Tóno monogatari, sbírka 119 lidových příběhů, legend a pohádek z oblasti Tóno (prefektura Iwate), nabízí nahlédnout do tajuplného, až strašidelného světa obyvatel vesnice v severní části ostrova Honšú a současně umožňuje utvořit si představu o tamním typickém tradičním životě. Jednotlivé epizody sepsal a vlastním nákladem několika výtisků je pod názvem Tóno monogatari roku 1910 vydal zakladatel japonské folkloristiky Janagita Kunio (1875-1962).

Janagitu celý život znepokojovaly změny, jaké způsobila modernizace na konci 19. a zejména na počátku 20. století. Neustále se snažil nalézt pro reformy varianty smírné s dosavadními zvyklostmi a zachovat to, co považoval za dobré z tradičního Japonska. V Tóno monogatari bylo Janagitovým záměrem bez jakýchkoli vlastních úprav zprostředkovat obsah vyprávění místního rodáka Sasakiho Kizena tak, jak se uchoval v paměti jeho předků.

„Monogatari“ v názvu zdánlivě napovídá delší dílo se souvislým dějem, ale tak tomu ve skutečnosti není. Rozsah příběhů mnohdy nepřesahuje jen několik řádků a spíše než románový obsah má knížka romantický název.

Janagita zamýšlel čistě folklórní odkaz, nikoli umělecký literární výtvor. Kraj, doba, tradice a příběhy samotné měly upoutat čtenářovu pozornost. Výsledkem je proto sice značná nesourodost a útržkovitost, přesto však je knížka velmi čtivá a je zároveň významným etnografickým pramenem k jedné z mnoha na obdobný folklór bohatých oblastí Japonska. Pro tematiku místního folklóru hraje důležitou roli těsné soužití lidí s přírodou a celková atmosféra oblasti, v níž jsou nepřehlédnutelné také prvky blízké ainské kultury. V chladném podnebí byla drsná práce a chudoba z neúrody vedla někdy až k zabíjení novorozeňat (mabiki).

V Tóno monogatari vystupující zvířata (liška, medvěd, opice, vlk) i nadpřirozené bytosti (vodník kappa, skřítek tengu, čarodějnice jamamba, domácí božstvo zašikiwaradži a mnohé další) jsou velmi věrohodně popisovány a nikdo nezůstane na pochybách, že příběhy o tom, jak kappa oplodňoval místní ženy či jak se mladá dívka zamilovala do koně, se skutečně staly. Postavy lidové víry, božstva i polobožstva, musely mít opravdu silnou moc nad venkovskými obyvateli.