úplný Zachariáš a Alžběta z evangelia, kdyby jim nechyběl Jan“; s. 66-67 „sed virtutibus minor facta sit“ „zato však její morální kredit klesl“; s. 68-69 „Anus quoque in eius contubernio, valde decrepita et iam morti proxima, videbatur“ „pod jednou střechou s ním bydlela jakási stařena, už notně sešlá věkem, téměř nad hrobem“; s. 80-81 „Exite, furciferi, exite, morituri“ „vylezte ven, lotři, vylezte, vy zaprodanci smrti“; s. 104-105 „quae solent moriturae virginitatis esse principia“ „které obvykle bývají hřebíkem do rakve panenství“ aj. Srovnejme také Šubrtovy překlady citově exponovaných zvolacích vět: „Quid multa?“ „zkrátka a dobře“ nebo „O mira rerum fides!“ „div divoucí!“ (překladatel se většinou vyhýbá doslovnosti znění u fráze „Et ecce!“). Volné překlady jsou někdy mírně interpretační (s. 82-83 „nova sitarcia refocilati“ „posilněni čerstvým proviantem, jak se říká jídlu na cestu“), ale nepřesnosti v překladu se objeví pouze výjimečně. Legendy o poustevnících jsou zábavnou a kultivovanou četbou, která přivádí latinské klasiky zpět k modernímu čtenáři.