Ve francouzském překladu právě vychází kniha deníkových záznamů o schůzkách Anny Atik se Samuelem Beckettem. Anne Atik, americká básnířka, žena Beckettova přítele malíře Avigdora Arikhy, se s Beckettem sešla prvně roku 1959. O desetiletí později si začala zapisovat podrobnosti o každém vzájemném setkání, zachycovala jak obsah hovorů, tak i okolnosti, podrobnosti, třeba co si dali k jídlu. Vznikl tak pestrý dokument představující Samuela Becketta různých tváří, jako hráče biliáru, klavíristu, milovníka hudby, Duchampova soupeře v šachách, sportovce „bývalého hráče kriketu, plavce, neúnavného chodce“, jenž odmítal návštěvy, pokud mu kolidovaly se zápasem v rugby… Podobu knihy, která ve Francii vyšla v těchto dnech, ilustruje krátká následující ukázka:

Anne Atik a Avigdor Arikha na návštěvě u Samuela Becketta, 14. října 1970, po operaci očního zákalu
Klinika Sainte-Marie-de-la-Famille se nachází na bulváru Arago, pár minut pěšky od nás. Chodníky už jsou pokryté listím. Začátek října. Sam se rád brouzdal v listí. Každý podzim nám vyprávěl, jak dělával to samé, když jako malý chodil s otcem na procházky. Budova kliniky je stará, původně asi klášter, tmavé dřevěné schodiště, dveře skřípou, jsou masivní jak u Van der Weydena. Projde jeptiška s bílou plachetkou na hlavě, obličej trojúhelníkový, sklopené oči. Samův pokoj nese název Sainte-Marguerite. Ve smluvenou hodinu klepeme na dveře, otvírá nám v tmavočerveném pyžamu, levé oko převázané, hlas zastřený. Radostně cosi šeptá. Vrací se do postele. Na krbu ovoce. Jak pokoj ve starém anglickém šlechtickém sídle. Vysoký strop, měděná postel, okno do zahrady, několik židlí. Živě nám vypráví, jak vše probíhalo. Anestezii? Tu necítil, hotová slast. Až když mu sundali obvaz, na chvilku ho oslnil ten „strašný jas“. Na posteli malé rádio, pouští ho, naladí France Musique. Brahmse. Několikrát ho vypne a zapne, aby nám ukázal, že se má dobře, moc dobře. Pak rádio odloží, teď není čas poslouchat hudbu. Co dělá, když nemůže číst? „Říkám si básně.“ Víc nevyzvídáme. Ptáme se na telegramy, na telefonní hovory, chceme vědět, co je nového. Popisuje nám doktora: „Dobrý chlapík. Takový studený. Sedm dětí. Malý, skoro plešatý.“ Věty jak tepané, jako když píše. Přece se zeptám, jaké básně. Goethe. Zarecituje Prométhea. Pak Verlaina. Prohodí: „Jaká ztráta!“ Verlaine toho tolik napsal. Další básně. Stmívá se. Přemáhá ho únava.

2. prosince 1986, Beckett naposledy na návštěvě u Anny Atik
Přišel k nám domů. Prvně po dvou letech jde večeřet někam mimo. Alba i Noga jsou tady. Rozhlédl se. Kaštanový baret. V oblékání byl Sam elegantní, ale svůj. Nosil brýle dávno vyšlé z módy, jako mívají někdy děti. Obroučky, asi tak z roku 1956, 1957, z bílého kovu, ohebné, pokryté vrstvou černého bakelitu. Mluvil o studentské stávce. Potom o jazyce. O idiomech. Mě udivilo, že nová slova jsou průběžně vytvářena a poté zas mizejí. Dávám pár příkladů: twit (kretén), twerp (trouba), nerd (trdlo). Sam velmi smutně, slabě: „Těžko to sledovat. Mluví se, jako se mluvilo vždycky. Jazyk je pryč.“ Dodávám: „Ten tvůj pryč není.“ Sam: „Jazyk je pryč, i srdce je pryč.“ Všichni se hlasitě ohradíme: „Ale ne!“ Rozhodneme se, že si budeme číst Žalmy, abychom mu ukázali, že jazyk s věkem nemizí. Žalm 23. „Čti,“ požádá mě. Odmítám. „Ne, čti ty, Same.“ Tichým hlasem, pomalu spustí. „Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku,“ oči se mu zalijí slzami, nám také. Avigdor čte text hebrejsky. Dojemný i mimo slova.

9. února 1989, Anne Atik navštíví Samuela Becketta v domově důchodců
Domov důchodců Le Tiers Temps. Procházíme pochmurnou budovou. Vzadu v místnosti hraje televize, diváci jsou z velké části stařenky s vlasy v barvě oceli, třímají hole, sotva obrazovku sledují. K jeho dveřím nás dovedou mladé usměvavé sekretářky. Otvírá, oči zrudlé od alkoholu, nikdy jsem ho nezažila, že by touto dobou měl oči červené. V ruce nedopitou sklenku. Na stole lahev Bushmill, popelník. Zaváhá, než sáhne po doutníku. Tak jako často, zpočátku je mlčenlivý, pak se uvolní, není už tak vážný.

(22. 12. 1989 Samuel Beckett umírá.)